K Mrakum Magellanovym

Zaplavily ho rozházené útržky vzpomínek této noci. Ztrácel moc nad pamětí, proud asociací plynul chaoticky, splétal úryvky vět, intonaci hlasů, zmatené obrazy.

Vtom uslyšel její hlas:

„Petře!“ Iluze byla tak silná, že se zdálo, jako by se vzduch ještě chvěl a vyplňoval prázdno zbylé po tomto hlase. Vydral se mu z prsou dutý zvuk, který nebyl ani zasténáním, ani vzlyknutím. V tom okamžiku zazněla shora, z neznámé výšky, pomalu pronášená slova:

„Člověče, co děláš?“

Uviděl temná, mohutná, mračny zakalená nebesa, z nichž, — napadlo ho — před věky vypudili Boha, útočiště slabých a poražených. Nyní slyšel zvuk vlastního srdce. Rozléhal se ve velkém tichu, jako kdyby pracovalo uvnitř opuštěného zavřeného domu; první úder, zvuk vyháněné krve a jeho ozvěna, pak krátké ticho. Začal se vposlouchávat nikoli do úderů srdce, nýbrž do toho ticha, jako kdyby je chtěl prodloužit, aby tyto dva rytmické, duté, opakující se tóny ozývaly se řidčeji a řidčeji, aby toto ticho vzrůstalo…

„Člověče,“ znovu se nad ním ozval hluboký, pomalý, neznámo odkud vycházející hlas, „zabloudils?“

Petr mlčel.

„Co chceš? Ptej se! Budu odpovídat.“

Petr seděl napůl schoulený, s paží stále opřenou o neviditelnou, tvrdou stěnu za zády. Rameno mu začínalo dřevěnět od chladného doteku. Byl jako vytržený z hlubokého spánku, ale slyšel všechno, co se dělo. Zašeptal:

„Proč je to tak?“

„Nerozumím, opakuj větu. Jestliže jsi zabloudil, ukážu ti cestu.“

„Nemám kam jít.“

Znovu bylo ticho. Vítr padající shora narážel na vlhké, chladné Petrovo čelo. Začala se ho zmocňovat nejasná touha prodloužit tento prázdný, marný a zároveň nutný rozhovor. Nebylo v něm teď nic, vůbec nic. Toto prázdno bylo větší než bolest, kterou cítil předtím, a nějak nesouvislé věty otázek a odpovědí je vyplňovaly. Ticho se znovu rozrůstalo. Bylo mu, jako kdyby zároveň snil i bděl. Znovu slyšel zvuk svého srdce, jakoby osvobozený od těla. Byl uvnitř ponorky, která se potápěla do bezedné hlubiny. Cítil temné nekonečno vod, obklopující její stěny, nekonečno stále větší a větší, jak je drtí, promačkává ocelové pláty, beze zvuku se prolamuje dovnitř a vyplňuje oddíl za oddílem, černou chladnou hlubinou. Už jen na jediném místě byl vzduch, tam bušilo jeho srdce ve velkém očekávání okamžiku, kdy praskne poslední přehrada. Ponorka pořád klesala. V tomto polosnu vztáhl ruku, aby se dotkl ocelové přepážky, v jejíž existenci na okamžik uvěřil, aby se přesvědčil, zdali už povoluje. Prsty sklouzly po chladné oceli, ale nebyla to stěna. Nebyl na ponorce, netonul. Neměl nač čekat.

„Co chceš? Pověz, člověče,“ ozval se hlas znovu.

„Nic nechci. Nemůžeš mi pomoci.“

„Proč? Nerozumím. Ztratil jsi něco?“

Tato směšná otázka Petra divně dojala.

„Ano,“ odpověděl, „ztratil.“

„Co jsi ztratil?“

„Všecko.“

„Všecko? To nevadí, každou věc můžeš znovu dostat.“

„Myslíš? Každou věc? Celý svět?“

„Svět patří lidem. Patří tedy i tobě.“

„Svět je zbytečný, jestliže se o něj s někým nedělíš.“

„Nerozumím. Opakuj větu.“

Petr si začal nejasně uvědomovat, s kým vede tento podivný rozhovor. Pomalu začínal přicházet k sobě. Vědomí se vracelo a s ním bolest.

„Stejně nerozumíš,“ řekl, „nemůžeš mi pomoci.“

„Jsem tady proto, abych ti sloužil.“

„Vím. Můžeš dělat užitečné věci… ale já, my více než věcí ceníme si toho, co je nedosažitelné, víš? Nemám nic, nic a přesto mohu nabídnout ostatním velice mnoho. Nikdo nemůže dát víc než ten, kdo ztratil všechno. Nerozumíš, vid?“

„Ne,“ odpověděl hlas, pokorně nebo neochotně, ale snad se to jen Petrovi zdálo. Aniž sám věděl proč, vyskočil najednou a obrátil se tam, odkud hlas přicházel.

„Poslyš…“ řekl najednou chraptivým hlasem, „ty jsi Sigma, vím. Poslyš…“

„Co?“

„Zabij mě.“

Zavládlo ticho, v němž se nářku podobný lidský dech mísil s monotónním šumotem větru.

