Krakatit

“Ty jsi to,” bručel polohlasně; “já tě znám; ty jsi výbušný živel. Přijde tvůj okamžik, a vydáš vše; tak je to dobře.” Vzhlédl nejistě z podobočí: “Co byste chtěli vědět? Já rozumím jenom dvěma věcem: hvězdám a chemii. Krásné jsou… nesmírné rozlohy času, věčný pořádek a stálost, a božské počtářství vesmíru; říkám vám, že… nic není krásnějšího. Ale co mně jsou platny zákony věčnosti? Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; vydáš lásku, bolest, myšlenku, já nevím co; tvé největší a nejsilnější je jenom okamžik. Ty, ty nejsi vřazen do nekonečného řádu ani započítán do miliónů světelných let; a tedy… tedy ať to tvé nic stojí za to! Vybuchni plamenem nejvyšším. Cítíš se sevřen? Tak tedy roztrhni svůj crusher a rozmetej skálu. Udělej místo pro svůj jediný okamžik. Tak je to dobře.”

Nechápal sám jasně, co mluví; ale unášelo ho temné puzení vyslovit něco, co mu hned zase unikalo. “Já… dělám jen chemii. Znám hmotu a… rozumím si s ní; to je všecko. Hmota se drobí vzduchem a vodou; štěpí se, kvasí, hnije, hoří, přijímá kyslík nebo se rozpadá; ale nikdy, slyšíte, nikdy při tom nevydá vše, co v ní je. A kdyby prošla celým koloběhem; kdyby se některý prášek země vtělil v rostlinu a v živé maso a stal se myslící buničkou mozku Newtonova, a umřel s ním a znovu se rozpadl, nevydal by všecko. Ale přinuťte jej… násilím, aby se roztříštil a rozpoutal; hle, vybuchl v tisícině vteřiny; nyní, nyní teprve vynaložil všechnu svou schopnost. A snad ani nespal; byl jenom spoután a dusil se, zápasil potmě a čekal, až přijde jeho okamžik. Vydat vše! Je to jeho právo. Já, já také musím vydat vše. Mám jenom zvětrávat a čekat… kvasit nečistě… a drobit se, aniž bych kdy… rázem… vydal celého člověka? Raději… to už raději v jediné vrcholné chvíli… a přese vše… Neboť já věřím, že je dobře vydat všecko. Ať je to dobré nebo špatné. Všecko je ve mně srostlé: dobré a zlé a nejvyšší. Kdo žije, dělá zlé i dobré, jako by se drobil. Dělal jsem to i to; ale nyní… musím vydat to nejvyšší. To je vykoupení člověka. Není to v ničem, co jsem udělal; je to zarostlé ve mně… jako v kameni. I musím se roztrhnout… mocí… jako se roztrhne náboj; a nebudu se ptát, co přitom roztříštím; ale bylo třeba… bylo mně třeba vydat to nejvyšší.”

Zápasil se slovy, namáhal se obsáhnout něco nevýslovného; ztrácel to každým slovem, vraštil čelo a hledal v tváři naslouchajících, zda snad nepochytili smysl toho, co nebyl s to jinak vyslovit. Našel zářivou sympatii v čistých očích souchotináře a soustředěné úsilí ve vyjevených modrých očkách vousatého obra tam vzadu; svrasklý človíček pil jeho slova s bezmeznou oddaností věřícího a krásná dívka je přijímala, polo ležíc, milostnými záchvěvy těla. Zato ostatní tváře na něho civěly cize, zvědavě nebo s rostoucí lhostejností. Proč vlastně mluvím?

“Prožil jsem,” pokračoval tápavě a poněkud již rozdrážděn, “prožil jsem tolik… co člověk může prožít. Proč vám to říkám? Protože nemám dost na tom; protože… doposud nejsem vykoupen; nebylo v tom to nejvyšší. Je to… zapadlé v člověku jako ve hmotě síla. Hmotu musíš porušit, aby vydala svou sílu. Člověk se musí rozpoutat, a porušit, a roztříštit, aby vydal svůj nejvyšší plamen. Aá, to by… to by už bylo příliš, aby ani pak nenašel, že… že dosáhl… že… že…”

Zakoktal se, zamračil se, hodil krabici s Krakatitem na katedru a usedl.

XLIX.

Bylo chvíli rozpačité ticho.

“A to je všechno?” ozval se ze středu lavic výsměšný hlas.

“To je všechno,” zabručel Prokop znechucen.

“Není.” To řekl Daimon a vstal. “Kamarád Krakatit předpokládal, že delegáti mají dobrou vůli rozumět –”

“Oho!” zahlučelo to ve středu.

“Ano. Delegát Mezierski už musí mít trpělivost, až domluvím. Kamarád Krakatit nám obrazně řekl, že je třeba,” a tu Daimonův hlas zněl opět skřekem ptačím, “že je třeba zahájit revoluci bez ohledu na teorii etap; revoluci ničivou a výbušnou, ve které vydá lidstvo to nejvyšší, co v něm je utajeno. Člověk se musí roztříštit, aby vydal vše. Společnost se musí roztříštit, aby v sobě našla nejvyšší dobro. Vy se tady léta hádáte o nejvyšší dobro lidstva. Kamarád Krakatit nás poučil, že stačí uvést lidstvo v explozi, aby vyšlehlo daleko výše, než jak by mu chtěly předpisovat vaše debaty; a neohlížet se na to, co se přitom rozbije. Pravím, že kamarád Krakatit má pravdu.”

