K Mrakum Magellanovym

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se a Nils odpověděl:

„Myslím, že bude možno nějak změnit psychiku takového člověka…“

„Aby se odmiloval?“ zeptal se ze svého místa smrtelně vážně Ameta.

„Možná i to, ale není to nutné. Bylo by také možno změnit psychiku toho druhého člověka… Četl jsem, že je možno kdykoli vyvolat mateřské instinkty u zvířat tím, že jsou jim vstřikovány jisté hormony. Je to chemické působení na mozkovou kůru atak, přestože to u člověka bude obtížnější, zásadní rozdíl v tom není!“

„Myslíš?“ řekl Ameta a Schrey poznamenal:

„To není tak prosté, milý Nilsi.“

„Proč?“

„Četls o tom,“ řekl Schrey, „četls, a myslíš si, že už všechno znáš? Archiopos napsal vtipnou komedii Host, v níž se dostane na Zemi neobyčejně inteligentní Marťan, jemuž však naprosto chybí sluchový smysl. Seznamuje se s naší civilizací a mimo jiné přijde na koncert.

,Co ti lidé tady dělají? ptá se.

‚Naslouchají hudbě.

,Co je to hudba?

Pozemští průvodci mu to začínají všelijak vysvětlovat.

‚Nerozumím, říká Marťan,ale počkejte, hned celou věc prozkoumám.

Ukazují mu hudební nástroje, on je zkoumá, zjišťuje, že jsou na nich všelijaké klapky, kladívečka, konečně se dostane k pozounu. Velice se mu zalíbily jeho tvary a geometrický soulad, ohmatává ho svědomitě a povídá:

‚Děkuji, teď už vím, co je to hudba. Hezká věc. — Ty ses, milý chlapče, doposud dověděl o lásce tolik, jako onen Marťan o hudbě. Snad ses neurazil?“

„Ach ne,“ řekl Nils, „ale prosím vás, jestli jsem říkal hlouposti, vysvětlete mi, proč?“

„To, co jsi říkal, Nilsi,“ ujal se slova Ter Haar, který doposud mlčel, „dává takový obraz: muž miluje ženu, která neopětuje jeho city; ale jejich vztahu nestojí v cestě žádné jiné překážky, proto žena spolkne pilulku, která změní tu stránku její mysli, která znemožňovala, aby se zamilovala právě do onoho člověka, a tak všecko skončí k obapolné spokojenosti. Představoval sis to tak?“

„Ne…“ zaváhal Nils, „tak jak to, profesore, říkáš, to zní trochu komicky… Nemusí to být pilulka…“

„Ach, technické podrobnosti jsou vedlejší. Jde o zásah do psychiky, v tom se skrývá největší nesnáz.“

„Proč myslíš, že by to bylo tak obtížné?“

„Nevím. Snad by takový zásah byl už dnes možný, snad ne. Nechávám stranou tuto stránku problému… Nesnáz je rázu etického a ne biotechnického. Víš, ta žena je stejně plně člověkem jako onen muž. Nemiluje-li ho, pramení to ze struktury její povahy, z její psychologie, z dispozic, z celé osobnosti. Aby se do něho zamilovala, museli bychom v ní něco změnit, něco odstranit, zničit, zabít — nu a k tomu nikdo z nás nedá svůj souhlas, nikdo na světě, dokonce ani ten nešťastně zamilovaný ne. Je totiž nepsaný, ale kategorický zákaz provádět zásahy na psýše člověka. Odkud je? Naše civilizace často smazává hranici mezi tím, co je přirozené, a co je vytvořeno uměle, ale všechny naše vynálezy a technické vymoženosti zůstávají stát na hranici lidské mysli. My sami je tam zastavujeme, protože duchovní svět jednotlivce považujeme za nedotknutelný, nejvyšší statek společnosti. Do této oblasti není dovoleno pronikat žádnými metodami, které zjednodušují život. Nejnepatrnější pokus by byl nebezpečným precedenčním případem; začali bychom odstraňováním malých vad charakteru, jakousi ‚psychologickou retuší , a skončili bychom na takovém promíchání a přestavění duševních vlastností, k jakému dospíváme, když skládáme z kamínků mozaiku…“

„Když to tak říkáš, mám dojem, že máš pravdu,“ odpověděl po chvíli Nils, „ale taková nešťastná láska přece přináší utrpení. Já jsem, pravda, nikdy nic podobného nezažil, ale myslím, že zbytečný cit…“

