Hotel U mrtveho alpinisty

Arkadij a Boris Strugačtí

Hotel U mrtvého alpinisty

1

Zastavil jsem vůz, vylezl z něho a sundal tmavé brýle. Všechno bylo přesně tak, jak to líčil Zgut. Jednopatrový hotel, převážně žlutý a zelený, nad vchodem smutečně orámovaný štít U MRTVÉHO ALPINISTY. Po obou stranách zápraží byly ve vysokých závějích pórovitého sněhu zapíchány různobarevné lyže. Napočítal jsem sedm párů, na jedněch byly připnuté boty. Ze střechy visely matné faldovité rampouchy, tlusté jako ruka. Z krajního okna vpravo vyhlédl bledý obličej a v tu chvíli se na zápraží objevil podsaditý plešatec v rezaté kožišinové vestě přes flanelovou košili. Těžkými, pomalými kroky se ke mně přiblížil a zastavil se. Měl hrubý výraz v zrudlém obličeji a krk jako zápasník těžké váhy. Nedíval se na mě. Jeho melancholický pohled byl upřen kamsi stranou a vyjadřoval důstojný zármutek. Byl to bezpochyby sám Alek Snewar, majitel hotelu a celého údolí zvaného Trychtýř.

„Tamhle,“ pronesl nepřirozeně hlubokým a dutým hlasem. „Tam se to stalo,“ ukázal nataženou rukou. Držel v ní vývrtku. „Tamhle na tom kopci.“

Otočil jsem se a přimhouřenýma očima jsem se zadíval na šedou, děsivě sráznou stěnu, která zahrazovala údolí od západu, na bledé jazyky sněhu, na zubatý hřeben, tak zřetelný, že vypadal jako nakreslený na sytě modrém pozadí nebe.

„Práskl výstřel z karabiny,“ pokračoval hoteliér stále stejně dutě.

„Letěl dvě stě metrů dolů do náruče smrti, na hladké zledovatělé skále se neměl čeho zachytit. Možná že křičel, ale nikdo ho neslyšel. Možná že se modlil. Ale v tom případě ho slyšel jedině bůh. A země se zatřásla, když na ni dopadl zároveň s dvaačtyřiceti tisíci tunami těžkého zrnitého sněhu…“

„Pozdravuje vás inspektor Zgut,“ poznamenal jsem a hoteliér radostně přerušil své líčení.

„To je hodný člověk!“ vyhrkl čile, teď už naprosto normálním hlasem. „Jak je vidět, nezapomněl na naše večery u krbu.“

„Ale o těch se nezmiňoval,“ utrousil jsem a chtěl jsem se otočit k vozu, jenže hoteliér mě chytil za loket.

„Už ani krok zpátky!“ prohlásil přísně. „Tohle obstará Kajsa. Kajso!“

zatroubil jako na poplach.

Na zápraží vyběhl pes, mohutný bernardýn, bílý se žlutými skvrnami, velký jako tele. Už jsem byl předem informován, že tohle je všechno, co tu zbylo po mrtvém alpinistovi, nepočítáme-li několik drobností, které jsou teď vystaveny v hotelovém muzeu, zřízeném v pokoji, kde byl alpinista ubytován. S obrovským zájmem bych byl sledoval, jak bude tenhle pes s ženským jménem vytahovat mé kufry, ale to už mě majitel pevnou rukou táhl do hotelu.

Prošli jsme ponurým vestibulem, kde bylo cítit teplý pach vyhaslého krbu a kde se matně leskly lakované desky malých moderních stolků, a zahnuli jsme vlevo do chodby. Tam se hoteliér ramenem opřel do dveří s tabulkou Kancelář. Usadil mě do pohodlného křesla a otevřel na stole tlustou knihu hostů.

„Dovolte, abych se nejdřív představil,“ řekl a nehty soustředěně oškrabával hrot pera. „Alek Snewar, majitel hotelu a mechanik. Jistě jste si všiml větrníků při výjezdu z Trychtýře.“

„Tak to byly větrníky?“

„Ano. Motory na větrný pohon. Sám jsem je zkonstruoval, sám postavil. Těmahle rukama.“

„Kam to mám dát?“ zeptal se za mými zády pronikavý ženský hlas.

Otočil jsem se. Ve dveřích stála asi pětadvacetiletá kulička, taková ruměná buchtička, a držela v ruce můj kufr.

„To je Kajsa,“ poučil mě hoteliér.

Kajsa okamžitě zrudla, cukla rameny a zakryla si tvář dlaní.

„No tak, no tak… Víte co? Dám vás do čtyřky. To je můj nejlepší pokoj. Kajso, zanes kufr pana… ee…“

„Glebski,“ představil jsem se.

