Obsluhoval jsem anglickeho krale

A k ránu odjížděli a plakali, protože odvahu, aby utekli přes hranice, neměli, už nechtěli nic riskovat, akorát mi říkali, že to Amerika a Společnost národů tak nenechá, že všechno dostanou zase nazpátek a že se vrátí do svých vil a k rodinám… A já jsem čekal den, pak dva, pak týden, dostal jsem zprávu z Prahy, že všichni milionáři už jsou ve sběrném táboře, že to je učiliště kněží ve Svatém Janu pod Skalou, v ohromném klášteře a penzionátu budoucích knéží, kteří byli vystěhováni… A tak jsem se rozhodl, a to byl ten den, kdy přišli z okresu a předali mi šetrně zprávu, že národní výbor mi zabírá Lom, a že jsem v něm zatím jako správce, že všechna majetková práva přecházejí na lid… Ale já jsem byl plný záští, věděl jsem, jak to asi bylo, že to byl zase Zdeněk, vydal jsem se na okres a tak jsem byl v kanceláři u Zdeňka, a on neřekl nic, jen se smutně usmíval, zase vzal lejstro ze svého stolu a přede mnou je roztrhal a řekl mi, že moje povolání na svoje zodpovídání roztrhává, za to, že jsem vzal za něj tenkrát to s tím díváním na hodinky, kolik je hodin, ale já jsem mu řekl, že tohle jsem od něj nečekal, že jsem myslel, že je můj kamarád, ale on je proti mně, protože já jsem ten, který celý život nechtěl být a o nic jiného neusiloval než o to, abych měl hotel a abych byl milionář… A odešel jsem a v noci jsem stál před branou osvětleného kněžského učiliště, před branou stál milicionář s vojenskou puškou a já jsem se mu hlásil, že jsem milionář, hoteliér z Lomu, že chci mluvit s velitelem v důležité věci…, tak milicionář zvedl telefon, a za chvíli mě pustili do brány a pak do kanceláře, kde zase seděl milicionář, ale bez pušky, před sebou měl seznamy a lejstra a flašku s pivem, ze které neustále pil…, a když dopil, tak sáhnul pod stůl a z basy vytáhl další láhev, otevřel ji a lačně pil, jako by měl první žízeň…, a já jsem se jej ptal, zdali jim nechybí nějaký milionář…, že já jsem nedostal obsílku a že jsem milionář taky…, a on se díval na lejstra, tužkou jel po jménech, ale pak mi řekl, že milionář nejsem, a abych šel klidně domů…, ale já jsem řekl, že to bude mýlka, že milionář jsem…, ale on mne vzal za rameno a vyvedl mne k bráně a strčil do mne a zahulákal, já vás v seznamu nemám, tak milionář nejste! A já jsem vytáhl spořitelní knížku a ukázal jsem mu, že mám na knížce jeden milion jedno sto korun deset haléřů…, a povídám vítězně, a co je tohle? A on se podíval na tu knížku… a já jsem žadonil, přece byste mě nevyhnal… A tak on se smiloval a vtáhl mne do semináře a prohlásil mne za internovaného; a zapsal si všechna moje data a potřebné informace… Ten internát pro studující bohosloví vypadal opravdu jako kriminál, jako kasárna, jako nějaká kolej pro chudé vysokoškoláky, akorát že na chodbách v každém ohybu, mezi okny, všade visel krucifix, střídaný s výjevy ze života svatých. A skoro na každém tom obrazu bylo nějaké mučení, děsný horor, podaný malířem s takovou přesností, že to, že čtyři sta milionářů bydlelo v kněžských celách po čtyřech nebo šesti osobách, bylo vlastně legrací. Ostatně já jsem čekal, že tady bude takový teror a zloba, tak jako to bylo, když jsem byl v kriminále toho půl roku po válce, za ten malý dekret, ale ono naopak, tady v tom učilišti svatého Jana, to byla groteska. V refektáři byl takový soud, to přišli milicionáři s vojenskými puškami, s červenými páskami přes rameno, pořád jim padaly řemeny uniforma nebyla šitá na míru, ale jakoby naschvál těm malým byla velká a těm velkým malá, tak raději chodili rozepnutí, a soud s námi dělali tak, že za každý milion dostal každý milionář rok, tak já jsem dostal