Obsluhoval jsem anglickeho krale

A tak jsem se stal číšníkem na place pod vedením vrchního pana Skřivánka, byli jsme tady ještě dva číšníci, ale já jsem mohl jediný stát zády opřen o stůl v přístěnku, když po polednách už bylo trošku volno. A pan vrchní mi říkal, že ze mne bude dobrý vrchní, že ale musím si vypěstovat takovou schopnost, abych, jak host vejde, si ho zapamatoval a věděl, kdy odchází, ne za poledne, když je šatna, ale odpoledne, kdy se servíruje do kavárny, abych se naučil znát, kdo se chce pouze najíst a odejít nepozorovaně bez zaplacení. Abych taky dovedl odhadnout, kolik má host s sebou peněz a zda podle toho taky utrácí nebo by utrácet měl. To že je podstatou dobrého vrchního. A tak, když byl čas, mi vrchní tiše líčil, jaký host právě přišel a jaký právě odchází. Několik týdnů mne tak cvičil, že jsem se odvážil sám tipovat. Už jsem se těšil na odpoledne, jako bych byl na nějaké dobrodružné výpravě, tak jsem býval vzrušen, jako lovci, když očekávají na čekané zvěř, a pan vrchní buďto kouřil, měl přivřené oči a spokojeně kýval, nebo vrtěl hlavou a opravil mne a sám šel a na hostovi mi dokázal, že on měl pravdu, a taky vždycky pravdu měl. Opravdu. A já jsem se tak poprvně dozvěděl, když jsem položil panu vrchnímu shrnující otázku: Jakpak to tak všechno víte?, odpověděl a celý se narovnal: Protože já jsem obsluhoval anglického krále. Krále? spráskl jsem rukama, pro pána krále, vy jste obsluhoval… anglickýho krále? A vrchní spokojeně kýval hlavou. A tak jsme vstoupili do druhého období, které mě přivádělo v nadšení, to bylo něco jako třídní loterie, když čekáte, zda vám vyjde to číslo vašeho losu jako tombola o šibřinkách nebo veřejné slavnosti. Když vstoupil odpoledne nějaký host, přikývnul pan vrchní a vešli jsme do přístěnku a já jsem řekl: To je Ital. A pan vrchní zavrtěl hlavou a řekl: To je Jugoslávec ze Splitu nebo Dubrovníku… a dívali jsme se chvilku do očí a pak jsme přikývli a já jsem položil dvacet korun a pan vrchní taky na tác v tom přístěnku. A šel jsem se zeptat, co si host přeje, a když jsem přijal objednávku, už když jsem se vracel, tak pan vrchní podle mého obličeje shrábnul obě dvacetikoruny a vkládal je do své ohromné tašky, kvůli které měl kapsu v kalhotách obšitou tou samou kůží, jako měla ta taška, a já jsem se divil: Jakpak to tak, pane vrchní, poznáte? A on řekl skromně: Obsluhoval jsem anglického krále. A tak jsme se sázeli a já jsem vždycky prohrál, ale to už mne zase pan vrchní učil, že když chci být dobrý vrchní, tak musím poznat nejen národnost, ale co si tak host asi dá? A když sestupoval host do restaurace, přikývli jsme si a vešli do přístěnku a tam jsme položili každý dvacku na odkládací stoleček a já jsem řekl, že host si dá gulášovou polévku nebo speciální drštkovou, a pan vrchní řekl, že host si dá čaj a opékaný chléb bez česneku, a tak jsem šel pro objednávku, a když jsem popřál dobrého jitra a optal se, co si host přeje? Objednal si opravdu ten čaj s topinkou, a jak jsem kráčel, tak už pan vrchní si vzal obě dvacetikoruny a řek mi, to musíš hned poznat žlučníkáře, jen se na hosta podívej, ten má možná i játra v sakrech…, a jindy zase jsem hádal, že host si dá čaj a chleba s máslem, a pan vrchní tvrdil, že si objedná pražskou šunku s okurkou a sklenici plzeňského piva, a taky ano, jen jsem přijal objednávku, tak jsem se otočil, a pan vrchní, když mne viděl, jak jdu, tak se na mne podíval, zvedl okénko a místo mne volal do kuchyně… pražskou šunku…, a když jsem došel, dodal do kuchyně… a okurku navíc! A já jsem byl šťasten, že se takhle mohu učit, sice jsem všechny tuzéry takhle utratil, protože jak jsme mohli, tak jsme se sázeli a vždycky jsem prohrál, ale vždycky jsem se zeptal, jak to tak, pane vrchní, všechno víte? A on ukládal dvě dvacetikoruny do tašky a říkal, obsluhoval jsem anglickýho krále. A tak jsem po Karlovi a ještě předtím poznal i vrchního Zdeňka, ten, který rád budil v noci vesnici a utratil všechny peníze, jako by byl nějaký zkrachovaný aristokrat, a taky jsem si teprve tady vzpomněl na vrchního U Zlatého města Prahy, ten můj první vrchní se mi najednou tak zjevil, jmenoval se Málek, a ten byl hrozně šetrný, nikdo nevěděl, kam dává prachy, a každý věděl, že je má, že jich musí mít moc, že jistě šetří na nějaký hotýlek, a až přestane být vrchním, tak si ten hotýlek někde v Českým ráji koupí nebo pronajme. Ale ono to bylo docela jinak, on se mi jednou svěřil, nějak