Obsluhoval jsem anglickeho krale

Ale já jsem to myslel docela jináč, já už jsem si dělal sám ze sebe legraci, už jsem si stačil sám. Přítomnost lidí mi začala být na obtíž, cítil jsem, že nakonec musím mluvit jen sám se sebou, že to bude ten nejmilejší a nejpříjemnější společník, ten můj druhý já, ten můj pobádatel a ten můj vychovatel ve mně, s kterým jsem začínal s chutí větší a větší dávat se do řeči. Snad to bylo i tím, co všechno jsem slyšel od pana profesora, který se překonával v nadávání, žádný kočí nedovedl tak nadávat ani koním, ani lidem, tak jako pan profesor francouzské literatury a estetiky…, a přitom nám vykládal o všem, co zajímalo i jej, vykládal každý večer, ještě jsem otvíral dveře, a on než usnul, než jsme usnuli, tak do poslední chvíle vykládal taky, co je estetika, a co je etika, a o filozofii a filozofech, vždycky o těch filozofech vykládal tak, Krista Pána nevyjímaje, že to je banda raubířů a syčáků a vrahounů a darebáků, že kdyby nebyli, bylo by lidstvu líp, ale lidstvo že je potomstvo zlé a blbé a zločinné, a tak snad ten profesor mne utvrdil v tom, že je třeba být sám, že večer jsou vidět hvězdy a v poledne že jen hluboké studny…, a tak jsem se odhodlal, jednou jsem vstal a podal jsem všem ruku, poděkoval za všecko a odešel jsem nazpátek do Prahy, už jsem to tady přetáhl skoro o půl roku, avšak pan profesor a ta jeho dívka už spolu hovořili jen a jen francouzsky, a pořád si měli co říct, dokonce profesor hovořil i ze spaní, kudy chodil, se připravoval, jak nejvíc by vynadal zkrásnělé dívce, a aby ji víc a víc překvapil dalšími podrobnostmi, které si musel připravovat, protože jak jsem viděl, byl do ní zamilován v téhle pustině na život a na smrt, a protože jsem kdysi obsluhoval habešského císaře, poznal jsem, že ta dívka bude jeho osud, poněvadž ona jej jednou opustí, až bude vědět všechno to, co věděla a proti své vůli se naučila a co ji najednou posvětilo a čím se stala krásnou…, jednou taky opakovala v docela jinačím významu, nebo v tom pravém to, co jí pan profesor jednou řekl, nějaký citát Aristotela, kterému vytýkali, že vykradl Platona…, a Aristoteles řekl, že hříbátko, když vycucá kobylu, tak do ní kopne. A taky ano, když jsem si vyřídil poslední formality mého posledního zaměstnání, o kterém jsem myslel, že bude poslední, a ono asi poslední bude, protože jsem sebe znal, poněvadž jsem obsluhoval habešského císaře, tak jednou jdu podle nádraží a proti mně jde Marcela, zamyšlená, s vlasy staženými v copeček, a ten culík měla převázaný fialovou mašličkou, šla zadumaná, a já jsem se na ni díval, ale ona kráčela kolem mne nepřítomná, chodci se za ní otáčeli jako já, pod paží měla knížku, ta bývalá holka z čokoládovny Maršner Orion…, stačil jsem přečíst pokroucenou hlavou, že název té knihy je Histoire du surréalisme, kráčela, a já jsem se zasmál, s chutí jsem vykročil, viděl jsem tu vzpurnou a sprostou dívku, která mluvila s profesorem, jak byla zvyklá z těch jejích Košíř, a kterou ten dobrý profesor naučil všechno tak; jak se na vzdělanou dámu sluší…, teď šla kolem mne, přešla jak univerzitní barbarská část knihovny a já jsem přesně věděl, že tahle dívka nebude šťastná, ale že její život bude smutně krásný, že život s ní bude pro muže trápením a naplněním současně…

