Krakatit

LIV.

Prokopovi bylo, jako by jeli mírnou krajinou jeho dětství; ale bylo příliš mlhy, a světélko dosahovalo stěží po kraj cesty mžikavými kmity; po obou stranách silnice pak byl svět neznámý a zamlklý.

“Hohohot,” ozval se děda, a koník zajel ze silnice rovnou do toho zastřeného, němého světa. Kola se bořila do měkké trávy; Prokop rozeznával nízký úval, na obou stranách bezlisté háje a spanilá loučka mezi nimi. “Prrr,” křikl starý a pomalu slézal z kozlíku. “Vstávej,” povídal, “tak už jsme tady.” Zvolna odepínal postraňky. “Víš, sem na nás nikdo nepřijde.”

“Kdo?”

“… Četníci. Pořádek být musí… ale oni vždycky chtějí já nevím jaké papíry… a povolení… a odkud, a kam… Já se v tom ani nevyznám.” Vypřahal koně a domlouval mu tiše: “I mlč, dostaneš kousek chleba.”

Prokop, zdřevěnělý jízdou, sestoupil z kozlíku. “Kde to jsme?”

“Tady, co je ta bouda,” děl starý neurčitě. “Vyspíš se z toho, a bude to.” Sejmul z oje lucernu a posvítil na prkennou boudičku, byl to seník či co, ale bylo to staroučké, chatrné a nakloněné. “A já udělám oheň,” řekl zpěvavě, “a uvařím ti čaj, a až se vypotíš, bude ti zase dobře.” Zabalil Prokopa do pytle a postavil před něj svítilnu. “Počkej, co donesu dříví. Sedni si tady.” Užuž šel, ale něco ho napadlo; zajel rukou do kapsy a díval se tázavě na Prokopa.

“Copak, dědečku?”

“Já… nevím… ale kdybys chtěl… Já jsem taky planetář.” Vylovil ruku z kapsy a ukázal: mezi prsty mu vykoukla bílá myška s rubínovýma očkama. “Já vím,” zažvatlal rychle, “ty tomu nevěříš, ale… ta myška je moc hezká – Chtěl bys?”

“Chci.”

“To je dobře,” zaradoval se starý. “Š-š-š ma-lá, hop!” Otevřel dlaň, a bílá myška mu hbitě vyběhla po rukávě na rameno, čichla mu jemně k chlupatému uchu a schovala se v jeho límci.

“Ta je krásná,” vydechl Prokop.

Stařík zazářil. “Počkej, co umí,” a už běžel k vozíku, hrabal v něm a vracel se s krabicí plnou narovnaných lístků. Zatřepal krabičkou a vyjevil rozsvětlená očka do prázdna. “Ukaž, myško, ukaž mu jeho lásku.” Hvízdl mezi zuby jako netopýr. Myška vyskočila, sjela mu po rukávě a hopla na krabici; Prokop bez dechu sledoval její růžové tlapičky, jak hledají mezi lístky; uchopila jeden do zoubků a chtěla jej vytáhnout; jaksi nešel ven, i zatřepala hlavou a popadla hnedle sousední; povytáhla jej, sedla na bobek a hryzala si malinké drápky.

“Tak to je tvá láska,” šeptal starý nadšeně. “Vem si ji.”

Prokop vyňal vysunutý lístek a sklonil se rychle k světlu. Byla to fotografie děvčete… toho s rozpoutanými vlasy; má obnažen překrásný prs, a tady ty náruživé, bezedné oči – Prokop ji poznal. “Dědečku,” zasténal, “to není ona!”

“Ukaž,” podivil se starý a vzal mu obrázek z ruky. “A-a, to je škoda,” broukal lítostivě. “Taková slečna! Lala, Lilitko, to není ona, nanana ks ks ma-lá!” Zastrčil obrázek a zas tak tichounce zapištěl. Myška se ohlédla rubínovou zorničkou, popadla zas tamten lístek do zubů a škubala hlavou; ne, nešlo to; vyňala sousední a začala se podrbávat.

Prokop se chopil obrázku; byla to Anči, venkovský snímek; neví co s rukama, má nedělní šaty a tak tu pěkně a hloupě stojí – “To není ona,” šeptal Prokop. Děda mu vzal obrázek, pohladil jej a jako by mu něco povídal; pohlédl nespokojeně, smutně na Prokopa a zas tak tenince pískl.

“Zlobíte se?” ptal se Prokop nesměle.

Starý neřekl nic a zamyšleně hleděl na myšku. Znovu se pokoušela vyjmout ten zakleslý lístek; ne, není možno; otřepala se a vytáhla cíp sousedního. Byl to obrázek princezny. Prokop zaúpěl a pustil jej na zem.

Starý se mlčky shýbl a zvedl obrázek.

“Já sám, já sám,” chraptěl Prokop a hnal se rukou ke krabici. Děda mu zadržel ruku: “To se nesmí!”

“Ale tam… tam je ona,” drtil Prokop, “tam je ta pravá!”