“Má, má, má!” Najednou se strhl křik a potlesk. “Krakatit! Krakatit!”

“Ticho,” překřikl je Daimon. “A jeho slova mají tím větší váhu, že jsou podložena faktickou mocí tento výbuch provést. Kamarád Krakatit není muž slov, nýbrž činu. Přišel, aby nám uložil přímou akci. A já vám říkám, že bude strašlivější, než se kdo odvážil snít. A vypukne dnes, zítra, do týdne –”

Jeho slova zanikla v nepopsatelné vřavě. Vlna lidí se smýkla z lavic na pódium a obklopila Prokopa. Objímali ho, tahali ho za ruce a křičeli “Krakatit! Krakatit!” Krásná dívka s vlasy rozpoutanými divě zápasila, aby se k němu prodrala klubkem lidí; vržena jich tlakem přilnula k němu hrudí; chtěl ji odstrčit, objala ho a něco horečně sykala cizím jazykem. Zatím na kraji pódia muž s brýlemi pomalu a tiše vykládal do prázdných lavic, že teoreticky není přípustno vyvozovat sociologické závěry z neústrojné přírody. “Krakatit, Krakatit,” hučel dav, nikdo neseděl, Mazaud třepal zvonkem jako popelář; a najednou se na katedru vyšvihl černý mladý muž a vysoko nade všemi mával ve vztyčené ruce krabicí s Krakatitem.

“Ticho,” zařval, “a dolů! nebo vám to hodím pod nohy!”

Nastalo náhlé ticho; klubko se smeklo z pódia a couvalo. Nahoře zůstal jen Mazaud se zvonkem v ruce, zmatený a bezradný, Daimon opřený o tabuli a Prokop, na němž dosud visela ta temnovlasá menáda.

“Rosso,” ozvaly se hlasy. “Srazte ho! Rosso dolů!”

Mladý muž na katedře divoce těkal žhoucíma očima. “Nikdo se nehni! Mezierski chce na mne střelit. Hodím,” zaryčel a zatočil krabicí.

Dav couval mruče jako rozlícená šelma. Dva tři lidé zvedli ruce, jiní následovali; byla chvilka dusného mlčení.

“Jdi dolů,” rozkřikl se stařík Mazaud. “Kdo ti dal slovo?”

“Hodím,” hrozil Rosso napjatý jako luk.

“To je proti jednacímu řádu,” rozčilil se Mazaud. “Já protestuju a… skládám předsednictví.” Mrštil zvonkem na zem a sestoupil z pódia.

“Bravo, Mazaud,” ozval se ironický hlas.

“Tys tomu pomohl.”

“Ticho,” křičel Rosso a shazoval si vlasy s čela. “Já mám slovo. Kamarád Krakatit nám řekl: Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; udělej místo pro svůj jediný okamžik. – Dobrá, já jsem si vzal jeho slova k srdci.”

“To nebylo tak myšleno!”

“Ať žije Krakatit!”

Někdo začal hvízdat.

Daimon chopil Prokopa za loket a táhl ho k jakýmsi dvířkám za tabulí.

“Můžete hvízdat,” pokračoval Rosso výsměšně. “Nikdo z vás nehvízdal, když se před vás postavil tady ten cizí pán a… dělal místo pro svůj okamžik. Proč by to nezkusil někdo jiný?”

“To je pravda,” ozval se pokojný hlas.

Krásné děvče se postavilo před Prokopa, aby ho krylo svým tělem. Chtěl ji odstrčit.

“Není to pravda,” křičela s očima planoucíma. “On… on je…”

“Buď tiše,” sykl Daimon.

“Poroučet dovede každý,” mluvil Rosso zimničně. “Pokud mám tohle v ruce, poroučím já. Mně je jedno, pojdu-li. Nikdo nesmí ven odtud! Galeasso, hlídej dveře! Tak, teď si promluvíme.”

“Ano, teď si promluvíme,” ozval se Daimon ostře.

Rosso se bleskem obrátil k němu; ale v tom okamžiku se vyřítil z lavic modrooký obr s hlavou skloněnou jako beran, a dříve než se Rosso otočil, popadl ho za nohy a podtrhl mu je; hlavou dolů letěl Rosso z katedry. V úděsném tichu bouchne a zapraská hlava na prknech, a z pódia se kutálí víčko porcelánové krabice dolů a pod škamna.

Prokop se hnal k bezduchému tělu; na Rossových prsou, na tváři, po zemi, v kalužích krve byl rozsypán bílý prášek Krakatitu. Daimon jej zadržel; a tu již se rozpoutal křik a několik lidí běželo na pódium. “Nešlapat na Krakatit, vybuchne to,” kázal nějaký roztřesklý hlas, ale už se vrhali na zem a sbírali bílý prášek do krabiček od sirek, rvali se, váleli se v klubku na zemi. “Zamkněte dveře,” zaryčel kdosi. Světlo zhaslo. V tu chvíli rozkopl Daimon dvířka za tabulí a vytáhl Prokopa do tmy.