Krakatit

“Ne.” Prokop zběžně přehlédl aparáty zcela nepodobné všemu, co znal. Mělo to spoustu odporů, jakousi drátěnou mřížku, cosi podobného katodové trubici, nějaké izolované bubny či co a podivný koherer, relé a tastr s kontakty; nevěděl, co to vůbec je. Nechal aparátu a koukal na strop, je-li na něm také ta divná kresba dřeva, která mu tam doma vždycky připomínala hlavu starce. Ano, je je je tam. A tamhle je to zrcátko s uraženým rohem –

“Co říkáte aparátu?” ptal se Daimon.

“Je – eh – to je první konstrukce, že? Je to ještě příliš složité.” Padl očima na fotografii, jež byla opřena o jakousi indukční cívku. Vzal ji do rukou; byla to opojně krásná dívčí hlava. “Kdo je to?” ptal se chraptivě.

Daimon mu nahlédl přes rameno. “Copak ji nepoznáváte? To je ta vaše krasavice, co jste si ji sem přivezl v náručí. Skvostná holka, že?”

“Jak se sem dostala?”

Daimon se ušklíbl. “Nu, asi ji zbožňuje náš telegrafista. Nechtěl byste zapnout tamten veliký kontakt? Ten pákový. – Je to ten scvrklý človíček, nevšiml jste si ho? Seděl v první lavici.”

Prokop hodil fotografii na stůl a zapnul kontakt. Po drátěné mřížce přeběhla modrá jiskra. Daimon si pohrál prsty na tastru; tu začal celý aparát světélkovat krátkými modrými zášlehy. “Tak,” vydechl Daimon spokojeně a zadíval se bez hnutí do sršících jisker.

Prokop popadl fotografii horečnýma rukama. Nu ovšem, rozumí se, to je to děvče dole; o tom nemůže býti pochyby. Ale kdyby… kdyby snad měla závoj, a kožišinku, zrosenou kožišinku až po ústa… a rukavičky – Prokop zaťal zuby. To není možno, že by jí byla tak podobna! Nachmuřil oči stíhaje unikající vidinu: zas viděl dívku v závoji, tiskne k prsoum zapečetěnou obálku a teď, teď k němu obrací čistý a zoufalý pohled –

Bez sebe rozechvěním srovnával obrázek s uniklou podobou. Bože na nebi, jak vlastně vypadala? Vždyť já to nevím, lekl se; vím jen, že byla zastřená a krásná. Krásná byla a zastřená, a nic víc, nic víc jsem neviděl. A tohle, ten obrázek tady, veliké oči a ústa vážná a jemná, to že je ta – ta – ta spící dole? Ta má přec ústa rozevřená, hříšná a rozevřená ústa a vlasy rozpoutané, a nedívá se tak – nedívá se tak – Zrosený závoj mu zastřel oči. Ne, to je nesmysl; toto vůbec není to děvče dole, a není jí ani podobna. Toto je tvář té zastřené, jež přišla v hoři a úzkosti; její čelo je klidné a oči jsou zastíněny bolestí; a ke rtům se jí lepí závoj, hustý závoj s rosičkou dechu – Proč tehdy jej nezvedla, abych ji poznal!

“Pojďte, něco vám ukážu,” ozval se Daimon a táhl Prokopa ven. Stáli na vrcholu haldy; pod jejich nohama temná a spící země do nedozírna. “Dívejte se tamhle,” řekl Daimon a ukazoval rukou k obzoru. “Nevidíte nic?”

“Nic. Ne, je tam světélko. Slabá záře.”

“Víte, co to je?”

Tu zahučelo slabě, jako by zaryl vítr v noční tišině. “Hotovo,” děl Daimon slavnostně a smekl čepici. “Good night, kamarádi.”

Prokop se k němu tázavě obrátil.

“Nerozumíte?” povídal Daimon. “Teď teprve k nám doletěl výbuch. Padesát kilometrů vzdušné čáry. Přesně dvě a půl minuty.”

“Jaký výbuch?”

“Krakatit. Ti pitomci si to cpali do sirkových škatulek. Myslím, že už budeme mít od nich pokoj. Svoláme nový sjezd – bude nový výbor –”

“Vy – jste je –”

Daimon přikývl. “S nimi se nedalo pracovat. Jistě že se hádali do poslední chvíle o taktiku. Nejspíš tam hoří.”

Na obzoru bylo vidět jen slaboučkou červenou záři.

“Zůstal tam i vynálezce naší stanice. Zůstali tam všichni. Teď tedy to vezmete do ruky sám – Hleďte, poslouchejte, jak je ticho. A přece odtud, tady z těch drátů, šlehá do prostoru němá a přesná kanonáda. Teď jsme zastavili všechny bezdrátové spoje, a telegrafistům to práská do uší, krach, krach! Ať se vztekají. Zatím se pan Tomeš někde v Grottup pachtí dodělat Krakatit – Nenajde to nikdy. A kdyby, kdyby! v tom okamžiku, jak by se mu to pod rukou sloučilo, byl by konec – Tak jen pracuj, staničko, jiskři potichu a bombarduj celý vesmír; nikdo, nikdo kromě vás nebude pánem Krakatitu. Teď jste jen vy, vy sám, vy jediný –” Položil mu ruku na rameno a ukázal mlčky kolem dokola: celý svět. Byla tma bezhvězdná a pustá; jen na obzoru žířila nízká ohnivá záplava.

