Krakatit

Posvítil si kapesní baterkou. Byl to kumbálek bez oken, stoly nakladené na sobě, pivní tácky, nějaké zatuchlé šatstvo. Rychle táhl Prokopa dál: kyselá černá díra chodby, černé a úzké schody dolů. Na schodech je dohonila rozcuchaná dívka. “Jdu s vámi,” šeptala a zaryla prsty do Prokopovy paže. Daimon vyrazil na dvůr kmitaje před sebou kruhem světla; byla propastná tma. Vytrhl vrátka a pádil na silnici; a než Prokop doběhl k vozu, pokoušeje se střásti dívku, hrčel motor a Daimon skočil k volantu. “Rychle!” Prokop se vrhl do vozu a děvče za ním; vůz sebou trhl a letěl do tmy. Byla ledová zima; děvče se třáslo v tenkých šatech, i zabalil ji Prokop do kožišiny a sám se vtiskl do druhého kouta. Vůz uháněl špatnou měkkou cestou, zmítal se z boku na bok, vysazoval a opět rachotivě nabíral rychlosti. Prokop mrzl a uhýbal, kdykoliv jej náraz vozu hodil k schoulené dívce. Svezla se k němu. “Je ti zima, viď?” šeptala, rozevřela kožišinu a halila ho do ní táhnouc ho k sobě. “Ohřej se,” vydechla s šimravým smíchem a přimkla se k němu celým tělem; byla horká a kyprá, jako by nahá byla. Její rozpoutané vlasy vydechovaly pach hořký a divoký, dráždily ho na tvářích a oslepovaly mu oči. Mluvila k němu zblizoučka cizím jazykem, opakovala to ještě tišeji, ještě tišeji, brala jeho boltec mezi jemně jektající zuby; a náhle mu leží na prsou a vniká do jeho úst neřestným, zkušeným, vláhyplným polibkem. Hrubě ji odstrčil; vztyčila se žasnouc, uraženě odsedla a pohybem ramen smekla se sebe kožišinu; dulo mrazivě, i zvedl kožich a položil jí jej znovu na ramena. Hodila sebou vztekle, vzdorovitě strhla kožišinu a nechala ji válet na dně vozu. “Jak chcete,” zabručel Prokop a odvrátil se.

Vůz vyjel opět na tvrdou cestu a rozehnal se vyjící rychlostí. Z Daimona nebylo vidět než záda zježená kozími chlupy. Prokop se zalykal studeným větrem; ohlédl se po dívce, otočila si vlasy kolem krku a zajíkala se zimou ve svých lehkých šatečkách. Bylo mu jí líto; sebral kožich a hodil jej na ni; odstrkovala jej v rozlíceném vzdoru, a tu ji celou omotal kožišinou s hlavou a se vším všudy jako balík a sevřel ji pažema: “Ani se nehnout!”

“Co, už zas vyvádí?” hodil Daimon pokojně od volantu. “Nu tak ji…”

Prokop dělal, jako by přeslechl jeho cynismus; ale spoutaný balík v jeho pažích se počal tiše chichtat.

“Je to hodná holka,” pokračoval Daimon lhostejně. “Tvůj tatík byl spisovatel, viď?” Balík pokývl; a Daimon řekl Prokopovi jméno tak známé, tak osvícené a čisté, že Prokop ustrnul a mimoděk uvolnil své drsné sevření. Balík sebou zavrtěl a vyhoupl se mu na klín; zpod kožišiny vyčouhly krásné, hříšné nohy a dětsky se bimbaly ve vzduchu. Přetáhl přes ně kožich, aby nemrzla; považovala to nejspíš za hru, dusila se tichým smíchem a kopala vyhazujíc nohama. Sevřel ji co nejníže mohl; tu zas nahoře vyklouzla plná děví ruka a vjela mu do obličeje v divé a milostné hře, rvala ho za vlasy, dráždila na krku, dobývala se prsty do jeho sevřených úst. Nechal ji posléze činit; dotkla se jeho čela, našla je přísně svraštěné a utrhla, jako by se spálila; teď je to bojácná dětská pracička, která neví, co smí; kradmo se blíží k jeho tváři, dotkne se jí, ucukne, znovu se dotkne, pohladí a lehce, bázlivě se položí na hrubou líc. V kožichu to hluboce vzdychlo a znehybnělo.

Auto se protáčí spícím městečkem a klesá do širého kraje. “Tak co,” obrací se Daimon, “co říkáte kamarádům?”

“Tiše,” šeptá nehybný Prokop “usnula.”

L.

Vůz zastavil v černém, lesnatém údolí. Prokop rozeznal potmě těžné věže a haldy. “Tak, tady jsme,” zabručel Daimon. “To je můj rudný důl a hamr; nestojí to za nic. Nu, vystupte!”

“Mám ji tady nechat?” ptal se Prokop tiše.

“Koho? Aha, vaši krasavici. Probuďte ji, zůstaneme tady.”

Prokop opatrně vystoupil nesa ji v náručí. “Kam ji mám položit?”

Daimon odemykal ponurý dům. “Co? Počkejte, já tu mám několik pokojů. Můžete ji položit… já vás tam dovedu.”

