K Mrakum Magellanovym

Byla to doba plamenných snů a tužeb po objevech, po neobyčejných dobrodružstvích a nebezpečných silách dalekých zemí a planet, s nimiž chtěl bojovat až do úplného vítězství. Jak vyrůstal a dychtivost poznat svět a bavit se přecházela z hry ve vědu, všechno kolem něho se mu stávalo pochopitelným a chlapecké sny o bojích a vítězstvích odlétaly do sfér stále vzdálenějších a méně reálných. Studoval už základy obecné vědy a věřil, že tajemství — jsou-li vůbec nějaká — jsou ukryta snad pouze v nejvzdálenějších zákoutích vesmíru. Když mu bylo sedmnáct, začal navštěvovat různé polytechniky, ústavy, laboratoře, aby objevil z nesmírných možností oblastí lidské činnosti tu, které zasvětí svůj život. Z počátku se přikláněl ke studiu astronomie, ale jen do té doby, než se dostal do velkého Ústavu obecné a experimentální astronautiky. Po třech letech dokončil první běh a začal se připravovat na běh následující — čtyřletou etapu výzkumů již samostatnějších. Tehdy zažil první triumf i první porážku. Při hodnocení výsledků práce svých žáků prohlásil o něm profesor Dyaadik, že je velkou nadějí vědy, ale do chlapcovy radosti brzy skanula krůpěj hořkosti. Utrpěl porážku v boji s neznámou silou, kterou neobjevil na vzdálené planetě, nýbrž sám v sobě.

Poznal děvče, svou vrstevnici, studentku jako on sám. Sblížily je společné zájmy a naděje. Po roce už se stali přáteli. Byli si navzájem milí. Jejich myšlenky — nejednou se o tom se smíchem přesvědčili — se pohybovaly po rovnoběžných kolejích a pocity, jaké se rodily v jednom z nich, když naslouchal hudbě nebo obdivoval umělecká díla, jako kdyby se doplňovaly v druhém. Pracoval tenkrát intenzivněji než kdykoliv předtím. Když narážel na překážky, nepociťoval nikdy předtím takovou jistotu ve vítězství, nikdy na ně neútočil s takovou vášnivostí a neústupností, ale konečné řešení mu přinášelo místo úlevy toliko neklid. Stále vyhledával další úkoly, nové problémy, podněty. Brzy se ho zase zmocňovala nepřekonatelná touha po samotářské výpravě do hor; úspěšně absolvoval tehdy několik odvážných, vlastně lehkomyslných, neobyčejně obtížných výstupů; konečně jednou večer, když s ní zůstal v laboratoři sám a díval se, jak obrácena zády, obratně pracuje s přístroji, pružná a silná, uvědomil si nečekaně, a tak najednou, až se v něm srdce zastavilo, že všechny tyto zápasy, vášnivé zájmy a úniky, nepochopitelná zamyšlení, horké sny, nevyslovené touhy a tápání, že to všechno vysvětluje jediné slovo: láska.

Neřekl jí to ani hned ani ukvapeně; konečně tento okamžik nadešel a celá věc skončila, protože ona ho nemilovala, přestože jí byl milý a vážila si ho a cenila si ho. Po osudné rozmluvě ji neviděl několik měsíců, a když se znovu setkali, neříkal jí už nic. A co je zvláštnější, téměř nikdy na ni nemyslil. Pouze velmi zřídka, když seděl v noci nad rozloženými papíry, při nízko stažené lampě, mezi dvěma fázemi výzkumů, zaletěl někdy jeho pohled z osvětlené roviny papírů za okraj stolu, kde začínala tma, prázdná a černá jako mezihvězdný prostor. Tu ho zasáhl blesk žalu tak silný, až ztrácel dech. Hrbil se, skláněl hlavu a vracel se k výpočtům, opakuje tupě poslední napsané výrazy, a všechno zase ustupovalo a uzavíralo se někde v jeho nitru.

Uplynul další rok studií a ještě další. Petr začal pracovat na diplomové práci. Přestěhoval se do jednoho z mimozemských oddělení Ústavu, do astronautické odbočky na Měsíci. Tam práci dokončil a vrátil se na Zemi, aby ji odevzdal do rukou svého vychovatele Dyaadika. Chtěl se vrátit ještě týž den, ale setkal se se starším kolegou, který mu řekl napůl žertem:,To od tebe není hezké, že se u nás neukážeš. Moje dceruška pořád čeká na tu slíbenou pohádku.“ „Jestli jsem jí to slíbil, omluv mě a řekni, že přijedu zítra,“ odpověděl vážně Petr. Měl několik hodin času, šel tedy do velkého parku, který se rozkládal kolem Ústavu, a tam potkal tu, kterou neviděl dvě léta. Měla velkou radost a navrhla mu společný výlet. Letěli do jedné z blízkých rezervací. Do západu slunce chodili po vřesovištích, ona trhala květiny a svázala je do velké kytice. Konečně, ožehnuti sluncem, unaveni, usedli na jižní svah pahorku, porostlého vysokou, bujnou trávou. Slunce se již skrylo za obzor. V listí zašuměl vánek zvětšující noční chlad. Vtom záře, oslňující zrak, zalila mračna na severovýchodě. Zasáhla je stuha bodavého světla, vznesla se k zenitu a zmizela. Za dlouhou chvíli začal z výše klesat stále se zesilující zvuk, podobný hřímání vzdálené bouře. „To byla poslední letka raket na Měsíc,“ řeklo děvče, „odletěla bez tebe; zůstaneš tady do zítřka?“