za ty dva miliony dva roky, pan továrník na tělocvičná nářadí, že měl čtyři miliony, tak dostal čtyři roky a nejvíc dostal hoteliér Šroubek, deset roků, protože měl deset milionů. Ale největší potíž bývala, do jakého rastru ty roky a nacionále zapsat, zrovna tak jako děsný problém bylo večer nás spočítat, protože každý večer někdo chyběl, ale to bylo tím, že jsme pro pivo v konvích chodili do sousední vesnice, a potom asi taky proto, že naši hlídači pořád pili, tak nás nemohli spočítat, i když sčítání začalo už odpoledne. Tak raději volili metodu počítání po deseti, a vždycky jeden ze strážců zatleskal, a třetí strážce upustil kamínek, aby potom, když sečetli posledního, tak se sečetly kamínky, přidala se k výsledku nula, a ten zbývající počet, který nevyšel do deseti. Ale každý den nás bylo víc nebo míň, i když jsme tady byli všichni, to kolikrát součet internovaných milionářů souhlasil a byl zapsán, a všichni si oddechli, zrovna v tu chvíli když přišli čtyři milionáři a nesli basy a konve piva, a tak aby se to nepletlo, tak je prohlásili za nově příchozí, a každý ten milionář dostal ještě znovu podle milionů, které nahlásil, o ty roky navíc. On to sice byl internát, ale neměl plot. Takže v bráně seděli milicionáři a milionáři chodili a vraceli se zahradou, a museli se vrátit a projít branou, kterou milicionáři pokaždé otevírali a zase zavírali a zamykali na klíč, avšak kolem dokola nebyl ani plot, ani zeď, takže i milicionáři si sice zkrátili cestu přes zahradu, ale pak se v nich hnulo svědomí a vrátili se k bráně a obešli ji s klíčem zahradou a odemkli a vešli tou branou a zase ji zamkli a pak šli kolem té brány do internátu. Největší potíž byla s jídlem, ale ta se ukázala zbytečná, protože velitel i milicionáři rádi jedli s milionáři, a co jim přiváželi z milicionářských kasáren, tím se krmila prasata, která koupil milionář, továrník na umělé chrupy, takže nejdřív tady bylo deset, pak dvacet prasátek a všichni se těšili na zabíjačku, protože tady byli milionáři velkořezníci, kteří slibovali takové pochoutky, že milicionáři se olizovali napřed a sami dávali zlepšováky, jaké speciality se dají dělat z prasat. A potom se tady vařilo asi tak, jako se vařilo ne v internátech pro budoucí kněze, ale tak jako se vařilo v bohatých klášterech, jako vařili třeba křižovníci. Když nějakému milionáři došly peníze, tak velitel milicionářů poslal milionáře, aby si skočil domů pro peníze, nejdřív s ním jezdil milicionář přestrojený za civilistu, ale pak stačila přísaha a internovaný si mohl sjet do Prahy pro peníze, vybrat ve spořitelně z knížky, z toho milionu nebo milionů, protože velitel jim dal potvrzení, že ty peníze jsou pro veřejnoprávní účely A tak se v internátě vyvářelo, dělal se jídelní lístek, který se dával schválit veliteli milicionářů, aby laskavě dal připomínky, protože milionáři považovali milicionáře za své hosty, a taky jsme v jídelnách a refektářích sedali všichni pohromadě… Milionář Tejnora dostal jednou povolení, aby sjel do Prahy pro hudbu, pro kvartet, takový šraml, a když tu hudbu přivezl taxíkem, tady se vůbec vyvinulo sjíždění do Prahy taxíky až na rozcestí, tak vešli kolem zamčené brány do toho milionářského koncentráku, vzbudili hlídku, protože už byla půlnoc, a zase vyšli před bránu, kterou rozespalí hlídači nemohli otevřít, tak milionář vešel kolem brány zahradou k bráně z druhé strany, zevnitřku vzal klíče a vyšel kolem brány ven a tam odemkl bránu, ale že klíč byl nějaký vadný, tak nešlo zamknout, tak zase vešel dovnitř a odtud zamkl bránu a předal klíče… To jsem si myslíval, škoda že Zdeněk není milionář, ten by tady byl ve svém živlu, ten