Ta Marcela, ta dívka z čokoládovny firmy Orion Maršner, ta se mi často zjevovala tak, jak jsem ji potkal, s tou knihou pod paždí, myslíval jsem na tu knihu, co asi přeteklo z jejích stránek do té zadumané a vzpurné hlavy a vůbec jsem viděl jen tu hlavu s krásnýma očima, které ještě před rokem nebyly krásné, ale to všechno ten profesor, ten udělal z té dívky krasavici s knížkou, viděl jsem, jak její prsty pietně, s úctou otevírají desky a jako hostii berou čistými prsty stránku za stránkou, viděl jsem, jak než vezmou tyhle ruce knihu, tak se jdou napřed umýt, protože tak, jak nesla tu knihu, tak už ten způsob, jak ji nesla, bil do očí zdvořilou a uctivou sakrálností, tak jak tenkrát kráčela v zadumání, podobala se hudebnímu rezonančnímu smrku, celý její půvab byl uvnitř a zevnitřku ladičkou očí zazníval do očí, které měly schopnost vidět ji takovou, jakou se znenadání stala, v jakou se proměnila, jako by hrdlem láhve protekla na druhou stranu, na odvrácenou stranu té druhé vlastnosti věcí, které jsou krásné. A já jsem každou tu vzpomínku na tu pohybující se bystu čokoládové dívky, já jsem ji obkládal, a kdybych mohl, ve skutečnosti bych ji obložil celou okvětními lístky pivoněk a květinami, hlavu obloženou větvičkami smrčin a borovic, smetvemi jmelí, já, který jsem z žen vždycky viděl jen a jen tu část od pasu dolů, ty nohy a břicho, já jsem touto dívkou posunul svoje oči a svoji touhu směrem nahoru, vzhůru do krásné šíje a krásných rukou otevírajících knihu, do očí, ze kterých stříká to krásné, co získala tou svojí proměnou, která docela upřímně se rozlévala po celém dívčím obličeji, v každé vrásce, pokrčení očí, v lehkém úsměvu a zdůrazněném pohybu nosu zleva doprava půvabným ukazováčkem, všechny ty detaily polidštěné tváře francouzskými slovíčky a francouzskými větami, a pak hovorem, a nakonec vnikáním do složitých, ale krásných textů krásných mladých mužů, básníků, kteří objevovali lidské zázračno, to všechno bylo pro mne tím skutečným, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem…, čokoládovou dívku od firmy Orion Maršner, jejíž hlavičku jsem rámoval všemi mariánskými květinami, které jsem pro ni vymyslel, abych ji ozdobil… Celou cestu vlakem jsem myslil na tuhle dívku, usmíval jsem se, stával jsem se jí, na všechna nádraží, na všechny pohybující se stěny vagónů jedoucích nebo stojících na vedlejších kolejích jsem vylepoval její plakát, dokonce jsem sám sebe chytil za ruku, bral jsem sebe za ruce a úžeji jsem se k sobě vinul, jako bych držel její ruce, rozhlížel jsem se po tvářích cestujících, nikdo nemohl poznat, co já odvážím s sebou a v sobě, nikdo z mého obličeje nepoznal, co s sebou vezu, a když jsem vystoupil v poslední stanici, a pak ještě jel autobusem krásnou krajinou, které se tolik podobala ta, ve které jsem kácel rezonanční smrky, když napřed jsem je obložil vysoko vyrovnanými větvemi jako peřinami, myslil jsem ještě víc a domýšlel jsem portrét dívky Orion Maršner, viděl jsem ji, jak na ni její známí pokřikují, jak se chovají nebo snaží chovat tak, jak se k ní chovali, než šla na brigádu, jak ji lákají, aby tak jako kdysi s nimi hovořila jen břichem a nohama, jen vším tím spodkem, který dělí jemná guma v jejích kalhotkách, a nikdo nechápe, že ona dala přednost tělu směrem vzhůru od té dělicí gumičky… A tak jsem vystoupil z autobusu v Srní, vyptal jsem se na správu silnic a hlásil jsem se, že já jsem ten, který bude dělat