Neodpověděl. Tma stále houstla, tvář sedící se rozplývala jako socha omývaná temnou vodou. Nějakou dobu ještě svítila jako fosforeskující skvrna, až konečně zhasla. Noc je rozdělila tak, že ani už nevěděl, je-li na okraji křoví ještě nějaká živá bytost, a mlčel ze strachu, že promluví do prázdna. Seděl bez hnutí, oslepen tmou, pohled bloudil bezmocně — zdálo se, že se sám vzduch mění v lehounké vlákno ovíjející vše beztvarými kokony. Dolétal k němu pouze hned hlasitější, hned slabší šelest neviditelného listí, které se o sebe třelo, bylo něco nevýslovně lhostejného, a proto i bezcitného.

Mlčení trvalo dlouho. Konečně k němu doletěl jiný, živější šelest. Vstala.

„Musíme už jít,“ řekla, tlumíc hlas, jako kdyby nablízku někdo stál, „už je pozdě…“

„Škoda, že jsem nevzal heliplán…. odletěli bychom,“ řekl a vstal.

„To nevadí… ale nevím, kudy jsme přišli, Petře!“

„Budeme se orientovat podle hvězd a najdeme stanici vakuového expresu. Jezdí tady někde nedaleko. Tudy, vzhůru. Vidíš Velký vůz? Tamhle. A dál — Polárka.“

Vystoupili na vrchol pahorku — mírně se svažující, holé kupole. Slabý třpyt hvězd jen zesiloval tmu. Když si určili směr cesty, začali sestupovat, brodili se vysokou, orosenou trávou, která vrzala pod nohama.

„Slyšel jsi už,“ zeptala se po chvíli, „že bylo zastaveno odčerpávání mořské vody a její odstraňování ze zemského povrchu.“

„Jde o plán zvětšování plochy pevnin?“

„Ano, ale zatím odčerpávali vodu neužitečně, ale teď k nám přišly projekty z Ústavu pro areologii, aby touto vodou zavodňovali suché planety… Pozor, myslím, že je tady jalovec, popíchala jsem se. Podívej, tady už začíná cestička, někam po ní dojdeme. Ano, profesor nás všechny přeřadil na novou práci. Neobyčejně zajímavou.“

Pěšinka, po které šli, vedla mezi vysokými nepřistřiženými živými ploty. V zatáčce po levé straně se otevřel výhled na rozlehlou širokou planinu. Neobyčejně daleko, v podoblačných výškách, se pohyboval světelný mrak, pak se zastavil a pohyboval se zpátky.

„Vidíš,“ ukázala jej svému společníku, „to dělá Pozdena své pokusy… Škoda, že tady nezůstaneš déle… Ukázala bych ti všechno nové… Udělali jsme v poslední době kus práce.“

„Ne,“ odpověděl netrpělivě, „neměl jsem sem jezdit,“ uklouzlo mu. Zastavila se. Drobné lístky živého plotu měly velice světlou, téměř svítivou spodní stranu, a když je závan větru ohrnoval, vypadalo to, že se ze tmy dívají desítky bělavých očí. Neviděl ji, avšak v slabých závanech větru se lístky hned ohrnovaly, hned klesaly a to neklidné míhání přízračných plaménků obkreslovalo neurčitě její postavu. „Proč, Petře?“ zeptala se tiše.

„Nemluvme o tom,“ poprosil. Padla na něho najednou velká únava. Nemluvit, nemyslit, jen tak s ní jít touto tmou, jít, jít…

„Petře, myslila jsem, že… nechtěla jsem přece, chápeš… myslila jsem, že za ty dva roky…“ nedokončila. „Že jsem zapomněl?“

Usmál se — neviditelným úsměvem. Cítil pouze velký, konejšivý klid této noci, nic více.

„Nemluv tak,“ připojil tónem, jakým se mluví na dítě. „Nechápeš to… Ani já to nechápu, ale… Podej mi ruku.“

Podala mu ruku. Uchopil ji ve tmě. Stáli na nejtemnějším místě, jejich těla jako by se rozplynula. Hlasem, jaký ještě nikdy neslyšela, tak lehounkým, že se sotva vznášel nad neutichajícím šelestem listí, promluvil:

„Všecko, co mě potkává, zprvu není, pak to přichází, míjí a zaniká. Ale ty trváš stále. Nevím, proč je to tak, a neptám se na to.