Rozsvítil a vedl ho studenými kancelářskými chodbami; konečně vešel do jedněch dveří a otočil kontakt. Byl to ošklivý nevyvětraný pokoj se zválenou postelí a spuštěnou žaluzií. “Aha,” bručel Daimon, “nocoval tu asi… jeden známý. Moc pěkné to tu není, že? Nu, jako u mládence. Položte ji sem na postel.”

Prokop opatrně složil tiše oddychující balík. Daimon přecházel a mnul si ruce. “Půjdeme teď do naší stanice. Je nahoře, na kopci, deset minut odtud. Nebo chcete zůstat tady?” Přistoupil k spící dívce, rozhodil cíp kožichu a odkryl její nohy až nad kolena. “Je krásná, viďte? Škoda že jsem tak starý.”

Prokop se zamračil a zahalil jí nohy. “Ukažte mi vaši stanici,” řekl suše. Ústy Daimonovými trhl úsměšek. “Pojďte.”

Vedl ho dvorem. Ve strojovně se svítí, mašiny supají, po dvoře se potlouká topič s rukávy vyhrnutými a kouří dýmčičku. Nahoru do stráně vede lanová dráha na rudné vozíky a její konstrukce se rýsuje mrtvě jako ještěří žebra. “Musel jsem zavřít tři jámy,” vykládá Daimon. “Nevyplácí se to. Už bych to dávno prodal, nebýt stanice. Pojďte tudy.” Pustil se po příkré pěšině lesem a do kopce; Prokop jej sledoval jen po zvuku; byla černá tma a časem skanula ze smrků těžká krůpěj. Daimon se zastavil a s námahou oddechoval. “Jsem stár,” řekl, “už nemám dechu jako dřív. Musím víc a více spoléhat na lidi… Dnes nikdo na stanici není; kamarád telegrafista zůstal tam, s nimi… To je jedno; pojďte!”

Temeno kopce bylo rozryté jako bojiště: opuštěné těžné věže, drátěná lana, ohromné pusté haldy; a na největší haldě nahoře dřevěný baráček s anténami. “To je… stanice,” supěl udýchaný Daimon. “Stojí… na čtyřiceti tisících tunách magnetitu. Přirozený kondenzátor, rozumíte? Celý kopec… je ohromná síť drátů. Někdy vám to vyložím podrobně. Pomozte mi nahoru.” Vydrápali se po sypké haldě; těžký štěrk se jim s rachotem svážel pod nohama; ale konečně tady, tady je stanice –

Prokop ustrnul nevěře svým očím: vždyť je to jeho laboratorní barák, tam doma, v polích nad Hybšmonkou! tady ty nenatřené dvéře, pár světlejších prken od poslední správky, suky podobné očím – Jako vyjevený hmátl na veřeje: ovšem, tuhle je ten rezavý ohnutý hřebík, který sám kdysi zatloukl! “Kde se to tu vzalo?” vyhrkl bezdeše.

“Co?”

“Ten barák.”

“Ten už tu stojí léta,” řekl Daimon lhostejně. “Co na něm máte?”

“Nic.” Prokop oběhl celý domek hmataje po stěnách a oknech. Ano, tady je ta štěrbina, prasklé dřevo, vyražená tabulka v okně; vypadlý suk, pravdaže, a z nitra zalepený papírem. Třesoucí se rukou přejížděl známé ubohé podrobnosti; všecko je, jak to bylo, všecko…

“Nu tak,” ozval se Daimon, “už jste si to prohlédl? Otevřte, vy máte klíč.”

Prokop jel rukou do kapsy. Nu ovšem, měl s sebou klíč od své staré laboratoře… tam doma; vstrčil jej do visacího zámku, odemkl a vešel dovnitř; a – jako tam doma – hmátl mechanicky vlevo a otočil kontaktem, který měl místo knoflíku hřebík – jako tam doma. Daimon vešel za ním. Bože, tady je můj kavalec dosud neustlaný; mé umyvadlo, džbán s okrajem potlučeným, houba, ručník, vše – Otočil se do rohu; a to jsou ta stará železná kamínka s rourou spravovanou drátem, bednička s uhelným mourem, a tam je rozbitá lenoška s nohama pokleslýma, a čouhá z ní koudel a stočený drát; tady je ten cvoček v podlaze, a tu je to propálené prkno, a skříň, skříň na šaty – Otevřel ji; klátily se tam nějaké zvadlé kalhoty.

“Skvělé to tu není,” poznamenal Daimon. “Náš telegrafista je takový – nu, podivín. Co říkáte aparátům?”

Prokop se obrátil ke stolu jako v snách. Ne, to tu nebylo, nenene, to sem nepatří: místo nářadí chemikova je na jednom konci pultu tuctová lodní radiostanice s položeným sluchátkem, přijímací aparát, kondenzátory, variometr, regulátor, pod stolem obyčejný transformační agregát; a na druhém konci –

“Tamto je normální stanice,” vysvětloval Daimon, “na obyčejné hovory. To druhé je naše extinkční stanice. Tou posíláme ty antivlny, protiproudy, umělé magnetické bouře nebo jak to chcete jmenovat. To je celé naše tajemství. Vyznáte se v tom?”