celý rok cestáře někde daleko a skoro v horách, na úseku, kde nikdo nechce být… A odpoledne jsem vyfasoval koníka a vůz, doporučili mi, abych si koupil kozu, a darovali mi vlčáka, a tak jsem vyjel s koníkem, na vozíku jsem měl svoje zavazadla, vzadu u vozu na provaze kozu a vlčák se se mnou spřátelil, koupil jsem mu salám, a jel jsem cestou neustále pozvolna vzhůru, otevíraly se v krajině mohutnější smrky a vysoké borovice, střídané mlázím a porostem v rozpadajících se plotech oplocenek, laťové ploty rozpadající se jako perník, brlinky zvolna tlející a měnící se v humus, ze kterého vyrůstaly maliny a dravé chaluhy ostružin, já jsem kráčel podle kývající hlavy koníka, byl to takový koníček, jakého mají v dolech, myslel jsem, že ten koníček musel být někde pod zemí, protože měl takové krásné oči, jako jsem vídával u topičů a lidí pracujících i ve dne pod světlem žárovek nebo kahanů, oči, které vyfáraly nebo jen tak vyběhly od ústředního topení, aby se podívaly vzhůru, jaké je krásné nebe, protože pro tyhle oči bylo každé nebe krásné. A jak jsem vjížděl do opuštěnější krajiny, míjel jsem lesní domky německých dělníků, kteří odešli, pokaždé jsem zastavil a stál jsem na prahu do výše prsou v kopřivách a zdivočelých malinách, přes ně jsem se díval do už trávou zarůstajících kuchyní a světniček, skoro v každém tom stavení byly žárovky, šel jsem po drátech až k potoku, kde byly zbytky maličké elektrárničky s pohonem miniaturní turbíny, elektrárničky zhotovené dělnickýma rukama, které tady kácely lesy, lesními dělníky, kteří tady žili a museli odejít…, že museli odejít a byli odsunuti jako ti bohatí, ti, kteří vedli politiku, které jsem tak dobře poznal, kteří byli zpupní a neurvalí a chvástaví a suroví a plní pyšnosti, která je nakonec srazila, tohle jsem chápal, ale nechápal jsem, proč musely odejít ty dělnické ručičky, za které tady nepracuje teď nikdo, že bylo škoda těchhle lidí, kteří neměli nic víc než dřinu v lesích a políčka na stráních, dělníky, kteří neměli čas na to, aby byli zpupní a pyšní, kteří jistě byli pokorní, protože to je naučil takový život, do kterého jsem nahlédnul a kterému jedu vstříc. A tak jsem dostal nápad, otevřel jsem kufr a vytáhl jsem skříňku s tou zlatou hvězdou a přes prsa manšestrového kabátu jsem se přepásal světlemodrou šerpou a znovu jsem vyjel, hvězda se mi blyštěla na boku a já jsem kráčel v rytmu kývající se šíje koníčka, který se každou chvíli natočil a podíval se na tu moji šerpu a zařehtal a koza zamečela a vlčák na mne radostně štěkal, skoro dorážel na tu moji šerpu, a tak jsem zase zastavil, odvázal jsem kozu a šel jsem se podívat na další stavení, byla to nějaká hospoda, bývalý hostinec v lese s ohromným sálem, který kupodivu byl suchý a s malými okénky, všechno tady bylo tak, jak asi to bylo, i půllitry zaprášené na rechnách a sud na fošnách s pípou a palicí na narážení…, a když jsem vycházel, cítil jsem nějaké oči a byla to kočka, která tady zůstala, zavolal jsem na ni, zamňoukala, vrátil jsem se pro salám, a v podřepu jsem lákal tu kočku, chtěla, abych ji pohladil, ale opuštěnost a nezvyklost na lidskou vůni ji vždycky odstřelila, položil jsem salám a ona jej lačně jedla, vztáhnul jsem ruku, ale kočka odskočila a ježila se a syčela… Vyšel jsem do světla, koza se napila z potoka, vzal jsem kbelík, nabral vody a podal koníčkovi, a když