„Zanes kufr pana Glebského na čtyřku… Fantastická husa,“ oznámil mi dokonce s odstínem jakési hrdosti, když boubelka odešla. „Fenomenálně pitomá… Nuže, pane Glebski?“ podíval se na mě vyčkávavě.

„Peter Glebski,“ nadiktoval jsem mu. „Policejní inspektor. Dovolená.

Čtrnáct dní. Sám.“

Hoteliér pečlivě zapisoval všechny mé údaje obrovskými kostrbatými písmeny, a zatímco psal, vstoupil do kanceláře bernardýn. Drápy mu cvakaly o linoleum. Podíval se na mě, mrkl a najednou se s rachotem, jako by se rozsypala otýpka polen, svalil u sejfu a položil si čumák na přední tlapu.

„To je Lelius,“ řekl majitel a zašrouboval pero. „Sapiens. Rozumí všemu ve třech evropských jazycích. Blechy nemá, ale líná.“

Lelius si vzdychl a přeložil čumák na druhou tlapu.

„Pojďte,“ řekl hoteliér a vstal. „Doprovodím vás.“

Vystoupili jsme do chodby v patře a zahnuli doleva. Hned u prvních dveří se majitel zastavil.

„Tady,“ pronesl zase oním dutým hlasem. „Prosím.“

Otevřel mi dveře a já vstoupil dovnitř.

„Od onoho nezapomenutelného, úděsného dne,“ spustil hoteliér a najednou se zarazil.

Nebyl to špatný pokoj, i když trochu ponurý. Závěsy na oknech byly napůl staženy, na posteli z neznámých důvodů ležel cepín. Voněl tu čerstvý tabákový dým. Na opěradle křesla uprostřed místnosti byla přehozena větrovka z celtoviny, na podlaze vedle křesla se povalovaly noviny.

„Ehm,“ odkašlal jsem si rozpačitě. „Tak se mi zdá, že už tu někdo bydlí.“

Hoteliér neodpovídal. Jeho pohled byl upřen na stůl. Nebylo na něm nic zvláštního, jen velký bronzový popelník a v něm ležela lulka s rovným troubelem. Nejspíš dunhilka. Z lulky stoupal proužek dýmu.

„Žije…,“ pronesl konečně majitel. „Copak on žije?“

Nenapadlo mě nic kloudného, co bych mu na to mohl odpovědět, a tak jsem čekal, co řekne dál. Můj kufr nikde, zato v koutě stál kostkovaný cestovní vak se spoustou hotelových nálepek. Ten nebyl můj.

„Tady,“ pokračoval hoteliér trochu pevnějším hlasem, „tady už šest let, od toho nezapomenutelného, úděsného dne, zůstává všechno tak, jak to zanechal on před svým posledním výstupem…“

Pochybovačně jsem se zadíval na kouřící lulku.

„Ano!“ prohlásil hoteliér vyzývavě. „To je JEHO dýmka. Tohle je JEHO bunda. A tamhle je JEHO cepín…“

„A tadyhle jsou JEHO noviny,“ dodal jsem. Moc dobře jsem si všiml, že to je předvčerejší číslo Muirského zpravodaje.

„To ne,“ řekl hoteliér. „Noviny samozřejmě nejsou jeho.“

„Taky mám ten dojem,“ přitakal jsem.

„Noviny samozřejmě nejsou jeho,“ opakoval majitel. „A lulku taky nezapálil on, ale někdo jiný.“

Zamumlal jsem cosi o nedostatečné úctě k památce zesnulých.

„Ba ne,“ namítl hoteliér zamyšleně, „tohle je všechno složitější.

Tohle je všechno opravdu mnohem složitější, pane Glebski. Ale o tom si popovídáme jindy. Pojďme do vašeho pokoje.“

Ale než jsme opustili místnost, nahlédl na klozet, otevřel a zase zavřel skříň ve zdi, přistoupil k oknu a poplácal dlaněmi závěsy. Řekl bych, že měl nutkání nahlédnout i pod postel, ale ovládl se. Vyšli jsme do chodby a majitel přede mnou otevřel dveře pokoje číslo čtyři.

Ihned se mi zalíbil. Všechno tu svítilo čistotou, na stole ani jediné smítko prachu, za umytým oknem sněžná pláň a nafialovělé hory. V ložnici hospodařila Kajsa. Můj kufr byl otevřen, věci pečlivě rozloženy a rozvěšeny a Kajsa natřásala polštáře.

„Tak tady budete bydlet,“ řekl hoteliér. „Zařiďte se, odpočiňte si, dělejte, co je libo. Lyže, vosky a všechna výstroj je vám k dispozici dole. Když budete něco potřebovat, obracejte se přímo na mě. Hlavní jídlo podáváme v šest, ale kdybyste měl hned teď chuť něco pojíst nebo se osvěžit — mám na mysli něco k napití, řekněte si Kajse. Buďte nám vítán.“