by nejen všechny svoje peníze, ale i peníze těch druhých, kteří neměli fantazii, jak s těmi miliony naložit, tak by to provedl s jejich souhlasem za ně… A tak za měsíc všichni trestaní milionáři byli opálení, protože jsme se opalovali na stráních, zatímco milicionáři byli bledí, protože jednak stáli v bráně, jednak pořád dělali hlášení, seděli v celách a nemohli dát dohromady ani stav podle jmen, protože některá jména jako Novák a Nový byla tady třikrát a tak, protože pořád museli být ve zbroji, pořád jim padaly pušky a sumky s náboji a přitom pořád gumovali a přepisovali ta hlášení, která jim nakonec udělal každý hoteliér milionář, tak jako by sestavoval jídelní lístek. A protože tady po katolickém učilišti zbyl statek, ve kterém bylo deset krav a příděl z těch vemen nestačil na ranní kávu, tady se podávala bílá zrnková káva, do které, jak to zavedl pan hoteliér Šroubek, se dávala sklenka rumu, jak se to naučil v Café Sacher ve Vídni, tak továrník na laky a prášková barviva přikoupil pět krav, a tak bylo mléka sdostatek, protože někteří nesnášeli bílou kávu a dávali si ráno jen skleničku rumu nebo ten rum pili z hrníčku, takového pucláku, protože ještě jedli v noci, tak aby vytrávili. Taky bylo krásné, když jednou měsíčně přicházely návštěvy rodinných příslušníků…, to velitel koupil bílé šňůry na prádlo a natáhnul je kolem pomyslné zdi, a kde nestačila ta šňůra, udělal sám kramflekem čáru, která dělila internované od internátu a světa venku…, a tak přicházely manželky a děti s ruksaky a taškami s jídlem a uherskými salámy a konzervami zahraničních firem, a ač jsme se snažili tvářit utrápeně, tím, že jsme byli opálení a dobře živení, kdyby někdo přišel a neznal ty poměry, tak by myslel, že zavření jsou ti, co přišli na návštěvu, a že kriminál je tam venku, protože jak bylo vidět, tu internaci milionářů hůř snášeli příbuzní než milionáři jako takoví. A protože se nedalo všechno sníst, tak jsme se dělili my milionáři s milicionáři, kterým to všechno chutnalo, že vymohli na veliteli, aby návštěvy byly povoleny dvakrát měsíčně, jednou za čtrnáct dní… A tak se stalo, že když nebylo pohromadě třicet až padesát tisíc, tak velitel dovolil, aby odborníci vybírali vzácné knihy z klášterní knihovny, a ty se vozily do Prahy autem do antikvariátu…, a pak se přišlo na to, že by se mohlo prodávat ložní prádlo a noční prádlo, a výbavy pro budoucí kněze, u Svatého Jana pod tou Skalou, na jejíž stráních jsme se opalovali a po obědě si dávali šlofíky…, ale to už bylo skoro zbytečné, protože ti praví milionáři už to věděli dávno, už dávno vybírali ta krásná prostěradla, ty dlouhé košile spací z horských tkalcoven, už dávno odnášeli v kufrech ty krásné ručníky po celých veletuctech, tady toho bylo v magacínech, protože každý kdo odtud odcházel jako budoucí kněz, každý dostal výbavu, kterou nikdo nekontroloval, která nebyla nikým vedena, naopak, která byla milicionářům a milionářům k dispozici, aby v tom sběrném milionářském táboře nevypukla nějaká nakažlivá nemoc, nějaká cholera nebo úplavice či tyfus…, a tak se pak stávalo, že dovolenou si brali i milionáři, tak nám důvěřovali a věděli, že neutečeme, a když bychom utekli, tak se nám to stalo dvakrát, tak jsme přivedli milionáře dalšího dobrého známého, aby si odpočinul od rodiny…, a tak se milicionáři vysvlékli a převlékli do civilu a uniformy jsme si brali my, milionáři, a hlídali jsme sami sebe, to když jsme dostali službu v neděli nebo ze soboty na neděli vachu milionářů, tak jsme se na to všichni těšili, protože to byla groteska, kterou by nevymyslel ani Chaplin, celé odpoledne jsme si hráli na likvidaci tábora