se napil, vyjeli jsme a v zatáčce, když jsem se podíval nazpátek, abych viděl, jak krajina vypadá zezadu, jako jsem nechával přejít krásné ženské a ještě jsem se za nimi otočil, viděl jsem, jak kočka z té hospody jde za námi, a shledal jsem to dobrým znamením, zapráskal jsem bičem a zahalekal jsem, taková nějaká radost se mi uvolnila v prsou a zničehonic jsem si zazpíval, zpíval jsem nesměle, protože jsem nezpíval celý svůj život, celý život mi nepřišlo, celá ta desetiletí mi nepřišlo na mysl, že bych chtěl zpívat…, a teď jsem zpíval, vymýšlel jsem si slova i věty, kterými jsem doplňoval díry v textu těch písní…, vlčák začal výt, posadil se a dlouze vyl, dal jsem mu kousek salámu a on se mi otřel o nohy, ale já jsem zpíval dál, jako bych tím zpěvem, ne písní, to už jsem jen vyrážel skřeky, o kterých jsem se domníval, že jsou písní, nebylo to nic jiného, než jako ten pes vyl, avšak já jsem cítil, že tím zpíváním vysypávám ze sebe škatulky a zásuvky plné propadlých směnek a zbytečných dopisů a pohlednic, že ústy se mi odvávají útržky starých, napolo roztrhaných, jeden druhým přelepených plakátů, které ve stržení tvoří nesmyslné texty, mísící oznámení fotbalových zápasů s oznámením koncertů, plakáty výstav se propojují s dechovkami, všechno to usedlé v člověku tak jako dým a kouř v kuřákových plicích. A tak jsem zpíval a bylo mi, jako bych odplivával a odchrchlával ze zaneseného hrtanu a hltanu, bylo mi jako pivním trubkám, které hostinský vypařuje a čistí proudem vody, měl jsem pocit pokoje, z jehož stěn jsou strhávány tapety několikrát na sebe přilepované celé vrstvy, ve kterých žila rodina celé dvě generace… A tak jsem projížděl krajinou, nikdo mne už nemohl slyšet, kam jsem se podíval, všude byla jen příroda, z kopců jsem viděl jen a jen lesy, a co zbylo z člověka a jeho práce, to zvolna a soustavně pohlcoval zase les, z políček zůstalo jen kamení, do stavení vcházela tráva a křoviska, a větve černých bezů nadzvedávaly cementové podlahy a desky a odvalovaly je a nad nimi rozpřáhaly svoje listy a další větvoví, černé bezy pracují s větší silou než hevery, než hydraulické zvedáky a lisy. A tak jsem dojel podle hromádek štěrku a štětu k velikému stavení. Obešel jsem to stavení a viděl jsem, že tady, při téhle cestě, mi bude dobře, řekli mi sice, že budu štětovat silnici a udržovat ji, avšak zatím nikdo po téhle silnici nejezdí, a ani nebude jezdit, protože silnice se udržuje jen proto, kdyby se něco stalo, a když je v létě potřeba svážet dříví. A pak jsem uslyšel takový lidský nářek, hudbu houslí, a zase takový zpěvavý pláč, a vydal jsem se po cestě za tím hlasem a ani jsem si nevšiml, že koník, kterého jsem odpojil a postraňky mu dal na chomout, že ten koník a koza a vlčák šli za mnou, a já jsem došel ke skupině tří lidí. Byli to cikáni, to byli ti, které jsem měl vystřídat, a viděl jsem, a co jsem viděl, to bylo zázračné, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem…, stará cikánka seděla u ohýnku v podřepu jako všichni nomádi, klacíkem míchala v kastrolu ouškama opřenýma o dva kameny, jednou rukou míchala a druhou se loktem opírala o koleno a v dlani držela čelo, a na hřbet ruky jí padal provázek spletených černých vlasů…, a starý cikán seděl na cestě s roztaženýma nohama a mocnými údery kladiva zatloukal do cesty vyrovnaný štět, a nad ním byl nakloněn mladý