„Zbytečný cit?“ skočil mu do řečí Ameta. „Nejsou zbytečné city, můj milý, nezdary, smutek, utrpení jsou opravdu nutné. To není ani fráze, ani chvála trpitelství. Tím, že překonáváme velké těžkosti, sami rosteme. Uspokojování přání, dokud se v člověku nerozvinula a nedozrála, může přinést více škody než užitku. Proto vychovatelé vědí, že je dobře usměrňovat dětské touhy a oddalovat jejich splnění, tak totiž v duši vznikají velmi cenná směrová napětí, která se stávají jakýmisi neviditelnými pilíři rostoucí konstrukce charakteru. Člověk v životě dosáhne tím více, čím vyšší si vytyčuje cíle. Není náhoda, že na GEI nyní pracujeme na plánech výprav daleko rozsáhlejších, než je naše. Řekls ‚zbytečné city'. Vzpomeň si na Petra. To, co prožil, vpálilo se tak hluboko do jeho nitra, že to přetrvalo katastrofu, zatím co všechny ostatní vzpomínky byly zničeny. Ale tak mu zůstalo něco vlastního, k čemu se mohl vracet, když byl slepý, odsouzený k mlčení, když si na nic nevzpomínal, mohl si říci ‚miloval jsem', a to už znamená mnoho. Nyní se usazují okolo této vzpomínky ty ostatní: jinak byl měl jeho návrat do života něco nelidského, byl by jako automat, který na rozkaz zapomíná a je pak prázdný jako nepopsaný list. Člověk, který by zapomněl skutečně všechno, byl by děsivý zjev, protože by ztratil individualitu a slovo,já v jeho ústech by bylo prázdným zvukem. Proto ani největší muka nejsou zbytečná; je pravda, musíme je překonat, ale překonat neznamená — je zavrhnout.“

Ještě nějakou dobu jsme hovořili; když už se všichni chystali k odchodu, řekl Nils:

„Myslím, profesore Schreyi, že nyní už vím o lásce více než ten Marťan o hudbě…“

Starý chirurg se u mne ještě chvíli zdržel. Seděli jsme dosti dlouho mlčky, konečně Schrey otevřel oči, které se v pološeru živě zableskly, a řekl hlasem, jaký jsem u něho dosud neslyšel:

„Znáš durynské lesy… a ty široké, bílé cesty, kteréž nich vybíhají do rovin plných větrů, a březové háje… můžeš tam chodit po celé dny a večer si hřát ruce nad ohněm a kouř se klade tak nízko a větve tak praskají…“

„Můžeš to kdykoliv spatřit ve videu,“ odpověděl jsem,,v kterémkoli okamžiku. Třeba hned teď.“

Schrey zamžikal a vstal.

„Pro své vzpomínky nepotřebuji protézu,“ řekl suše a ihned odešel.

VZPOURA

Třetí rok cesty by! nejtěžší přesto, nebo snad proto, že se v něm neodehrály mimořádné události. Varovné signály mlčely. Raketa dosáhla plné rychlosti a uletěla v každé vteřině 170 000 kilometrů, padajíc po linii nepatrně odchýlené od osy spojující severní a jižní pól galaxie. Všechna zařízení GEY fungovala tak dobře, že jsme už dávno zapomněli na jejich existenci. Vzduch, který jsme dýchali, pokrmy, oděvy, věci denní potřeby i věci neobyčejně luxusní, všechno, po čem kdo zatoužil, bylo tu na zavolání, protože to vyrobily palubní atomové syntetizátory. V Ústředním parku se střídaly roční doby, děti, které přišly na svět v prvních měsících cesty, již mluvily, při dlouhých večerních rozhovorech jsme si vzájemně odhalovali své osobní prožitky a často velmi spletité, pohnuté osudy, které v perspektivě časového zkrácení jasně vysvětlovaly, proč každého z nás přivedl život na palubu rakety, která letí za hranice sluneční soustavy.

Nyní už nikdo nevyhledával samotu, naopak, lidé k sobě lnuli, někdy snad až příliš narychlo. Ameta říkával: „Nic dobrého z toho nevzejde, když se slabost se slabostí sejde. Nula od nuly pojde.“ Překonávat den za dnem tyto nekonečně se protahující týdny a měsíce, bylo velmi nesnadné. A jestliže jsem já sám utrpěl málo, protože jsem se stýkal se skupinou lidí, jejichž duchovní rezervy byly nevyčerpatelné, přesto jsem jako lékař zpozoroval, jak ostatním rozleptává vzduchoprázdno smysl práce i života.

Nespavost se stala chorobou téměř všeobecně rozšířenou. Ve srovnání s prvním rokem cesty stoupala spotřeba léků několikanásobně. Docházelo k případům vyšinutí z psychické rovnováhy. Mezi kolegy, ba i přáteli, z malicherných důvodů docházelo k roztržkám. V kteroukoli hodinu jste mohli potkat lidi bez cíle se potulující po chodbách, kteří vás míjeli s pohledem strnulým, jako by něco upřeně pozorovali. Největší starosti nám působila skupinka několika osob, které jejich zaměstnání nejvíce poutalo se Zemí. Přerušení kontaktu s mateřskou planetou podrylo samy základy jejich existence. Navrhovali jsme jim před časem, aby se připojili k jiným, činnějším kolektivům, avšak neodhodlali se k tomu všichni, a tak zákon naprosté dobrovolnosti práce, který jsme si sami neuvědomovali, tak samozřejmě vyplýval z forem našeho života, obracel se teď proti nám.