K Mrakum Magellanovym

„Už jsi s tím byl u Tembhary?“ zeptal jsem se, když domluvil; od temperamentního proslovu měl vlasy celé rozcuchané.

„Byl.“

„A co?“

„Řekl, že na GEI není elektronkový mozek, který by stačil na tento problém. Je to otázka velmi speciální, jak vidíš. Takový mozek by bylo možno zkonstruovat, ale ne tady. Musel by být asi tak velký jako celá GEA.“

„Jakýsi gyromat.“

„Něco takového. Ale takový gyromat by pracoval zkusmo, metodou zkoušek a omylů, to znamená jako slepec, a problém by rozřešil v rozumném čase jedině proto, že vykonává dvanáct miliónů úkonů za vteřinu. Ne, to je všechno nesmysl. Všimni si: řešit něco zkusmo! Vždycky jsem říkal, že se elektrické mozky plazí rychlostí blesku, ale lidské myšlení skáče. Ti mechaneuristé naprosto nemají smysl pro styl matematické práce, jim je všechno jedno, jak to automat rozřeší, jenom když to rozřeší… kdyby se podařilo objevit vhodný metasystém, u sta hromů, počkej!“

Skočil k aparátu a znovu na něm začal se závratnou rychlostí něco vyťukávat. Pak se podíval na obrazovku, odkašlal si, projel si vlasy prsty a zmáčkl vypínač.

Vrátil se s takovým zklamáním na tváři, že jsem se na nic neptal. Sedl si, jak to měl ve zvyku, na opěradlo křesla a začal si pískat.

„Nač vám bude řešení tohoto problému?“ zeptal jsem se.

„Ach, souvisí to se změnou látky organismu, která se pohybuje ve vysokofrekvenčním gravitačním poli.“

„Radíš se s Goobarem?“

„Ne,“ řekl tak energicky, jako kdyby tím chtěl přerušit další diskusi. Po chvíli dodal.

„Dokonce se mu vyhýbám. Připadám si někdy jako brouček, který běhá po povrchu nějaké obrovské věci a který chce na těchto procházkách poznat, jak vypadá celek. Nepodaří se mi dosáhnout vědou najednou více než nepatrný zlomek. Goobar? Tomu by se snad i podařilo obsáhnout celek, ale před tím by musel zaútočit na problém z téže strany jako já a urazit celou dráhu, kterou už já mám za sebou. Nemohl by mi pomoci, mohl by pouze rozřešit problém za mne, ale nedostali bychom se daleko, kdybychom začali Goobarovi předkládat každý problém jen proto, že on by jej rozřešil rychleji! Má ostatně sám práce nad hlavu.“

„Jestli jsem dobře pochopil, zapadls do téhož ‚matematického bahna, jenže z jiné strany?“

„Ano.“

Rudelík si povzdechl.

„Když jsem se s ním setkal po prvé, pochopil jsem za pět minut, že to není pro mne partner, druhá miska rozhovoru, udržující rovnováhu s mou, ale že mě přikrývá jako skleněný zvon mouchu, obsahuje v sobě vždycky mé důvody, důkazy, domněnky a že pokus uniknout za hranice kapacity jeho myšlenek je stejně marný, jako přání chodce uniknout zpod nebeské báně, která se nad ním klene.“

„A to říkáš ty, takový matematik?“ řekl jsem s úžasem.

„I kdybych já byl vynikající matematik, pak on je matematik geniální. A od jednoho k druhému je panečku daleko! Nu, ale přesto by sám na to nestačil, protože i génius může myslit pouze na jednu věc současně a musel by žít půl druhého tisíce let… Ano, bez nás by neudělal nic, to mohu klidně říci.“

Neodolal jsem pokušení zeptat se ho na věc, která už dávno dráždila mou zvědavost.

„Řekni mi, ale nevysměj se mi, jak si představuješ rovnice, které v duchu řešíš? Vidíš je nějak?“

„Jak to — zdali je vidím?“

„Nu, zdali je ve své fantazii nějak vidíš — jako takové malé černé tvorečky?“

Vykulil oči.

„Jaké tvorečky?“

„Ale, vždyť napsaný matematický vzorec konec konců trochu připomíná řadu černých mravenců nebo broučků,“ řekl jsem nejistě, „myslil jsem, že se ti ty značky tak mění, přetvořují v hla…“

Dal se do smíchu.

„Tak malí černí tvorečkové! Báječné! Na to bych sám nikdy nepřišel!“

„Jak to tedy je?“ naléhal jsem.

Zamyslil se.

„Když ty si vybavíš nějaký pojem, na příklad,stůl', představuješ si ta čtyři písmena?“

„Ne, představuji si stůl…“

„No právě. Já si docela stejně představuji své rovnice.“

„Ale stoly přece existují, zatím co tvé rovnice neexistují,“ pokoušel jsem se mu oponovat, umlkl jsem však, takovým pohledem si mě změřil.