muž v černých kalhotách těsných v bocích a do zvonu nohavicích, a ten hrál na housle nějakou vášnivou dumku, takovou cikánskou píseň, která zvyšovala asi nějakou situaci starce, že jajkal a kvičel dlouhým tesklivým pláčem a vytrhl si pod dojmem té hudby přehoušli vlasů a hodil je do ohně, a zase tloukl kamení, zatímco asi jeho syn nebo synovec hrál na housle, a stařena vařila nějaké jídlo. A já jsem před sebou viděl, co mne tady čeká, že já tady budu sám, nikdo mi nebude vařit, ani hrát na housle, jen tady budu s koníkem a kozou a psem a kočkou, která pořád šla v uctivé vzdálenosti za námi… A pak jsem zakašlal, stařenka se obrátila a dívala se do mne jako do slunce… a stařec přestal pracovat a mladý muž odložil housle a uklonil se mi… a já jsem řekl, že já tady začínám brigádu…, ale stařec a stařena vstali a klaněli se mi, podávali mi ruce a řekli, že už mají všechno připraveno, a já jsem teprve teď uviděl, že mají v houští rakošánek, ten lehký cikánský vozík s vysokými koly vzadu, a řekli mi, že jsem první člověk v tomhle měsíci, kterého viděli…, a optal jsem se, vážně?, ale nevěřil jsem tomu…, a mladý muž vzal z rakošánku futrál, otevřel jej, a jako dítě do kolébky, tak pečlivě uložil housle a ještě pečlivěji na ně položil sametovou dečku s vyšitými iniciálkami zdobenými notami a vyšitými písmeny s nějakou písní…, podíval se na ty housle, pohladil dečku a zavřel futrál, a pak vyskočil na ten rakošánek, vzal opratě a starý cestář se posadil taky a vedle sebe vzali stařenu a vyjeli z rozbité a spravované cesty, a zastavili před stavením, odkud vynášeli ještě deky a peřinu, několik hrnců a kotlík, a já jsem je lákal, aby zůstali ještě přes noc, ale oni pospíchali, už se nemohli dočkat, jak říkali, aby zase uviděli aspoň člověka, aby viděli lidi…, povídám, a jak to tady bylo v zimě? Ajajajaj, zajajkal starý cikán, zle, snědli jsme kozu, pak psa a kočku, a zvedl ruku a dal tři prsty k přísaze a řekl, tři měsíce tady nebyl člověk… a zasypal nás, panje, sníh…, stařenka plakala a opakovala… a zasypal nás sníh… a dali se do pláče a mladík vytáhl housle a hrál tesklivou píseň a starý cikán trhl opratěmi, a i ten koník se opřel do popruhu a mladý cikán hrál vestoje a rozkročen mocnými pohyby a s unylou tváří cikánskou romanci, a babička cikánská a cikánský stařec tichounce plakali, jajkali, kývali na mne obličeji plnými utrpení a vrásek, kývali na mne, a pohybem ruky mi dávali najevo, že mne litují, dokonce že mne zatracují, oběma rukama mne odhazovali ne od sebe, ale od života, jako by těma rukama mne zahrabávali, pochovávali… A na kopci se stařec vztyčil a zase si vytrhl chomáč vlasů, a rakošánek sjížděl za kopec a jen ruka vyhodila ten chomáč vlasů, na důkaz asi velikého zoufalství a lítosti nade mnou…, vstoupil jsem do veliké jizby opuštěného hostince, abych se rozhlídnul, kde budu bydlet, a tak jsem se procházel stavením, obešel jsem chlévy, dřevník, seník, a ani jsem si nevšiml, že jak jsem šel, tak za mnou kráčel koník, koza, pes, a nakonec i kočka… Když jsem šel k pumpě pro vodu, abych se umyl, kráčel za mnou vážně koník, koza, vlčák a kočka…, otočil jsem se a díval jsem se na ně a oni se dívali na mne a já jsem viděl, že mají strach, abych je tady nenechal, usmál jsem se a jednoho po druhém jsem pohladil po hlavě, kočka taky chtěla, ale síla plachosti ji doslova odstřelila…