Obsluhoval jsem anglickeho krale

Bohumil HRABAL

Obsluhoval jsem anglického krále

– sklenice grenadýny

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

Když jsem přišel do hotelu Praha, tak mne vzal šéf za levý ucho a zatahal mě za něj a povídá: „Jseš tady pikolík, tak si pamatuj! Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel! Opakuj to!“ A tak jsem řekl, že v podniku jsem nic neviděl a nic neslyšel. A šéf mne zatahal za pravý ucho a řekl: „A pamatuj si ale taky, že všechno musíš vidět a všechno slyšet! Opakuj to!“ A tak jsem udiven opakoval, že všechno budu vidět a všecko slyšet. A tak jsem začal. Každý ráno v šest hodin jsme byli na place, taková defilírka, pan hoteliér přišel, po jedné straně koberce stál vrchní a číšníci a na konci já, tak maličký jako pikolík, a na druhý straně stáli kuchaři a pokojský a ficky a kredencká, a pan hoteliér šel kolem nás a díval se, jestli máme čistý náprsenky a frakový límce i frak bez poskvrny, a jestli nechybějí knoflíky, a jestli jsou vyčištěný boty, a naklonil se, aby čichem zjistil, jestli jsme si myli nohy, pak řekl: „Dobrý den, pánové, dobrý den, dámy…“ A už jsme s nikým nesměli mluvit a číšníci mě učili, jak se balí do ubrousku nůž a vidlička, a já jsem čistil popelníky a každej den jsem musel vyčistit plechový košíček na horký párky, protože já jsem roznášel na nádraží horký párky, naučil mne to ten pikolík, kterej už pikolíkem přestal být, už začal pracovat na place, ach, ten se něco naprosil, aby mohl roznášet dál párky! Až mi to bylo divný, ale pak jsem to pochopil. Nic jsem nechtěl dělat než roznášet podle vlaku horký párky, to kolikrát denně jsem dal páreček za korunu osmdesát s rohlíkem, ale cestující měl jen dvacet korun, někdy padesátikorunu, a já jsem vždycky neměl drobný, i když jsem je měl, a tak jsem prodával dál, až pak už cestující vyskočil do vlaku a dral se k okýnku a natahoval ruku, a já jsem nejdřív položil horký párky, a pak jsem řehtal v kapse drobnými, ale cestující křičel, že drobný ať si nechám, hlavně ať vrátím bankovky, a já jsem ty bankovky pomalu hledal v kapse, a výpravčí už pískal, a tak jsem pomalu vytahoval ty bankovky, a vlak se už rozjížděl a já jsem běžel podle vlaku, a když se vlak rozjel, tak jsem zvedl ruku a užuž se ty bankovky dotýkaly prstů natahujícího se cestujícího, skoro se některý vyklonili tak, že je někdo musel v kupé držet za nohy, jeden dokonce zavadil hlavou o gránik, jinej o stožár, ale pak se už prsty rychle vzdalovaly a já jsem udýchanej stál s nataženou rukou, v který byly ty bankovky, a to bylo moje, málokterej cestující se vrátil pro ty prachy a tak jsem začínal mít svoje peníze, za měsíc to už bylo pár stovek, nakonec jsem měl i tisícikorunu, ale ráno od šesti a večer před spaním šéf chodil kontrolovat, jestli jsem si myl nohy, a už ve dvanáct jsem musel být v posteli, a tak jsem začínal neslyšet, avšak slyšet všechno, a začínal jsem nevidět, a vidět všechno kolem sebe, viděl jsem ten pořádek a řád, jak šéf měl radost, když jsme byli naoko spolu znepřátelený, kdepak, aby pokladní šla do biografu s číšníkem, to byla v tu ránu výpověď, a taky jsem poznal hosty v kuchyni, ten stůl štamgastů, každej den jsem musel čistit sklenice štamgastů, každej měl svoje číslo a svoji značku, sklenice s jelenem, a sklenice s fialkami a sklenice s městečkem, a sklenice hranaté a sklenice bachraté a kameninový džbánek se značkou HB až z Mnichova, a tak každý večer přicházela ta vyvolená společnost, pan notář a přednosta stanice a soudu, a zvěrolékař a vedoucí hudební školy, a továrník Jína, a všem jsem pomáhal do kabátu a z kabátu, a když jsem přinesl pivo, musela každá sklenice jit k rukám toho, komu patřila, a já jsem se divil, jak bohatý lidi se dovedou celý večír bavit třeba o tom, že za městem je lávka a tam u tý lávky před třiceti lety byl topol, a teď to začalo: jeden