milionářů, velitel brány, milionář Tejnora, přestrojený za milicionáře, vyhlásil, že se tábor likviduje a že milionáři mohou jít domů, ale milionáři zalezli, a tak milionáři přestrojení za milicionáře je přemlouvali, líčili jim, jak je to venku na svobodě krásné, jak tam nebudou trpět a úpět pod knutami milicionářů, ale budou žít svobodný život milionářů, ale milionáři nechtěli o tom ani slyšet, tak milionář Tejnora, přestrojený za milicionáře a velitele ostatních milionářů přestrojených za milicionáře v bráně jako hotovost, nařídil násilnou likvidaci tábora, a vyvlékli jsme z cel milionáře, ty, kteří měli deset a osm milionů, a tedy deset a osm let, hledali pak k bráně klíče a nemohli odemknout bránu, tak milionáři ji oběhli a zvenku si odemkli a zase oběhli bránu a stoupli si a všichni jsme se na to dívali a řvali smíchem, jak milionáři, vedení milicionáři, byli vlečeni ven, jak bylo za nimi zamknuto, a milionáři šli až na kopeček, a když se rozhlédli, tak si to rozmysleli a vrátili se a tloukli na bránu kriminálu a vkleče prosili milionáře převlečené za milicionáře, aby jim poskytli azyl…, a já jsem se taky smál, ale ve skutečnosti jsem se nesmál, protože ač jsem byl s milionáři, přesto jsem se k nim nedostal, ač jsem spal dokonce s hoteliérem panem Šroubkem. Byl ke mně tak cizí, dokonce jsem mu nesměl podat ani upadlou lžíci, zvedl jsem ji, držel jsem ji, tak jsem stál v té naší kantýně s napřaženým příborem, tak jako před léty se skleničkou, se kterou si se mnou nikdo nechtěl tenkrát přiťuknout, a pan hoteliér si šel pro rezervní lžíci a jedl polévku tou lžičkou, a tu, kterou jsem položil vedle jeho příboru, tu lžíci štítivě odstrčil ubrouskem, až spadla na podlahu, všichni se na to dívali, jak pan hoteliér tu lžíci nohou od sebe odkopl, až zaletěla pod refektářní stůl na kněžská roucha… Já jsem se smál, ale do smíchu mi vůbec nebylo, protože jak jsem začal hovořit o tom svém milionu, o tom svém podniku v Lomu, tak všichni milionáři zmlkali a dívali se jinam, oni neuznávali ten můj milion, ty moje miliony dva, a já jsem pochopil, že mne trpí mezi sebou, ale že jich nejsem hoden, protože milionáři měli ty svoje miliony už dávno, už před touhle válkou, kdežto já jsem byl válečný zbohatlík, kterého mezi sebe přijmout nejenže nechtěli, ale nemohou, protože jsem nebyl štandesmesig, zrovna tak by to asi bylo v tom mém snu, kdyby mne arcivévoda jmenoval a povýšil do šlechtického stavu a udělal baronem, tak tím bych ještě baronem nebyl, protože ostatní šlechta by mne mezi sebe nepřijala, zrovna tak jako mne přátelsky mezi sebe nevzali milionáři a naopak, když jsem byl ještě před rokem venku, tak jsem mohl mít iluzi, že mne mezi sebe jednou vezmou, dokonce jsem byl o tom přesvědčen, že jako majitel restaurace V lomu se jim rovnám, že mi podávají i ruku, že se mnou přátelsky hovoří, ale to všechno bylo jen tak naoko, jako každý bohatý člověk se snaží získat přízeň vrchního hotelu nebo restaurace, dokonce vrchního prosí, aby dal o jednu sklenku navíc, a takový vrchní si s ním ťuká a pije…, avšak kdyby takový bohatý člověk potkal toho svého vrchního na ulici, tak by se s ním nezastavil, nepohovořil, to je jen takový bonton, mít na své straně vrchního, protože s takovým vrchním nebo majitelem hotelu, tak s takovým člověkem je dobré být zadobře, protože má vliv na to, co se mu přinese k jídlu a pití, jak jej ubytuje, a jak za ťuknutí sklenkou a připití na společné zdraví a prohození pár vlídných slov je vrchní vázán diskrecí, mlčenlivostí… A taky jsem viděl, že ty miliony vznikají a vznikaly tak, jak pan Brandejs pro všechen personál dával dělat bramborové šišky, jak šetřil