K Mrakum Magellanovym

Tvar tvých prstů, úst, hlavy, je mi dán jako tvar mých vlastních, nevybíral jsem je, jsou tady a já se tomu nedivím, i když se někdy proti tomu mohu bouřit — ale kdo se doopravdy bouří proti vlastnímu tělu.

Nejsi mi drahá, jako mi není drahé mé tělo, je pouze nezbytné, protože bez něho bych nemohl existovat. Dotýkám se tvé ruky. Co to znamená? Hle, kůstky, šlachy, kůže, to všechno je pravda, ale bezvýznamná. Jak ti to mám říci? Nesmrtelnost neexistuje. Všichni to víme a všichni si to myslíme. Avšak nyní v tomto okamžiku je nesmrtelnost. Cítím totiž tvou ruku, to je vysvětlení i odpověď. Dotýkám se tvé ruky a jako kdybych znal všechny zapomenuté, ztracené, všechny smutky lidí, všechny světy, jejich počátek, osud i konec… A co jiného je nesmrtelnost, ne-li právě toto?…

Mlčíš. To je dobře. Neříkej: ‚Zapomeň! Neříkej to. Ty jsi přece moudré děvče. Kdybych zapomněl, nebyl bych to už já, protože ty jsi vstoupila do všeho, co mám. Prostoupilas mé nejstarší vzpomínky, pronikla jsi tam, kde ještě nejsou myšlenky, kde se nerodí ani sny, tam, kde jsou pouze slepé přeměny hmoty, z nichž já začínám. A kdyby tě někdo ze mne vyrval, zůstalo by prázdno, jako kdybych nikdy neexistoval, musel bych se vzdát sám sebe, zříci se odpovědnosti za svůj vlastní osud — a na to nemám právo. Víš, proč jsem nastoupil práci v observatoři na průsmyku kráteru Tycho? Chtěl jsem zapomenout, ale když jsem se díval na modrou Zemi, bylo, to jako kdybych se díval na tebe. Myslil jsem, že je to vzdálenost příliš malá, ale to byla hloupost, protože ty jsi všude, kam se podívám… Odpusť, nezlob se… ach, co to říkám. Chápeš přece, proč jsem to všechno říkal? Ne abych tě přesvědčoval nebo vysvětloval, jako se nevysvětluje, proč člověk žije. Říkal jsem to proto, že stromy ztrácejí a znovu nabývají listí, že kameny puštěné z ruky padají, že světlo při letu v blízkosti silných hvězd se odchyluje, protože ledovce nesou balvany a řeky — vodu…

To, co cítím, je pro tebe nepotřebné, vím. Ale jednou budeš mít mnoho věcí za sebou a málo před sebou. Budeš už docela jiná a všechno bude jiné a já nevím, kde budu, ale to je vedlejší. Vzpomeň si pak, žes mohla mít mou astronautiku stejně jako mé sny a hlas a starosti i myšlenky, mně samotnému neznámé, i mou netrpělivost a nesmělost a že ti takto mohl patřit svět ještě jednou. A když budeš takhle uvažovat, nebude důležité, žes to nedovedla nebo nechtěla dokázat. Důležité bude jen to, žes byla mou slabostí a silou, ztrátou i ziskem, světlem, tmou, bolestí — to znamená životem.“

Sklonil se a dotýkal se prsty mimoděk roztaženými její ruky, svých spánků a čela.

„Cítíš tento tvrdý obrys? To je kost. Jednou vystoupí z těla volná a holá. Ale to nevadí. Neboť přestože všechno je změnou v řece tvarů, nestálou formou atomů a jejich strukturou, spojením atomů, avšak i atomy se někdy shlukují, aby vytvořily lidské tělo, a znovu se rozpadají — tento okamžik zůstane. Budeš v prachu, v který se změní má paměť, uschována navždy, silnější než čas, než hvězdy, silnější než smrt.“

Poslední slova říkal šepotem stále tišším, téměř neslyšitelným, až konečně umlkl. Zdálo se, že přestal dýchat. Pak pustil její ruku, opatrně, jako kdyby jí vracel něco neobyčejně křehkého. Vykročil první. Pěšinka vedla zprvu rovně, pak zahnula a rozdělila se. Odbočil do její levé větve. Valila se mračna, zakrývající čím dál tím větší plochu nebe a vítr sílil. Šli mlčky; konečně za stěnou živého plotu se ozval pomalý a monotónní klapot, který zeslábl, když se přiblížili k jeho zdroji, a pak opět zesílil; cvakala ostří neviditelných nůžek.

„Je tam někdo?“ řekl Petr hlasitě, obraceje se tím směrem.

„Tady jsem já. Sigma šest,“ odpověděl kovový baryton. Petr tam zamířil, ale zastavil se, když narazil na jednolitou stěnu pichlavých větví.

„Sigma šest! Jak se k tobě dostanu? Je tu cesta?“

„Nemůžeš-li projít, jsi člověk. Jdi deset metrů rovně,“ odpověděl hlas, „tam je průsek.“

„Sigma šest, dej znamení.“

Daleko v houští zazářila nachová koule se zelenými pruhy. Oba prošli nízkým otvorem živého plotu. Pod nízko visícími větvemi stál stroj na třech skluznicích. Jedna z jeho antén byla osvětlena signální lampou, zbytek kovového povrchu, který tonul ve stínu, pokrývaly nastříhané větvičky a velké kapky rosy jako slzy.

