Obsluhoval jsem anglickeho krale

A tak, když jsme se vrátili ze svatební cesty do toho městečka nad Děčínem, tam, kde jsem byl číšníkem, Líza si přála, abychom měli dítě. Ale to všechno nebylo pro mne, já jsem podléhal jako pravý Slovan náladám, já jsem dovedl všechno dělat pod dojmem chvíle, ale když mi řekla, abych se připravil, tak mi bylo zrovna tak, jako když mne ten říšský doktor podle norimberských zákonů prosil, abych mu přinesl na bílém papíru trošku semene, tak to bylo zrovna tak, když mi Líza řekla, abych se připravil, že tenhle večer je v situaci, kdy by mohla počít toho nového člověka, toho budoucího zakladatele Nové Evropy, protože už týden si hrála na gramofonové desky Wagnera, Lohengrina a Siegfrieda, to už měla vybráno, že kdyby to byl chlapec, tak by se jmenoval Siegfried Ditie, celý ten týden se chodila dívat na všechny ty výjevy na reliéfech v loubích a sloupořadích, postávala za podvečera, kdy proti modrému nebi se tyčili němečtí králové a císaři, germánští hrdinové a polobozi, zatímco já jsem myslel na to, že jí zase obložím celé břicho květinami, že napřed si budeme hrát jako děti, obzvláště když jsme Ditiové, Líza ten večer přišla v dlouhé říze, s očima bez lásky, ale plnýma povinnosti a té jejich krve a cti, podala mi ruku a něco blábolila v němčině a dívala se k nebi, jako by z toho stropu a skrz ten strop se na nás dívali všichni ti z germánského nebe, všichni Nibelungové, a dokonce i sám Wagner, kterého Líza vzývala, aby jí dopomohl, aby otěhotněla tak, jak si přeje, podle germánské nové cti, aby milostí v jejím břiše začal nový život nového člověka, který založí a bude žít nový řád nové krve, nového smýšlení a nové cti, a když jsem slyšel to všechno, tak jsem cítil, jak ode mne odchází všechno to, co dělá mužského mužským, a tak jsem jen ležel a díval jsem se do stropu a snil jsem o ztraceném ráji, o tom, jak to všechno bylo krásné před manželstvím, o tom, jak jsem se všemi ženami žil jako nějaký psí bastard, zatímco teď jsem postaven před úkol jako nějaký ušlechtilý pes s ušlechtilou fenou, a to jsem věděl a viděl, jaké s tím bývá trápení, jak pěstitelé celé dny musejí čekat na pravou chvíli, jak u nás přijel jeden pěstitel až z druhého konce republiky s čubou a zase musel odjet, protože cenou poctěný foxteriér ji nechtěl, nakonec když přijeli podruhé, tak museli dát čubu přes putýnku v maštali, a rukavičkou musela dáma zavíst psí přirození a s bičíkem nad hlavou musel obtěžkat tu fenu, ač s takovou chutí zrovna jako ta ušlechtilá fena se oddávala kdejakému voříškovi, nebo pan štábní měl bernardýna a jak celé odpoledne s čubou až ze Šumavy je nemohli seznámit, protože ta čuba byla větši než ten pes…, nakonec inženýr Marzin je odvedl na zahradní svah, vykopal tam takový zoul, hodinu upravovali terén pro tu bernardýnskou svatbu, až navečer, celí uřícení, když poslední lopatou upravili svah, tak k tomu došlo, toho psa dali pod ten schod, a ten o schod jsa menší, vyrovnal se výškou a tak došlo ke spojení, ale z musu, vynucené, zatímco podle přírody, s ohromnou chutí se sváže vlčák s čubou daklem, nebo čuba irského setra se stájovým pinčem…, a já jsem byl na tom zrovna tak… A tak neuvěřitelné se stalo skutkem, že jsem za měsíc musel chodit nechat si píchat injekce, posilující injekce, vždycky celou sadu jehel, tupých jak hřebíky, do zadku, abych si posílil psychiku, a když jsem absolvoval takovou sadu desetkrát, podařilo se nám, že jedné noci jsem obtěžkal Lízu podle předpisů…, a tak ona počala, avšak teď zase ona musela chodit na posilující injekce, protože měli doktoři obavu, že toho nového člověka nedonosí nebo potratí, tak z celé naší lásky nezbylo nic, a z toho nacionálně socialistického souložení zbyl jen jakýsi akt v říze, dokonce Líza se mi nedotkla ani přirození, a já jsem byl jen připouštěn podle předpisu a řádu nového Evropana, což mně nedělalo dobře, ale stejně to všecko s tím dítětem