říkal, že tam nebyla ta lávka, že tam byl pouze ten topol, a druhý, že tam nebyl topol, a že tam byla ne lávka, ale jen prkno se zábradlím…, a tak vydrželi upíjet pivo a bavit se na tohle téma a křičet a nadávat si, jakoby ale všechno naoko, protože užuž proti sobě přes stůl křičeli, že tam byla lávka, a ne topol, a z druhé strany že tam byl topol, a ne lávka, ale pak si zase sedli a bylo všecko v pořádku, to křičeli jen proto, aby jim líp chutnalo pivo, jindy zase se přeli o to, jaké pivo je v Čechách nejlepší, a jeden že protivínský, a druhý že vodňanský, a třetí že plzeňský, a čtvrtý že nymburský, a krušovický, a tak zase na sebe křičeli, ale všichni se měli rádi a křičeli jen proto, aby se něco dělo, aby nějak zabili ten večerní čas… A pak zase pan přednosta se naklonil, když jsem mu dával pivo, a pošeptal, že pan zvěrolékař byl viděn u slečen U Rajských, že tam byl na pokoji s Jaruškou, a pan ředitel měšťanský školy zase šeptal, že tam sice byl, ale ne ve čtvrtek, ale už ve středu, ten zvěrolékař, ale s Vlastou, a tak zase celý večer se bavili jen o slečnách U Rajských, a kdo tam byl a kdo tam nebyl, a já když jsem to slyšel, ty jejich řeči, tak mi bylo jedno, jestli za městem byl topol a lávka, anebo tam byla lávka, a ne topol, nebo jen ten topol, ani jestli je lepší branický pivo anebo protivínský, já jsem nechtěl nic vidět a nic slyšet než vidět a slyšet, jak to vypadá tam U Rajských. Propočítal jsem peníze a ty horké párky jsem prodával tak, že jsem si nechával tolik peněz, že jsem si už mohl troufnout k Rajským, dokonce jsem uměl na nádraží i plakat, a že jsem byl tak maličký, dokonalý pikolo, mávali nade mnou rukou a nechávali mi peníze, protože mysleli, že jsem sirotek. A tak ve mně zrál plán, že jednou po jedenácté hodině, až si umeju nohy, že vypadnu oknem z pokojíčku a podívám se k Rajským. Ten den začal u Zlatého města Prahy divoce. Přišla dopoledne společnost cikánů, byli pěkně oblečený, a tak že byli kotláři a měli peníze, tak seděli u stolu a dávali si všechno to nejlepší, a pokaždé, když si něco objednávali dalšího, tak ukázali, že mají peníze, ředitel hudební školy seděl u okna, a že cikáni křičeli, tak si přesedl doprostředka restaurace a četl dál knihu, musela to být hrozně zajímavá knížka, protože když se pan ředitel zvedl, aby šel o tři stoly dál, tak pořád četl tu knížku, i když usedal, tak četl, rukama nahmatal židli a četl dál, a já jsem čistil sklenice pro štamgasty, díval jsem se proti světlu, bylo ještě dopoledne, jen polévky a gulášky pár hostům, to bylo to, že všichni číšníci, i kdyby neměli co dělat, tak pořád museli něco dělat, tak jako já jsem čistil tak pečlivě, a vrchní taky vestoje rovnal v příborníku vidličky a číšník se znovu dal do přerovnávání bešteků…, a teď pod oknem, jak jsem se díval skrz sklenici se Zlatou Prahou, tak jsem viděl, jak běží rozezlení cikáni, a teď vběhli do naší Zlaté Prahy, a už asi na chodbě vytáhli nože, a teď to bylo něco hrozného, přeběhli k těm cikánům kotlářům, ale ti jako by už na ně čekali, vyskočili a táhli za sebou stoly, ty stoly pořád tak před sebe dávali, aby se na ně ti cikáni s nožema nedostali, ale přesto dva už leželi na zemi, v zádech jim trčel nůž, a ti s nožema jak bodali, tak sekali, i do rukou, a tak už i stoly byly plné krve, ale pan ředitel hudební školy četl tu knížku dál, usmíval se, a ta cikánská vichřice přehřměla ne kolem pana ředitele, ale přes něj, zakrváceli mu hlavu i knížku, dvakrát bodli do jeho stolu, ale pan ředitel četl dál, já sám jsem byl pod stolem a po čtyřech jsem lezl do kuchyně, a cikáni ječeli a nože blýskaly, jak zlaté mouchy poletovaly ty pablesky Zlatou Prahou, a ti cikáni bez zaplacení vycouvali z restaurace a na všech stolech byla krev, dva leželi na zemi a na jednom stole byly uříznuté akorát dva prsty a jedním šmiknutím uříznuté ucho a pak kus masa, pan