“Ah, jsem unaven,” zívl Daimon. “Byl to slušný den. Pojďme dolů.”

LI.

Daimon spěchal, aby už byl doma. “Kde je vlastně Grottup?” zeptal se Prokop zčistajasna, když už byli dole.

“Pojďte,” děl Daimon, “ukážu vám to.” Dovedl ho do tovární kanceláře a k nástěnné mapě. “Tady,” ukázal ohromným nehtem na mapě podškrtávaje malé kolečko. “Nechcete pít? To vás zahřeje.” Naléval sobě i Prokopovi do skleniček něco černého jako smůla. “Na zdraví.” Prokop do sebe obrátil kalíšek a zajíkl se; bylo to jako rozžhavené železo a hořké jako chinin; hlava se mu zatočila nesmírnou závratí. “Už nechcete?” vycenil Daimon žluté zuby. “Škoda. Nechcete nechat čekat svou krasotinku, že?” Pil sklenku po sklence; oči mu zeleně blýskaly, chtěl žvanit, ale jazyk mu tuhl. “Poslyšte, vy jste chlapík,” prohlašoval. “Zítra se do toho dejte. Starý Daimon vám udělá všechno, nač si vzpomenete.” Zvedl se toporně a klaněl se mu až po pás. “Tak je to v pořádku. A teď – poč-počkejte –” Počaly se mu plést všechny jazyky světa; pokud Prokop rozuměl, byly to nejhrubší oplzlosti; nakonec bručel nesmyslnou písničku, trhal sebou jako v padoucnici a ztrácel vědomí; na rtech mu vystoupila žlutá pěna.

“Hej, co je vám?” křičel Prokop a zatřásl jím.

Otevřel těžce a blbě skelné oči. “Co… co je?” blábolil, trochu se zvedl a otřásl se. “Aha, já – já jsem – To nic není.” Promnul si čelo a křečovitě zíval. “A-ano, já vás dovedu do vašeho pokoje, že?” Byl ošklivě zsinalý a celý jeho tatarský obličej váčkovitě splaskl; vrávoral nejistě, jako by mu ztuhly údy. “Tak pojďte.”

Šel rovnou do pokoje, kde nechali spící dívku. “Aa,” křikl ve dveřích, “krasavice se probudila. Račte dál.”

Klečela u kamen; patrně právě zatopila, a dívala se do praskajícího plamene. “Vida, jak to tu poklidila,” bručel Daimon uznale. Skutečně, bylo vyvětráno a trapný nelad pokoje kupodivu zmizel; bylo tu nenáročně a příjemně jako v pokojné domácnosti.

“Hleďme, co dovedeš,” divil se Daimon. “Holka, ty bys už měla zakotvit.” Vstala a neobyčejně se začervenala i zmátla. “Nu, jen se neplaš,” cenil se Daimon. “Tedy ten kamarád se ti líbí, viď?”

“Líbí,” řekla prostě a šla zavřít okno a spustit žaluzii.

Kamna teple zadýchala do světlého pokoje. “Děti, máte to tu pěkné,” liboval si Daimon a nahříval si ruce u kamen. “Hned bych tu zůstal.”

“Jen si jdi,” vyhrkla rychle.

“Sejčas, holubičko,” zubil se Daimon. “Mně… mně je teskno bez lidí. Koukej, tvůj přítel je jako zařezaný. Počkej, já mu domluvím.”

Rozzlobila se prudce. “Nic mu nedomluvíš! Ať je, jaký chce!”

Zvedl chlupaté obočí přeháněje úžas. “Copak? copak? snad jsi se do něho ne-nezami –”

“Co je ti po tom?” přerušila ho blýskajíc očima. “Kdo tě tu potřebuje?”

Řehtal se tiše opřen o kamna. “Kdybys věděla, jak ti to sluší! Holka, holka, i na tebe to jednou přišlo doopravdy? Ukaž se!” Chtěl ji vzít za bradu; ustoupila blednouc hněvem a ukázala zuby.

“Cože? I kousat chceš? S kýmpak jsi včera zas byla, že jsi tak – Aha, já už vím; Rosso, viď?”

“To není pravda,” křikla se slzami v hlase.

“Nechte ji,” ozval se Prokop příkře.

“Nunu, vždyť o nic nejde,” bručel Daimon. “Tak abych vám nepřekážel, že? Dobrou noc, děti.” Couval a tlačil se ke zdi; a než Prokop vzhlédl, byl pryč.

Prokop si přitáhl židli k hučícím kamnům a zadíval se do plamene; ani se po ní neohlédl. Slyšel ji, jak váhavě, po špičkách přechází po pokoji, zamyká a něco rovná; neví už co, stojí a mlčí – Divná je moc plamene a plynoucích vod; člověk se zahledí, omámí, zastaví; nemyslí už, neví a nevzpomíná, ale děje se v něm všechno, co kdy žil, co kdy žil, bez tvaru a bez času.