byla jen věda a chemie, a hlavně injekce, Líza mívala od injekcí jako hřebíky tak rozpíchaný zadek, že jsme se raději věnovali ošetřování jizev, a hlavně u mne pořád mokvající rány po injekcích, abych mohl zplodit krásné nové dítě. A ten čas se mi stala nepříjemná věc, to jsem si všiml už kolikrát, že z učebny, kde se přednášelo o slavné minulosti starých Germánů, se teď ozývaly hodiny ruštiny, vojáci i tady, když plnili plemenné povinnosti, aby otěhotněly krásné plavé dívky tak se navíc učili ruskému jazyku, takové základní věty, že jednou se mne ptal hejtman, co tomu říkám, když jsem naslouchal pod okny ruskému kursu, a já jsem řekl, že podle všeho asi bude válka s Ruskem, a on začal křičet, že pobuřuju veřejnost, a já jsem řekl, že tady nikdo není jenom on a já, a on křičel, že máme pakt s Ruskem, a to je pobuřování a rozšiřování falešných zpráv, a já jsem si teprve teď všiml, že to byl ten hejtman, který byl Líze svědkem u svatby, a že to byl on, který mi nejen nepodal ruku ani mi nepogratuloval, ale on se ucházel o Lízu přede mnou a já jsem mu vypálil rybník, a teď nadešel čas, jak si na mně zchladit žáhu, a žaloval mne, a já jsem stál před velitelem tohoto městečka, ve kterém se pěstovala nová Evropa…, a když se na mne vykřičel, že to je blbost, že půjdu před válečný soud, že jsem český šovinista, tak byl poplach v táboře, a velitel, když zvedl telefon, tak zbledl a bylo to, tak to je válka, jak jsem to předvídal, a velitel mi jen na chodbě řekl, jak jste to uhádl, a já jsem řekl skromně, že jsem obsluhoval habešského císaře… A den nato se mi narodil syn, a Líza jej dala pokřtít a pojmenovat Siegfried, tak jak to viděla na stěnách loubí a jak to slyšela v hudbě podle Wagnera, kterým se inspirovala k tomu synáčkovi. Ale já jsem přesto dostal výpověď a bylo mi určeno, že po dovolené nastoupím nové místo v restauraci Košíčku v Českém ráji. Na samém dně skal jako v košíčku byla ta restaurace a hotel ponořený v ranních mlhách a poledním průzračném vzduchu, hotýlek také určený pro zamilované lidi, dvojice, které se zasněně procházely skalami a vyhlídkami, aby se vracely ruku v ruce nebo zavěšeni nazpátek k obědu a večeřím, všechny pohyby našich hostů byly uvolněné a klidné, protože ten Košíček byl sice určen taky pro heereswaffe a eseswaffe, pro ty důstojníky, kteří než odjeli na východní frontu, tak se tady naposledy setkávali se svými ženami, milenkami, docela všechno tady bylo obráceně než v tom městečku, kde se pěstovala nová rasa, kde vojáci jen přijížděli jako plemenní hřebci nebo ušlechtili kanci, aby ten večer nebo do dvou dnů oplodnili vědecky německé samice germánským semenem… Avšak v Košíčku to bylo všechno docela jiné, tak podle mýho gusta, a proto tady taky nebylo veselí, ale melancholický smutek, taková zasněnost, kterou nikdy jsem nečekal u vojáků, skoro všichni naši hosté byli jako básníci, než začnou psát báseň, ale to nebylo tím, že by takoví byli, byli jistě zrovna takoví hulváti a drzí a arogantní jako ostatní Němci, pořád opilí tím, že porazili Francii, i když jedna třetina důstojníků od divizí Grossdeutschland padla v tomhle galském tažení…, tady tihle důstojníci byli před jinačí cestou, před jinačím posláním, před jinačími boji, protože to bylo jinačí kafe jít na ruskou frontu, která klínem se už dostala v listopadu před samou Moskvu, ale ne už dál, tak armády se rozlévaly dál a dál, až k Voroněži a dál na Kavkaz, a ta dálka a pak ty zprávy z fronty, hlavně zprávy za frontou, kde partyzáni znepříjemňovali cestu na frontu tak a natolik, že fronta vlastně byla už v týlu, jak mi řekla Líza, která z fronty přijela a neměla z toho ruského bojování žádnou radost. Taky mi přivezla malinký kufřík, a já jsem zkraje nevěděl, jakou ten obsah má cenu, ale byl to kufříček plný poštovních známek, tak jak to našla, jsem si myslel, ale Líza slídila už v Polsku i ve Francii jen po známkách v židovských bytech a v samé