doktor když přišel a ohledal ty pobodané a ty kousky, shledal v tom kuse masa uříznutého kus svalu z ruky u ramene, a jediný pan ředitel školy teď si dal hlavu do dlaní, lokty si opřel o stůl a četl tu svoji knihu dál, zatímco všechny ostatní stoly byly sražené u východu, ty stoly zabarikádovaly a kryly útěk kotlářů, a pan šéf nevěděl nic jiného, než že si vzal bílou vestu posetou včelkama, stál před restaurací a zdvihal dlaně a říkal přicházejícím hostům, bohužel, stal se u nás incident, votevřeme až zejtra. A já jsem měl na starosti zakrvavený ubrusy, tolik otisků dlaní a prstů, a všechno jsem musel odnést na dvůr a zatopit ve velikým kotli v prádelně, a kredencká a ficka všechno musely zaprat a pak vyvařit, já jsem měl věšet ty ubrusy ale nedosáhl jsem na šňůru, a tak to dělala ficka, a já jsem jí podával ty mokrý vyždímaný ubrusy, a byl jsem jí po prsa, a ona se smála a využívala toho, aby mne zesměšnila, tiskla mi ty prsy na tvář, dělala jako že omylem, střídavě jedním prsem a pak druhým, položeným na oko, mi zatemnila svět, bylo to všechno voňavé, když se pak naklonila pro ubrus do koše, tak jsem jí viděl zase já dolů mezi ty houpající se prsy, narovnala se a ty prsy se přelily z visení do trčení, a s kredenckou i fickou se ty ženské smály a říkaly mi, synáčku, kolikpak ti je roků, už ti bylo čtrnáct? A kdy? A pak byl podvečer a vítr vál a ty ubrusy byly tak, že se na dvoře tvořily celé zástěny, jaké dáváme, když je v restauraci svatba nebo uzavřená společnost, a já jsem už měl všechno na place připravené, a už se všechno zase skvělo čistotou, všude byly karafiáty, to podle sezóny se přinášel celý koš květin, a já jsem šel spát, ale když bylo pak ticho a na dvoře pleskaly ty ubrusy, jako by se sebou hovořily, dvůr byl plný mušelínových hovorů, otevřel jsem okno a pak jsem vyklouzl a mezi ubrusy jsem se dostal podle okének k vratům a přehoupl jsem je a šel jsem uličkou, od lucerny k lucerně. Vždycky jsem ve tmě počkal, až mne noční chodci předejdou, až jsem zdaleka viděl zelený nápis U Rajských, a tak jsem chvíli stál a čekal, z útrob baráku se ozývalo řinčení orchestrionu, a tak jsem si dodal odvahy a vešel jsem a tam na chodbě bylo okénko a já jsem tam stál a to okénko bylo tak vysoko, že jsem se musel za prsty zvednout, a tam seděla paní Rajská a povídá: Copak si přejete, chasníčku?, a já jsem řekl, že bych se chtěl pobavit, a tak otevřela, a když jsem vešel, seděla tam černovlasá mladá slečna a měla vyčesané vlasy a kouřila, a optala se mne, co bych tak chtěl? A já jsem řekl, že bych chtěl povečeřet, a ona na to, tak vám máme přinést večeři sem, nebo do lokálu, a já jsem se začervenal a řekl, ne, já chci večeřet v chambre séparé, a ona se na mne zadívala a hvízdla si dlouze a zeptala se, a už věděla odpověď: a s kým? A já jsem ukázal na ni a řekl: s vámi, a tak ona vrtěla hlavou a nabídla mi ruku, a ruku v ruce mne vedla temnou chodbou s červenými tlumenými světly, a otevřela dveře, a tam bylo kanapíčko a stůl a dvě plyšové židle a světlo vycházelo odkudsi zpoza záclony za garnýží, a přes strop padalo dolů jak větvičky smuteční vrby, a já jsem se posadil, a když jsem nahmatal peníze, tak jsem dostal sílu a řekl jsem, povečeříte se mnou? A co budete pít?, a ona řekla šampaňské, a já jsem přikývnul a ona zatleskala a přišel číšník a přinesl láhev a otvíral ji a pak ji odnesl do přístěnku a přinesl sklenky a naléval, a já jsem pil šampaňské a bublinky mi stoupaly do nosu a kýchal jsem a slečna pila sklínku za sklínkou, když se mi představila, pak dostala hlad a já jsem řekl, ano, noste to nejlepší, a ona řekla, že ráda ústřice, že jsou tady čerstvé, a tak jsme jedli ústřice a nové šampaňské, a pak ještě, a ona mne začala hladit po vlasech a ptala se mne, odkud pocházím, a já jsem řekl, že z tak maličké vesničky, že uhlí jsem poprvé viděl až loni, a ona se tomu smála a