na maličkostech, jak i tady první viděl a věděl, jak se dostat na ty krásné ručníky a prostěradla, jak je dovedl pronést v kufru bránou a odlifrovat domů, ne že by je potřebovali, ale že mu jeho milionářský duch nedovoloval, aby nechal ladem ležet možnost, která se mu nabízela, nebo aby se trénoval v tom, jak zadarmo získat ty krásné věci z výbavy pro budoucí kněze. Já jsem tady měl na starosti holuby, zůstalo tady dvě stě párů poštovních holubů. Velitel určil, abych těm holubům čistil holubník, abych jim dával vodu a zadinu… Každý den jsem jel po obědě s vozíčkem pro část zbytků do kuchyní… A taky jsem skoro zapomenul říci, jak velitel byl tak přejedený masa, že se mu zastesklo po bramborových plackách, a pak zase po lívancích se švestkovými povidly a strouhaným sýrem a politých kyselou smetanou. A milionář krejčí Bárta zrovna měl návštěvu, a tak navrhl veliteli, že jeho manželka je ze selského, tak aby tam byla na tyhle moučníky jako kuchařka…, a tak se tady objevila první ženská, a že jsme byli přejedení masem, tak ještě tři manželky přišly do kriminálu, tři milionářky a paní Bártová jako hlavní moučníkářka, a od té doby, kdy byli propuštěni milionáři, kteří dokázali, že mají rakouskou a francouzskou příslušnost, a bylo deset cel volných, tak přišli milionáři na to, že by se mohly ty cely pronajímat pro manželky, které by mohly jednou týdně jezdit za milionáři na návštěvu, protože není humánní, když je někdo ženatý, aby mu byla odepírána zákonná žena. A tak se tady střídaly po deseti krásné ženy, dokonce jsem pak zjistil, že to nebyly manželky, ale že to byly ženské z bývalých barů, sám jsem poznal dvě klientky, už v letech, ale pořád krásné, krasavice, které chodily do hotelu Paříž na vizitaci, když byl čtvrtek a když přišli burziáni…, ale já jsem si oblíbil ty moje holuby těch dvě stě párů holubů, kteří byli tak přesní, že přesně ve dvě hodiny seděli na hřebenu klášterní budovy, odkud bylo vidět rovnou do kuchyní a odkud jsem vyjížděl s vozíkem, a na tom vozíku byly dva pytle zadiny a kastroly s bramborami a zbytky zeleniny a tak, a já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem krmil holuby, které nikdo krmit nechtěl, ta práce nebyla pro milionářské ručičky, tak já jsem musel vyjíždět přesně, když tloukly dvě hodiny, a kdyby netloukly a bylo slunce, tak přesně tak, jak ukazovaly sluneční hodiny na zdi kostela, a jak jsem vyjel, tak všech čtyři sta holubů se spustilo ze střechy a letělo mi vstříc, takový stín letěl s nimi a šustění peří a křídel, jako by se sypala z pytle mouka nebo sůl, a ti holubi si posedali na ten vozík, a kteří se tam nevešli, tak se mi posadili po ramenou a vzduchem letěli a tloukli křídly kolem mých uší, zaclonili mi skoro celý svět, jako bych byl v ohromné vlečce táhnoucí se za mnou a přede mnou, a já jsem ukrytý docela v té vlečce z pohybujících se křídel a osmi set jako borůvky krásných očí, a táhnul jsem to všechno, musel jsem vzít ojku oběma rukama, milionáři se mohli potrhat smíchy, když mne viděli zasypaného v holoubcích, až jsem to dotáhl na dvoreček, kde se dali do toho jídla a tak dlouho zobali, až ty dva pytle byly prázdné a kastroly jako vymetené, to jednou jsem se zpozdil, velitel ochutnával italskou polévku s parmezánem a já jsem čekal na kastrol a slyšel jsem, jak bijí dvě hodiny, a než jsem se nadál, otevřeným oknem vletěli do kuchyně holubi, všech těch čtyři sta holubů, obklopili všechny přítomné, vyrazili lžíci veliteli internačního tábora, a tak jsem honem vyběhl, a na zápraží mne holubi tak obsypali a tak mne něžnými zobáčky klovali, zacláněl jsem si rukama obličej a hlavu a utíkal jsem, ale