Krakatit

Prokop zvedl hlavu. “Já… jsem už zapomněl.”

“To je jedno,” těšil ho starý. “Přijdeš zas na jiné věci. Počkej, co jsem chtěl říci? Aha. Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš… no třeba takové pf pf pf,” ukazoval dědeček pšukaje měkkými tvářemi, “víš? aby to dělalo jenom puf puf… a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Rozumíš?”

“Vy myslíte,” mručel Prokop, “nějaký laciný pohon, ne?”

“Laciný, laciný,” souhlasil starý radostně. “Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo, a hřálo, víš?”

“Počkejte,” přemýšlel Prokop, “já nevím – To by se muselo zkusit… z jiného konce.”

“No právě. Zkusit to z jiného konce, a je to. Nu tak vidíš, hned máš co dělat. Ale teď toho nech, zítra je taky den. Já ti ustelu.” Zvedl se a cupal k vozu. “Ható hot, ma-lý,” zazpíval, “půjdeme spat.” Vracel se s hubenou peřinkou pod hlavu. “Tak pojď,” řekl, vzal lucernu a vlezl do prkenné kůlničky. “Nu, slámy je tu dost,” broukal ustýlaje, “pro všechny tři. Chválabohu.”

Prokop usedl na slámu. “Dědečku,” vyhrkl vyjeven, “podívejte se!”

“Copak?”

“Tady, na prknech.” Na každém prkně kůlny bylo napsáno křídou velké písmeno; a Prokop četl v blikajících kmitech lucerny: K..R..A…..K..A..T..

“To nic, to nic,” zabreptal dědeček konejšivě a honem stíral písmena čepicí. “Už je to pryč. Jen si lehni, já tě přikryju pytlem. Tak.”

Postavil se ve dveřích: “Dadada ma-lý,” zazpíval třesavě; a koník strčil do dveří své pěkné stříbrné čelo a otíral se hubou o stařečkův kabát. “Tak jdi, jdi dovnitř,” kázal mu starý, “a lehni.”

Valášek vešel, hrabal kopyty u druhé stěny a poklekl. “Já si pak lehnu mezi vás,” řekl dědeček; “on ti tu koníček nadýchá, a bude ti teplo, tak.”

Sedl si potichu ve dveřích; za ním ještě řeřavěl do tmy zhasínající ohýnek, a bylo vidět sladké, moudré oči koňovy, jak se po něm oddaně točí; a starý si něco šeptal, pobroukával a kýval hlavou.

Prokopovi se svíraly oči mrazivou něžností. Vždyť je to… vždyť je to můj nebožtík tatínek, napadlo ho; bože, jak zestárl! má už takový tenký oškubaný krček –

“Prokope, spíš?” zašeptal starý.

“Nespím,” odpověděl Prokop chvěje se láskou.

Tu počal dědeček měkce prozpěvovat divnou a tichou píseň: “Lalala hou, dadada pán, binkili bunkili hou ta ta…”

Prokop konečně usnul pokojným a posilujícím spánkem beze snů.

Život a doba spisovatele Karla Čapka v datech

1890

Narozen 9. 1. v Malých Svatoňovicích. Otec MuDr. Antonín Čapek (1855-1929), matka Božena, rozená Novotná (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdaná Koželuhová, ovdověla, od roku 1930 provdaná Palivcová; Josef (1887-1945) ženatý od roku 1919.

1895-1901

V Úpici, kde rodina bydlí, navštěvuje obecnou školu a jednu třídu měšťanské školy.

1901-1909

Středoškolská studia začíná v Hradci Králové, posléze pokračuje v Brně, končí maturitou

v Praze.

1907

Rodina se stěhuje z Úpice do Prahy.

1909-1915

Studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berlíně a v Paříži.) V listopadu 1915 je promován na doktora filozofie.

1917

Působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic. V říjnu nastupuje do redakce Národních listů.

1921-1938

Je členem pražské redakce Lidových novin, v letech 1921-1923 pracuje v Městském divadle na Královských Vinohradech jako dramaturg a režisér.

1922

Poprvé představen presidentu T.G. Masarykovi.

1925

Je zvolen předsedou československé odbočky Penklubu, kterou pomáhá založit. Stěhuje se s bratrem Josefem do nového domu na Vinohradech.

1931

Jmenován členem mezinárodního výboru pro duševní spolupráci Společnosti národů (stálý výbor pro literaturu a umění).

1933

Pracuje ve Výboru pro pomoc německým uprchlíkům, je místopředsedou Penklubu.

1934

Organizuje pomocnou sociální akci Demokracie dětem.

1935

Žení se s Olgou Scheinpflugovou, počátky stavebních úprav domu ve Strži, který novomanželé dostali od Václava Palivce do doživotního užívání.

1937

Účastní se světového kongresu Penklubů v Paříži.

1938

Podílí se na organizaci světového kongresu Penklubů v Praze. Opakovaně je navrhován na Nobelovu cenu za literaturu. Po mnichovské konferenci (29. - 30.9. 1938) čelí nenávistné kampani, bojuje s českým fašismem a prožívá nejtěžší období svého života. Umírá 25.12. na zápal plic. Pohřeb na Vyšehradě se koná 29.12.

První vydání knih Karla Čapka

1917 - Boží muka

1918 - Pragmatismus čili Filozofie praktického života

- Krakonošova zahrada

- Nůše pohádek

1920 - Loupežník

- Kritika slov

- RUR

1921 - Trapné povídky

- Ze života hmyzu (společně s Josefem Čapkem)

1922 - Lásky hra osudná (společně s Josefem Čapkem)

- Zářivé hlubiny a jiné prózy

- Továrna na absolutno

- Věc Makropolus

1923 - Italské listy

1924 - Krakatit

- Anglické listy

1925 - Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí

- O nejbližších věcech

1927 - Adam stvořitel

- Skandální aféra Josefa Holouška

1928 - Hovory s T.G.M. (1. díl)

1929 - Povídky z jedné kapsy

- Povídky z druhé kapsy

- Zahradníkův rok

1930 - Výlet do Špatněl

1931 – Hovory s T.G.M. (2. díl)

- Marsyas čili na okraji literatury

1932 - Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek

- Obrázky z Holandska

- Apokryfy

- O věcech obecných čili zoon politikon

1933 - Dášenka čili život štěněte

- Hordubal

1934 - Povětroň

- Obyčejný život

1935 - Hovory s T.G.M. (3. díl)

- Mlčení s T. G. Masarykem

1936 - Válka s mloky

- Cesta na sever

1937 - Bílá nemoc

- Jak se dělají noviny

- První parta

1938 - Matka

- Jak se co dělá

1939 - posmrtně - Život a dílo skladatele Foltýna (torzo románu)