řekla, abych se udělal komód, a mně bylo horko, ale sundal jsem si kabát, a ona řekla, že je jí horko, tak zda by si mohla taky sundat šaty, a já jsem jí pomáhal, a rovnal jsem jí šaty na židli a ona mi potom rozepnula poklopec a teď jsem věděl, že to U Rajských musí být ne pěkné, ne krásné a rozkošné, ale rajské, vzala mne za hlavu a přitiskla si ji mezi prsy a ta prsa voněla, zavřel jsem oči a jako by se mi chtělo spát, tak krásná byla ta vůně a ty tvary a jemnost kůže, a ona mně dávala hlavu níž a níž, a voněl jsem jí k břichu a ona oddychovala a bylo to tak zakázaně krásné, že jsem si nepřál už nic víc než tohle, na tohle že každý týden si našetřím na horkých párcích osm set a víc, že mám krásný a vznešený cíl, jak říkával mi tatínek, abych vždycky měl cíl a že budu zachráněn, protože budu mít pro co žít. Ale ono to bylo ještě tak na půl cesty, Jaruška mi pak tiše vysvlékala kalhoty, stáhla trenýrky a líbala mne do slabin a já jsem najednou byl tak roztřepaný a tak tou představou, co se to všecko děje U Rajských, rozklepaný, že jsem se stočil do klubíčka a řekl jsem, co to, Jaruško, děláte? A ona se vzpamatovala, ale když mne viděla, tak nedala, vzala mne do úst a já jsem ji odtlačoval, ale ona byla jako pomatená, držela mne v ústech a pohybovala hlavou a zvyšovala rychle ty pohyby, a potom jsem ji už neodtlačoval a neodstrkával, ale celý jsem se natáhl, a držel jsem ji za ouška a cítil jsem, jak odtékám, jak je to docela jinačí, než jsem si to dělával sám, jak tohle do poslední kapky ze mne vypíjí slečna s krásnýma vlasama, zavřenýma očima, vypíjí ze mne to, co jsem odstříkával a odmrskával s odporem do uhlí ve sklepě nebo v posteli do kapesníku…, když se zvedla, řekla hlasem plným únavy, a teďka z lásky…, ale já jsem byl příliš dojatý a příliš zvadlý, až jsem se ubránil, a povídám, ale já mám hlad, nemáte hlad taky? A že jsem měl žízeň, vzal jsem sklenici Jarušky, hnala se po mně, ale nemohla zabránit, abych se nenapil, a zklamán jsem odložil sklenici, protože v ní bylo ne šampaňské, ale žlutá limonáda, od začátku pila limonádu, kterou jsem platil jako šampaňské, a já jsem to teprve teď věděl, zasmál jsem se a poručil jsem ještě jednu láhev, a když ji vrchní přinesl, tak jsem ji otevřel a sám nalil, a pak jsme zase ještě jedli a zvnitřku lokálu břinkal ariston, a když jsme dopili láhev a já začal být přiopilý, zase jsem se svezl na kolena a položil jsem hlavu do slečnina klína a líbal jsem, muchloval jazykem ty krásné vousy a vlasy, ale že jsem byl lehký, slečna mne vzala v podpaží a vytáhla mne na sebe, roztáhla nohy, a já jsem jak po másle vjel poprvé do ženské, to, nač jsem se těšil, tak to bylo tady, ona mne tiskla k sobě a šeptala mi, abych se zdržel, abych co nejdéle, ale já jsem se jen dvakrát pohnul, potřetí jsem stříkal do teplého masa, a ona se prohnula do mostu, ležela tak, že vlasama a chodidly se dotýkala kanape, a já jsem ležel na mostu jejího těla a do poslední chvíle, než jsem změknul, jsem zůstával v jejích roztažených nohách tak dlouho vězet, až jsem se vyvlékl a lehl si vedle ní. Oddychovala, položila se a po paměti mne nahmatala a hladila mne po břichu a po celém těle… A pak přišel čas oblékání a přišel čas loučení a čas placení, a vrchní počítal a počítal a podal mi účet na sedm set dvacet korun, a já jsem odcházel a vzal jsem ještě dvě stovky a dal jsem je Jarušce, a když jsem vyšel od Rajských, opřel jsem se za první zdí, a ve tmě jsem tak stál opřený, zasněný a poprvé jsem se dozvěděl, co se děje v těch krásných domech, kde jsou slečny, ale řekl jsem si, máš za vyučenou, hned sem půjdeš zejtra a budeš dělat zase pána, protože jsem je všecky ohromil, přišel jsem jako pikolík, který roznáší na nádraží horké párky, a odcházel jsem víc než jakýkoliv pán, který sedává u Zlaté Prahy u stolu štamgastů, kam mohou jen nóbl páni, jen městská honorace...