„Sigma šest, kde je tady stanice vakuového expresu?“ zeptal se Petr a přistoupil ke stroji. Položil ruku na chladný plášť.

„Mimořádná stanice vakuového expresu… vzdálená čtyři sta metrů na severovýchod,“ odpověděl stroj. Jeho hlas byl stále nižší, slova padala s přestávkami.

„Nějaká zbloudilá Sigma,“ řekl Petr své společnici. „Zdá se, že je vybitá. Slyšelas, jak směšně koktá?“

„Já nejsem vy…vybitá,“ odpověděl stroj s kovovým zachřestěním, které znělo podivně jako s jakýmsi nádechem pohoršení.,Já… mám spálený modu…lační okruh…“ zabručel ještě jednou a utichl.

Petr vykročil naznačeným směrem, přidržoval pružné větvičky, aby nešlehly děvče, které šlo za ním. Tmou začal pronikat hluboký oranžový přísvit. Keře přecházely ve volnou planinu. Vedlo po ní potrubí vakuové dráhy a jeho stěny vydávaly mdlé světlo. Nablízku stála stanice, chráněná polokruhovitou stříškou. Zde od hlavní trati odbočovala přípojka, která se skládala z kusů potrubí čím dál tím kratších: celek vypadal jako ohromné varhanní píšťaly obra, rozložené na zemi. Stále mlčky vstoupili na schodiště. Petr stiskl volací knoflík, děvče se opřelo o kovové dveře. Dívčina tvář byla nehybná a uzavřená. Jednou se její rty zachvěly, pak otevřela ústa. Snad chtěla něco říci, ale jen si povzdechla. Konečně zazněl signál, dveře se otevřely a objevil se vnitřek malého vagónku.

Podal jí ruku. Tu udělala malý pohyb, jako kdyby se jí nechtěla chopit. Nakonec vzala jeho ruku a řekla rychle:

„Petře, věř mi, chtěla bych… odpusť mi…“

„Ty mi odpusť,“ přerušil ji klidně, „bývám nemoudrý, zvláště v noci…“

„Nepojedeš se mnou?“

„Ne. Trochu se projdu, dobrou noc.“

Dveře zapadly. Vagónek vsaný vzduchoprázdnem přeskakoval z jednoho dílce potrubí do druhého, zvyšoval rychlost; nějakou chvíli se vlnilo světlo v průhledných stěnách potrubí, pak se uklidnilo a opět zbyl jen oranžový přísvit, mlhavě ozařující nejbližší okolí. Podíval se na zavřené dveře, jako kdyby se divil, že tak znenadání zmizela, pak lehce seběhl dolů.

Brzy byl zase v houští. Dlouhou dobu šel naslepo, pociťuje na čele, tvářích i nevidoucích očích vítr, který ovíval stejně jeho jako temné tvary stromů a keřů. Dýchal zhluboka a přidával do kroku. Zdálo se mu, že slyší mohutné šumění vln, které zůstávalo někde za ním, za jeho zády, jako kdyby po mnoho dní bojoval s mořem a konečně narazil na pevninu, na niž vystoupil, a teď jde do tmy po písčinách neznámého pobřeží nahý, vysílený a necítí ani smutek pro všechno, co pohltilo moře, ani radost, že se zachránil.

Zmocňovala se ho čím dál tím silnější otupělost a zároveň se vracela orientace. Již začínal rozeznávat zprohýbaný, temný útvar obzoru a nad hlavou mraky ještě temnější. V trhlině jednoho mráčku se zatřpytila hvězda. „Mars,“ napadlo ho a šel dále. Ruce samy rozhrnovaly větve, mokré listí lehounce a jakoby neklidně laskalo jeho tvář. Tento jemný, stále se opakující, kradmý dotek prohluboval klid uplývání, odcházení, doznívání. Najednou, nevěda ještě proč, zůstal stát. Poznal veliký keř s prosvítajícími jasnými spodky listů, místo, kde k ní mluvil. Tu při myšlence, že tímto místem nyní projde sám, padla na něho hrůza, jakou ještě nikdy nepoznal. Vrátil se, sklopil hlavu a klopýtaje rozběhl se nazdařbůh. Rozrážel větve, neviditelné pruty ho šlehaly po tváři, po těle, tep se rozbušil, běžel, běžel do tmy, až ucítil, že už mu nic neklade odpor. Pás houštin končil. Na tomto volném prostranství se zastavil stejně náhle, jak se rozběhl.

Před kým prchám? Před sebou? napadlo mu. Musím něco udělat, logicky, klidně myslit, rozvíjet v duchu nějaké teoréma nebo…

Dýchal čím dál více zhluboka a pravidelněji. Silný, rovnoměrný vítr rozšiřoval chladem plíce, osvěžoval, noc byla temná a bezbřehá. Poslední hvězda zhasla v mracích. Neviděl nic, neslyšel ani vítr, ba ani ticho. Pomalu klekal a klesl do trávy těžké rosou. Ruka narazila na jakousi svislou tvrdou plochu, o niž se opřel a na niž přenesl celou váhu svého bezvládného těla, příliš lhostejný, aby se přesvědčil, co to je.