„Neexistují?“ řekl tónem, jakým se říká „vzbuď se!“

„Ano, nevidíš-li je jako vzorce napsané značkami, jak je tedy vidíš?“ stál jsem na svém.

„Zkusme to jinak,“ řekl, „víš, kde máš ruce a nohy, když sedíš potmě?“

„Jistě že vím.“

„Abys to věděl, musíš si představit jejich polohu, vybavit si jejich tvar?“

„Vůbec ne, cítím je prostě.“

„Vidíš, stejně já cítím své rovnice,“ řekl spokojeně. Rozloučil jsem se s ním pevně přesvědčen, že do říše matematiky, v níž žije, se mi rozhodně nepodaří proniknout. Ale zároveň, když jsem se posadil na lavičku před vchodem do parku, uvědomil jsem si, že po celou dobu návštěvy jsem tak dokonale pustil z hlavy obavy, které mě trápily, jako kdyby vůbec neexistovaly. Rudelík mi pomohl, Ameta a Zorin to nedokázali. Proč?

Nejasně jsem cítil, že klid obou pilotů je vlastně zkrocení téhož neklidu, který mučil také mne. Avšak Rudelík plně zabraný do své práce neměl o něm ani tušení. Jak jsem mu záviděl jeho matematické starosti! Když jsem takto uvažoval, objevil se na palubě nějaký člověk, přešel mimo mne a zmizel v zatáčce chodby. Zvuk jeho kroků utichl a v prázdné prostoře se ozýval jedině sborový zpěv dětí, který sem zazníval z parku. Chtěl jsem se v myšlenkách vrátit k Rudelíkovi, ale něco mi v tom bránilo. S neurčitým pocitem, že se děje něco zvláštního, jsem vstal. V tomto okamžiku jsem si vzpomněl, že za zatáčkou chodba končí u přepážky, oddělující obytnou část rakety od atomových komor. Co mohl v této slepé uličce hledat člověk, který prošel okolo mne? Chvíli jsem naslouchal — bylo ticho. Šel jsem k zatáčce. Tam, v pološeru u pancéřové stěny někdo stál a tiskl čelo na kov. Když jsem k němu došel na dva kroky, poznal jsem ho: byl to Diokles. V tichu zřetelně zazníval vzdálený zpěv:

„Co tady děláš?“

Ani se neuhnul. Položil jsem mu ruku na rameno. Bylo jako ze dřeva. V prudkém záchvatu strachu uchopil jsem ho za paže. Pokoušel jsem se odtáhnout ho od stěny. Vzpíral se. Vtom jsem spatřil jeho tvář, tak bezvýraznou a klidnou, jako kdyby se vůbec nezúčastnila tohoto zápolení. Ruce mi klesly samy. V prázdné zatáčce chodby zvonily dutě dětské hlásky:

„Diokle!“

Ticho.

„Pro lidskou lásku, Diokle! Řekni něco! Co je s tebou, nepotřebuješ něco?!“

„Odejdi.“

V náhlém osvícení jsem si uvědomil, že tato část chodby je nejhlouběji do zádi vysunutým místem rakety, místem obráceným k Polárce. To znamená místem bližším Zemi než kterékoli jiné. Bližším o několik desítek metrů — v poměru k světelným rokům, které nás od ní dělily. Byl bych se dal do smíchu, kdyby to nebylo k pláči.

„Diokle!“ zkoušel jsem to znovu.

„Ne.“

Jak vyznělo srovnání těchto dvou výkřiků! Zřetelněji než nejdelší vysvětlování říkalo, že jeho „Ne!“ je něčím jiným než pouhým odmítnutím nabízené pomoci, že se nevztahuje pouze na mne, nýbrž na každého člověka, na celou raketu, Že je to „Ne!“ vmetené ve tvář všemu, co existuje; padl na mne pocit z mého příšerného snu; cítil jsem totiž, že se propadám do jakéhosi bezedná, ustoupil jsem a odcházel druhou chodbou čím dál tím rychleji, téměř poklusem, jako kdyby mě pronásledoval zpěv:

O této události jsem se neodvažoval nikomu říci. Odpoledne jsem zajel, tentokrát již úmyslně, do nultého poschodí. Mé podezření se potvrdilo. Zastihl jsem tam pět nebo šest lidí, kteří stáli v průsečíku chodeb a zírali do trychtýře, Jako by je hypnotizoval matný lesk pancéřového kotouče. Při zvuku mých kroků (začal jsem naschvál hlasitě dupat), proběhlo hloučkem stojících trhnutí a líně se rozešli různými směry. Zdálo se mi to neobyčejně podivné. Zajel jsem k Ter Haarovi a vyprávěl jsem mu o celé události. Dlouho přemýšlel. Napřed mi nechtěl nic říci; když jsem naléhal (domníval jsem se ne neprávem, že k této věci bude mít co říci), pravil konečně: