Krakatit

Klapl jeden pohozený střevíček a druhý; asi se zouvá. Jdi spat, děvče; až usneš, podívám se, komu jsi podobna. Tichounce přešla a zastavila se; zas něco přerovnává, bůhví proč to tu chce mít tak pěkné a čisté. A najednou před ním klečí na kolenou a vztahuje sličné ruce k jeho noze. “Zuju ti boty, nechceš?” povídá tiše.

Vzal její hlavu do dlaní a obrátil ji k sobě. Krásná, poddajná a podivně vážná. “Znala jsi Tomše?” ptal se chraptivě.

Přemýšlela a zavrtěla hlavou.

“Nelži! Ty jsi – ty jsi – Máš vdanou sestru?”

“Nemám.” Vydrala se mu prudce z dlaní. “Proč bych ti lhala? Všechno ti řeknu naschvál abys věděl – na-schvál – Já já jsem zkažená holka.” Zaryla se mu tváří do kolen. “Všichni mne všich-ni abys to věděl –”

“I Daimon?”

Neodpověděla, jenom se otřásla. “Mů-můžeš mne kopnout já jsem óó nnnenesahej na mne – já jsem kdy-bys věděl…” Zrovna ztuhla.

“Nech toho,” křikl zmučen a násilím zvedl jí hlavu. Její oči široce zely úzkostí a zoufáním. Pustil ji a zaúpěl. Byla to taková podoba, že se zalykal úděsem. “Mlč, mlč aspoň,” mručel s hrdlem sešněrovaným.

Znovu se mu zaryla tváří do klína. “Nech mne já musím vvvšechno… Já já začala když mně bylo tři-třináct…” Zacpal jí dlaní ústa; kousala ho do ruky a mumlala svou děsnou zpověď mezi jeho prsty. “Buď tiše,” křičel, ale dralo se to z ní, jektala zuby a třásla se, mluvila, koktala – Jakžtakž ji umlčel. “Óó,” sténala, “kdybys… věděl… co… co lidé… co dě-lají! A každý, každý byl ke mně tak hrubý… Jako bych ani… ani zvíře, ani kámen nebyla!”

“Přestaň,” vydechl bez sebe a nevěda co činit hladil ji třesoucími se pahýly prstů po hlavě. Vzdychla uklidněně a znehybněla; cítil její palčivý dech a tep jejího hrdla.

Začala se tiše chichtat. “Ty sis myslel, že spím… tam ve voze. Já jsem nespala, já já jsem tak jenom naschvál dělala… a čekala jsem, že začneš… jako jiní. Vždyťs věděl, co jsem a jaká jsem… A… ty ses jen mračil a držels mne, jako bych byla malá holčička, jako bych… nějaká… svátost byla…” Uprostřed smíchu jí vytryskly slzy. “Já já byla najednou já nevím proč tak ráda jako nikdy jako nikdy – a pyšná – a styděla jsem se hrozně, ale… přitom mně bylo tak krásně –” Štkajícími ústy mu líbala kolena. “Vy… vy jste mne ani neprobudil… a položil… jako svátost… a nohy zakryl, a nic neřekl –” Rozplakala se nadobro. “Já já vám budu sloužit, nechte mne nechte mne… já vám zuju boty… Prosím vás, prosím vás nezlobte se, že jsem dělala, jako bych spala! Prosím vás –”

Chtěl jí zvednout hlavu; líbala mu ruce. “Proboha, neplačte!” vyhrkl.

“Kdo?” protáhla udivena a přestala plakat. “Proč mně vykáte?” Obracel jí tvář nahoru; bránila se vší silou a zavrtávala se mu do kolen. “Ne, ne,” drkotala s hrůzou a smíchem. “Já jsem uřvaná. Já já bych se vám… nelíbila,” vydechla tiše a schovávala uplakanou tvář. “Když jste tak… dlouho… nešel! Já vám budu sloužit a psát dopisy… já já se naučím psát na stroji, já umím pět řečí – nevyženete mne? Když jste tak dlouho nešel, myslela jsem co co všechno bych udělala… a on mi to zkazil on mluvil jako bych… jako bych byla… A není to pravda… já já už jsem řekla všechno; já budu… já udělám co řeknete… já chci být hodná –”

“Vstaňte, prosím vás!”

Posadila se na paty, složila ruce v klín a hleděla na něho jako u vytržení. Nyní… nebyla už podobna oné v závoji; vzpomněl si na štkající Anči. “Už neplačte,” zabručel měkce a nejistě.

“Vy jste krásný,” vydechla s obdivem. Začervenal se a mručel nevěda co. “Jděte… spat,” zajíkal se a pohladil ji po palčivé líci.

“Neošklivím se vám?” šeptala zrůžovělá.

“Ne, naprosto ne.” Nehnula se a pohlížela na něho úzkostiplnýma očima; i sklonil se k ní a políbil ji; zarděla se a vrátila mu to zmateně a neobratně, jako by líbala poprvé. “Jdi spat, jdi,” zamumlal rozpačitě, “já ještě… musím… něco rozvážit.”

Vstala poslušně a počala se tiše svlékat. Usedl do kouta, aby jí nepřekážel. Odkládala šaty beze studu, ale také bez nejmenší frivolnosti, prostě a samozřejmě jako žena ve své rodině; nespěchajíc rozepíná knoflíčky a rozvazuje tkanice, tichounce skládá prádlo, smeká zvolna punčochy se silných a dokonalých nohou; zamyslí se, hledí k zemi a hraje si po dětsku dlouhými, bezúhonnými prsty chodidel; pohlédne na Prokopa, usměje se ruměnou radostí a šeptá: “Já jsem tiše.” Prokop ve svém koutě trne sotva dýchaje: vždyť je to opět ona, dívka v závoji; toto silné, vyspělé a překrásné tělo je její; takto vážně a krásně odkládá šat po šatu, tak jí splývají vlasy po pokojných ramenou, tak, právě tak si hladí, zamyšlena a schoulena, plné a matné paže, a takto, takto – Zavřel oči s tlukoucím srdcem. Zda jsi ji kdysi nevídal, svíraje oči v nejpustší samotě, jak stojí pod tichou lampou rodiny, obrací k tobě tvář a něco praví, co jsi neslyšel? Zda jsi tehdy, mačkaje si ruce mezi koleny, nezahlédl pod víčky semknutými pohyb její ruky, pohyb prostý a sličný, v němž byla všechna mírná a mlčelivá radost domova? Jednou se ti zjevila, stála k tobě zády s hlavou nad něčím skloněnou; a jindy jsi ji viděl čtoucí pod večerní lampou. Je toto snad jen pokračování, a zmizelo by to, kdybych otevřel oči, a nezbylo by nic než samota?

Otevřel oči. Dívka ležela v posteli, přikryta až po bradu, a upírala na něho oči v strašně pokorné lásce. Přistoupil k ní, sklonil se nad její tvář, studoval její rysy s prudkou a netrpělivou pozorností. Vzhlédla tázavě a dělala mu místo po svém boku. “Nene,” zamručel a políbil ji lehce na čelo. “Jen spi.” Zavřela poslušně oči a ani nedýchala.

Vrátil se po špičkách do svého kouta. Ne, není jí podobna, ujišťoval se. Zdálo se mu, že na něho hledí zpod přivřených víček; mučilo ho to, nemohl ani myslet; mračil se, odvrátil hlavu, ale konečně vyskočil a po špičkách se šel na ni podívat. Měla oči zavřené, ani nedýchala; byla sličná a oddaná. “Spi,” zašeptal. Pokývla maličko hlavou. Zhasil a hmataje rukama se vrátil po špičkách do svého kouta u okna.

Po předlouhé, přeteskné době se kradl ke dveřím jako zloděj. Neprobudí se? Váhal s rukou na klice, s bouchajícím srdcem otevřel a vykradl se na dvůr.

Je dosud noc. Prokop se rozhlédl mezi haldami a přelezl plot. Dopadl na zem, očistil se a hledal silnici.

Je stěží vidět na cestu. Prokop se rozhlíží a chvěje se chladem. Kam, kam vlastně? Do Balttinu?

Šel několik kroků a zastavil se; stojí a kouká do země. Tedy do Balttinu? Škytl hrubým, bezslzným pláčem a obrátil se na patě.

Do Grottup!

LII.

Divně se točí dráhy světa. Kdybys sčetl všechny své kroky a cesty, jakou složitou podobu by to nakreslilo? Neboť svými kroky rýsuje každý svou mapu země.

Byl večer, když stál Prokop před mřížovým plotem grottupských závodů. Je to rozsáhlé barákové pole, ozářené mlhovými koulemi obloukových lamp; ještě svítí jedno nebo dvě okna; Prokop tiskne hlavu mezi mřížové pruty a volá: Haló!

Přiblížil se vrátný nebo hlídač. “Co chcete? Dovnitř se nesmí.”

“Prosím vás, je u vás ještě pan inženýr Tomeš?”

“Co s ním chcete?”

“Musím s ním mluvit.”

“… Pan Tomeš je ještě v laboratoři. Nemůžete s ním mluvit.”

“Řekněte mu… řekněte mu, že na něj čeká jeho přítel Prokop… že mu má něco dát.”

“Jděte dál od té mříže,” bručel člověk a někoho zavolal.

Po čtvrthodině běžel kdosi v dlouhém bílém plášti k mříži.

“To jsi ty, Tomši?” volal Prokop polohlasně.

“Ne, já jsem laborant. Pan inženýr nemůže přijít. Pan inženýr má důležitou práci. Co si račte přát?”

“Musím s ním nutně mluvit.”

Laborant, otylý a čilý človíček, pokrčil rameny. “Prosím, to nepůjde. Pan Tomeš dnes nemůže ani na vteřinu –”

“Děláte Krakatit?”

Laborant nedůvěřivě zafrkal. “Co vám je po tom?”

“Musím ho… před něčím varovat. Musím mu něco doručit.”

“Máte to dát mně. Já mu to donesu.”

“Ne, já… já to dám jenom jemu. Řekněte mu –”

“Tak si to prý máte nechat.” Člověk v bílém plášti se otočil a odcházel.