Varšavě při prohlídkách deportovaných židů ukořistila tyhle poštovní známky, o kterých řekla, že po válce budou mít takovou cenu, že si za ně můžeme koupit kdekoliv jakýkoliv hotel. Ale ten můj synek, který byl se mnou tady, bylo divné dítě. Nemohl jsem v něm poznat ani jeden rys můj, jediný znak ani po mně, ani po Líze, dokonce ani to, co slibovalo to prostředí s Valhalou, dokonce v tom dítěti nebylo ani stopy té hudby od Wagnera, ale naopak, bylo to ustrašené dítě, které už ve třetím měsíci dostávalo psotníček. A já jsem obsluhoval hosty ze všech německých krajů, poznával jsem a pak už s naprostou přesností odhadoval a uhadoval, zda německý voják je z Pomořan, zda je to Bavorák, zda je to voják z Porýní, přesně jsem rozeznal vojáka od moře a z vnitrozemí, zda je to dělník nebo sedlák…, to byla jediná moje zábava, od rána do večera a do noci sloužit bez odpočinku, bez volna, protože já už jsem se nedovedl jináč bavit než tím, že jsem odhadoval, co si kdo dá a odkud pochází, a nejen mužské, ale i ženy, které přijížděly taky s tajným posláním, ale to poslání byl smutek a strach, a taková slavnostní tesknota, nikdy jsem pak v celém životě neviděl manželské a milenecké páry, aby na sebe byly tak něžné a ohleduplné, a aby v očích bylo tolik tesklivosti a něhy, bylo to, jako když doma dívky zpívaly Oči černé, proč pláčete… nebo Zahučaly hory… a tak. V krajině kolem Košíčku se za každého počasí procházely dvojice, vždycky mladý důstojník v uniformě a mladá žena, tiší a do sebe zakutaní, a já, který jsem obsluhoval habešského císaře, jsem tohle nikdy nepoznal a nemohl jsem to uhádnout, až teď jsem tomu přišel na zákonitý kloub, že možnost, že se tihle dva už nikdy neuvidí…, tak ta možnost dělala z těch lidí krásné lidi, to byl ten nový člověk, ne ten vítězný a uřvaný a pyšný, ale naopak, člověk pokorný a zádumčivý, s krásnýma očima vyplašeného zvířátka…, a taky jsem se očima těchhle mileneckých párů, protože i manželé se tady pod zorným úhlem fronty stávali milenci, naučil jsem se jejich očima dívat na krajinu, na květiny na stole, na hrající si děti, na to, že každá hodina je svátostí oltářní, protože den a noc před odjezdem na frontu milenci už nespali, ne že by byli v posteli, ale něco tady bylo ještě víc než postel, byly tady oči a lidský vztah, který jsem skoro za celý ten svůj život číšníka nepoznal takovou silou, jako jsem to viděl a žil tady… Vlastně já, ač jsem byl číšníkem a někdy i vrchním, já jsem tady byl jako ve velikém divadle nebo biografu na zamilovaném smutném kuse nebo filmu…, a taky jsem tady poznal, že nejlidštější vztah člověka k člověku je ticho, taková tichá hodina, pak čtvrthodinka a pak těch posledních pár minut, kdy předjížděl kočár, někdy vojenská bryčka, jindy auto, a dva tiší lidé se zvedli, podívali se dlouze na sebe, vzdechli a pak poslední políbení, a postava důstojníka se vztyčila v bryčce, pak posadila a vozidlo odjíždělo do kopečku, poslední otočení, zamávání šátečkem, a pak, když kočár nebo auto se zvolna zasouvalo jako slunce za kopce, a nebylo už nic, zůstala před vchodem do Košíčku stát žena, Němka, člověk v slzách, a pořád mávala, kývala prstíky, ze kterých vypadl kapesníček…, aby se pak obrátila a v záchvatu pláče si to hnala po schodech do pokojíku a tam rovnou jak barnabitka, která by spatřila mužského v klášteře…, padla obličejem do peřin a ponořila se do postele v dlouhém posilujícím pláči…, pak druhý den s červenýma očima odjížděly ty milenky na dráhu, ten samý kočár nebo bryčka nebo auto přivezlo další milence ze všech stran světových, ze všech posádek ze všech měst a vesnic, aby si tady dali poslední rande před odjezdem na frontu, protože zprávy z fronty byly tak špatné přes tak rychlý postup armád, že Líza z toho blitzkriegu byla ustaranější a ustaranější, že to už tady nevydrží, že odveze Siegfrieda do Chebu do restaurace U města Amsterodamu, a že pojede na frontu, že jí tam bude líp…