“A-a, tam jsou všichni lidé,” řekl starý a hladil svou krabici. “Teď dostaneš planetu.” Zasykl tiše, myška mu vyklouzla z rukávu, vytáhla zelený lístek a zas byla ta tam, jako střela; patrně ji Prokop poplašil. “Tak si to přečti,” povídal stařík zavíraje pečlivě krabici. “Já zatím přinesu roští; a už se netrap.” Pohladil koníka, uložil krabici na dně vozu a zamířil k háji. Jeho světlý režný kabát se mihal ve tmě; valášek ho sledoval pohledem, pohodil hlavou a pustil se za ním. “Ihaha,” bylo slyšet zpívat dědečka, “ty chceš jít se mnou? A-a, vida ho! Hoty, hotyhot, ma-lý!”

Zapadli v mlze, a Prokop si vzpomněl na zelený lístek. “Vaše planeta,” četl u blikavého plamínku. “Jste člověk šlechetný, srdce dobrého a ve svém povolání nad jiné učený. Bude vám mnoho protivenství vytrpěti; ale budete-li se střežiti prudkosti a vysokomyslnosti, dosáhnete vážnosti u svých sousedů a vynikajícího postavení. Mnoho ztratíte, ale později odměněn budete. Vaše nešťastné dny jsou úterý a pátek. Saturn conj. b. b. Martis. DEO gratias.”

Dědeček se vynořil ze tmy s náručí plnou větviček a za ním bílá hlava koně. “Tak co,” šeptal napjatě a s jakýmsi autorským ostychem, “četl jsi? Je planeta dobrá?”

“Je, dědečku.”

“Tak vidíš,” oddychl si stařík uspokojen. “Všechno dopadne dobře. Nu chválabohu, jen když je to tak.” Složil hromadu roští a radostně brebentě rozžehl před boudou ohníček; zas něco kutil ve voze, přinesl kotlík a cupal pro vodu. “Hned, hned to bude,” brumlal horlivě. “Vař se, vař, máme tu hosta.” Pobíhal jako vzrušená hospodyňka; hned tu byl s chlebem a čichaje rozkoší rozbaloval kousek selské slaniny. “A sůl, sůl,” pleskl se do čela a zas běžel k vozu. Konečně se uvelebil u ohníčka, dal Prokopovi větší díl a sám pomalu žmoulal každé sousto. Prokopovi šel do očí kouř či co, slzel a jedl; a dědeček každé druhé sousto podával koníkovi, který nad ním skláněl svou ozářenou lysinu. A teď ho pojednou Prokop poznal závojem slz: vždyť je to ta stará, vrásčitá tvář, kterou vždycky vídal na dřevěném stropě své laboratoře! Co se na ni nadíval usínaje! a ráno, když procitl, už nebyla k poznání, a byly to jen suky a léta a vlhkost a prach –

Dědeček se usmál. “Chutnalo ti? A-a, už zas se kaboní! Ale, ale!” Naklonil se nad kotlík. “Už se to vaří.” Zvedl se s námahou a belhal se k vozu; za chvilku tu byl s hrnéčky. “Na, podrž si to.” Prokop si vzal hrnéček; byly na něm namalovány pomněnky věnčící zlaté jméno “Ludmila”. Četl to dvacetkrát, a vyhrkly mu slzy. “Dědečku,” šeptal, “to… je… její jméno?”

Stařík se na něho díval smutnýma, vlídnýma očima. “Abys to teda věděl,” řekl tiše, “je.”

“A… najdu ji někdy?”

Dědeček neřekl nic, jen rychle zamžikal. “Ukaž,” ozval se nejistě, “já ti naleju.”

Třesoucí se rukou nastavil Prokop hrnéček; a starý mu naléval opatrně tmavého čaje. “Pij,” řekl měkce, “pokud je to teplé.”

“Dě-dě-děkuju,” vzlykal Prokop a upíjel trpkého odvaru.

Starý si zamyšleně hladil dlouhé vlásky. “Je to hořké,” povídal pomalu, “tuze hořké, viď? Nechtěl bys kousek cukru?”

Prokop zavrtěl hlavou, svíralo ho to v ústech hořkostí slz, ale v prsou se mu rozlévalo dobrodějné teplo.

Stařík hlasitě srkal ze svého hrnéčku. “Tak se podívej,” řekl, aby něco zamluvil, “co já tu mám namalováno.” Podal mu svůj hrnéček; byla na něm kotva, srdce a kříž. “To je víra, láska a naděje. Tak už neplač.” Stál nad ohněm s rukama sepjatýma. “Milý, milý,” mluvil tiše, “už neuděláš to nejvyšší a nevydáš všechno. Chtěl jsi se roztrhnout samou silou; a zůstaneš celý, a nespasíš svět ani jej nerozbiješ. Mnoho v tobě zůstane zavřeno jako v kameni oheň; tak dobrá, je to obětováno. Chtěl jsi dělat příliš veliké věci, a budeš dělat věci malé. Tak je to dobře.”

Prokop klečel před ohněm a netroufal si zvednouti oči; věděl nyní, že k němu mluví Bůh Otec.

“Tak je to dobře,” šeptal.

“Tak je to dobře. Uděláš věci dobré lidem. Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí. Za to jim budeš sloužit.”

“Tak je to dobře,” vydechl Prokop na kolenou.

“Nu tak vidíš,” řekl dědeček potěšen a usedl na bobek. “Koukej, načpak je ten tvůj – jak říkáš tomu vynálezu?”