holubi letěli za mnou, a tak jsem klopýtnul a holubi kolem mne lítali a posadili se na mne, posadil jsem se a viděl jsem sám sebe, jak jsem obklopen holoubky, kteří se ke mně lísali, a já jsem byl pro ně životadárný bůh, a to jsem se podíval nazpátek do svého života a viděl jsem teď sebe sama, jak jsem obklopen posly božími, holoubky a holubicemi, jako bych byl nějaký svatý, jako bych byl vyvolencem nebes, a zatímco se mi smáli, slyšel jsem smích a křik a poznámky, já jsem byl zasažen holubím poselstvím, a věřil jsem teď na to, že neuvěřitelné se zase stalo skutkem, a že kdybych měl deset milionů a tři hotely, tak tohleto lísání a líbání zobáčky holubů a holubic, to že je posláno ze samých nebes, kterým se asi ve mně tak zalíbilo, tak jak jsem to viděl na oltářních obrazech a na výjevech zdobících křížovou cestu, kterou jsme chodívali do svých cel. Jenže já jsem nic neviděl, nic neslyšel, jen jsem chtěl být tím, kým jsem nikdy nemohl být, milionářem, i když jsem měl miliony dva, mnohonásobným milionářem jsem se stal teď, když jsem viděl poprvně, že ti holoubci jsou mí přátelé, že jsou podobenstvím poselství, které na mne ještě čeká, že se teďky stalo to, co se stalo Saulovi, když spadl z koně a zjevil se mu Bůh…, a když jsem rozhrnul tlukot osmi set křídel a vystoupil z pohybujícího se peří jako z větviček smuteční vrby, běžel jsem, vytáhl jsem vozík se dvěma pytli zadiny a kastroly se zbytky zeleniny, holoubci zase na mne posedali, a já v mračnu holoubků s tlukoucími křídly zvolna jsem táhl vůz ke dvorečku a dostal jsem tou cestou ještě jedno vidění, zjevil se mi Zdeněk, ne jako politický funkcionář, ale jako vrchní číšník tenkrát v hotelu Tichota, jak jsme jednou o volném dni si vyšli na procházku a jak v březovém hájku jsme viděli, jak s píšťalkou tam běhal rychle mezi stromy mužíček, pískal, ukazoval rukou, odstrkával od sebe stromy a křičel na ně, co zase máte? Pane Říha, ještě jednou a půjdete z hřiště ven! A zase běhal sem a tam mezi stromy a Zdeněk se bavil a já jsem pořád nechápal, a pak mi to Zdeněk večer řekl, že je to fotbalový soudce pan Šíba, nikdo nechtěl tenkrát pískat Sparta – Slávie, že každou chvíli někoho inzultovali, tak když to nikdo nechtěl, řekl pan Šíba, že to bude pískat on…, a trénoval se v lesíku mezi břízami, běhal a vnášel do břízek zmatek, a káral a hrozil vyloučením Burgrovi a Brainovi, nejvíc ale křičel na pana Říhu, že ještě jednou a že půjde z hřiště ven…, a to odpoledne Zdeněk z blázince pro lehké diskordanty si vzal na zájezd plný autobus bláznů, kteří měli vycházku do vesničky, protože bylo posvícení, a tak v proužkovaných šatech a tvrďácích mohli jezdit na kolotoči a houpat se na houpačkách a Zdeněk je odvezl, když jim koupil v hostinci sud piva i s pípou a vypůjčenými půllitry odvezl je do březového hájíčku, a tak načnuli ten sud a pili, a pan Šíba pobíhal mezi břízkami a hvízdal, a blázni se dívali a pak pochopili, fandili a křičeli a volali všechna ta slavná jména Sparty a Slávie, dokonce viděli, jak Braine kopl Pláničku do hlavy, a trvali, až vyloučil toho Braineho…, a nakonec, když už pan soudce Šíba od sebe třikrát odstrčil Říhu a třikrát jej napomenul, nezbylo, než aby hráče pro surovou hru na Jezberu vyloučil, a blázni křičeli, a když dopíjeli ten sud piva nejen oni, ale i já jsem místo břízek viděl pobíhat sešívané i rudé dresy, všechno v tak ostrém tempu, jak soudce, maličký pan Šíba, pískal…, kterého nakonec vynesli blázni na ramenou ze hřiště pro tak krásný soudcovský fotbal… Za měsíc mi Zdeněk ukázal referát o soudci panu Šíbovi, který vyloučil Braineho a Říhu, a tak svou energickou píšťalkou zachránil zápas…