„Nerozumím. Opakuj větu.“

„Ty jsi stroj, který slouží lidem. Máš mechanickou paměť a můžeš smazat každou vzpomínku, která je do ní napsána, jako kdyby nikdy neexistovala. Nikdo se to nedoví, nikomu to neuškodí. Sigmo, zachraň mě! Zabij mě, slyšíš?!“

„Nerozumím. Co znamená: zabij?“

V Petrovi se něco zlomilo. Klesl na kovový plochý hřbet stroje a uskočil zpět.

„Ne!“ zasténal. „Ne! Nic jsem neříkal. Mlč! Nic neříkej, zapomeň! Zapomeň! Slyšíš?!“

Sípěl. Vzduch mu svištěl v hrdle.

„Jsi z kovu… stroj… mrtvý… necítíš nic, nevíš, nevíš, co je to zoufalství, utrpení, nevíš nic. Jak je ti dobře… já… teď nemám sil. Nemám, ale vím, že musím mít, a to hodně… já… zapomeň na tuto rozmluvu, Sigmo, slyšíš?“

„Nezapomenu,“ odpověděl stroj.

„Proč?“

„Mám spálený okruh. Až mě opraví, zapomenu.“

Petr se zasmál.

„Tak je to tedy? Dobrá. Třeba i mne opraví, třeba i já zapomenu…“

Obrátil se a odcházel.

Prodíral se hustým křovím, až se octl na okraji pole. Vlasy, ruce, šaty měl nasáklé vlhkem.

Tu si přejel rukou po tváři, chlad ho vzpamatoval. Přes mraky pozvolna prosakoval fialový úsvit. Vstával nový den. Z mlh vystupovaly obrysy stromů, vítr ulehl, vládlo velké ticho. Země, nesmírná, bezbarvá, jakoby v popel proměněná nocí, se táhla do dálky. Někde na obzoru se zatřpytilo světélko domu, třepetavá zemská hvězdička, od níž nemohl odtrhnout oči. Tam bděli lidé, práce pokračovala jako vždycky. Na vzdálených letištích přistávala letadla, v laboratořích se nad přístroji skláněly soustředěné tváře. Jeho kolegové z observatoře na Tychonu odhazovali na ocelovou podlahu ojíněné skafandry a dívali se na ciferník hodin. Čekali ho. V daleké Sylistrii bylo již ráno; malé děvčátko říkalo mamince: „Nepojedu s tetičkou na výlet, dneska přijede strýček Petr a bude mi povídat pohádky.“ Tu Petr zvedl ruce k obličeji, protřel si oči a s pohledem upřeným do jasnícího se prostoru vykročil ke stanici, jako kdyby se dával pod ochranu laskavé krajině.

Když mladík skončil své vyprávění, byl velmi unaven a rychle usnul. Dal jsem druhům znamení, aby se vzdálili, ještě chvíli jsme stáli s Annou u lůžka. Chlapcův dech se zvolňoval a prohluboval; ruka položená na prsou udělala malé, nesmělé gesto, jako by něco hladila, pak sklouzla a zůstala klidně ležet na okraji postele.

Naši přátelé stáli na chodbě pod velkou araukárií. Uposlechnuv náhlého impulsu, otevřel jsem dveře do svého bytu:

„Pojďte ke mně,“ řekl jsem tlumeným hlasem, přestože odtud nemohl do Petrovy separace proniknout žádný zvuk.

Vstoupili. V pokoji už byl pozdní večer a moře za okny nabývalo ultramarínové tmavé barvy; přesto jsem nerozsvítil. Usedli jsme, kam kdo mohl, obráceni k modré tmě za oknem. Nad obzorem zářil vysoký, stříbřitý chochol zodiakálního světla a klubaly se hvězdy, nepravé, ale přesto tak krásné, třpytné zemské hvězdy.

Ve zdánlivém chaosu rozhovoru, který jsme vedli, a v dlouhých zámlkách nebyla náhoda, vždyť jsme myslili na tutéž věc. Najednou se prudce otevřely dveře, až pokojem prolétl závan vzduchu. Přišel Nils Yrjóla, který mě občas večer navštěvoval.

Z počátku se pokoušel pochopit poznámky, které tu a tam padaly, protože však neznal jejich příčinu, zeptal se konečně hlasitě:

„Promiňte, prosím vás, smím vědět, o čem hovoříte?“

„Vzpomínáš si možná,“ odpověděl jsem, „jak jsem ti vyprávěl o vyšetřování Petra a o té náhlé změně mozkových proudů, když se ho Anna zeptala…“

„Ovšem, že si vzpomínám,“ přerušil mě Nils. Jeho sevřený chlapecký profil, ještě tmavší než soumrak venku, se rýsoval na pozadí okna.

„Víš, Petr nám vyprávěl ten příběh, tu vzpomínku, kterou si uchoval; byla to láska.“

„A vy o tom uvažujete potmě?“ otázal se Nils.

„Ano, byla to láska nevšední, víš, a smutná — neopětovaná.“

„Aha, nešťastná láska,“ chlapec naklonil hlavu, po chvíli opět promluvil, ale v jeho hlase zazněl tón lehkého vzdoru:

„Ano, láska prý někdy bývá nešťastná. Četl jsem o tom. Jsou sice důležitější věci, ale chápu, že se to stává. V budoucnosti se jistě najde prostředek i proti takovým případům.“