jsme se opili při svatbě a on měl náladu naměkko a řekl mi, a pak ukázal, že před osmnácti lety ho manželka poslala, aby vyřídil vzkaz její kamarádce, a tak tam zazvonil, otevřely se dveře, stála tam krásná ženská, ona se začervenala a on taky, a tak tam stáli ve dveřích ohromení, ona držela vyšívání, a tak vešel, nic neřekl, ale objal ji, a ona vyšívala dál, a pak se sklouzl na kanape a ona za jeho zády vyšívala dál a on se jí zmocnil jako mužský, tak mi to řekl, a od té doby se zamiloval a šetří, a už za těch osmnáct let má sto tisíc, aby vyplatil a zajistil svoji rodinu, manželku a děti, příští rok jim dá domek a pak půjde on, už šedovlasý, se svou už šedovlasou krasavicí za svým štěstím…, to mi vyprávěl a ještě odemkl svůj psací stůl a ten měl vzadu ještě jedno dno, a tam byly naskladány ty stovky, všechno, aby si vykoupil to svoje štěstí…, a já jsem se na něj díval, a nikdy bych to nebyl řekl, díval jsem se na jeho boty, měl povytaženou nohavici a nosil starodávné podvlíkačky, až dolů, nad kotníkem převázané dokola bílou tkaničkou přišitou k cípu nohavice, a ty podvlíkačky jako by byly z mého dětství, kdy jsem byl u babičky v městských mlejnech, jak cestující házeli z pisoáru Karlových lázní prádlo…, přesně jednou takové podvlékačky se rozpřáhly a zůstaly stát na chvíli ve vzduchu…, tak všichni vrchní byli každý jiný, a tenhle Málek od Zlatého města Prahy, ten se mi najednou zjevil vedle vrchního hotelu Paříž, a ten Málek mi připadal jako nějaký světec, tak jako ten malíř a básník Jódl, který prodával Život Ježíše Krista a vysvlíkal a oblíkal si kabát nebo svrchník a pořád byl posypaný prášky a ústa měl obtažená žlutou tekutinou; jak pil ten svůj neurasténin…, copak bude jednou ze mne?

A tak každý čtvrtek jsem teď obsluhoval burziány já. Karel už nepřišel. A tak jako všichni bohatí lidé, tak i ti burziáni byli hraví a veselí jako štěňátka, a když se jim povedl nějaký obchod, tak dovedli utrácet a rozdávat bankovky jako nějací řezníci, když vyhráli ve ferblu. Ale ti řezníci, co hrávali ferbla, tak dopadli nějak tak, že se vrátili domů až za tři dny, bez bryčky, bez koní, bez dobytka, který nakoupili, všechno prohráli v tom ferblu, že přišli domů jen s bičem. Taky tak tihle burziáni někdy prohrávali, a taky přišli o všecko, taky v chambre séparé seděli a dívali se na svět jak Jeremiáš na hořící Jeruzalém, ještě naposledy utratili peníze, které už platil ten, který na burze vyhrál, takové štígro to bylo. A já jsem se pak zvolna stával i důvěrníkem slečen, které čekaly v kavárně, až burza skončí, aby pak upravené sestupovaly dolů, do chambre séparé, ono to bylo stejně jedno, jestli je jedenáct hodin dopoledne nebo odpoledne, když se už stmívá, nebo hluboká noc nebo ráno, od rána se v hotelu Paříž svítilo, celý hotel byl v jednom kuse rozsvícený jako lustr, který jste zapomněli zhasnout. Nejradši jsem měl chambre séparé, kterému ty slečny říkaly kabinet vizitace, vizitační pavilon, interní oddělení. Zatímco burziáni, kteří byli ještě při síle, se snažili nejkratší cestou přiopít slečny a pak z nich zvolna vysvlékat blůzičky a sukně, až se s nimi váleli na polstrovaných gaučích a křeslech tak, jak je pánbu stvořil, a končili ti burziáni naprosto vyčerpaní, někdy vypadali, jako by po té lásce utrpěli nějaký srdeční záchvat, tak je to milování v nezvyklých pozicích zmohlo, tak v oddělení interním nebo v takzvaném vizitačním pavilonu bylo veselo pořád. Dívky, na které vyšel ten úkol, aby animírovaly hosty, vždycky si to považovaly, protože tady, jak jsem viděl, utržily nejvíc, a ti starší burziáni se pořád smáli a žertovali, a brali to vysvlékání slečen jako nějakou kolektivní hru na fanty, zvolna, aniž přestávali usrkovat a vonět k broušeným kalichům se šampaňským nebo koňakem, vysvlékali slečnu přímo na stole, kam se pak slečna sama položila, a burziáni kolem jejího těla měli sklenky a mísy s kaviárem a salátem a krájeným uherským salámem, nasazovali si brejle a prohlíželi si každý záhyb toho krásnýho ženskýho těla a prosili jako na nějaké přehlídce šatů nebo v ateliéru nějaké akademie malířské, aby se dívka posadila, vztyčila, aby si klekla, aby spustila nohy ze stolu a bosýma nožkama komíhala, jako by si myla nohy v potoce, a nikdy se tihle burziáni nehádali, jaký úd byl k nim otočen, jaká část těla byla u nich, každý s velikým nadšením, které se podobalo nadšení krajináře, malíře, který přenáší, co jej vzrušuje v krajině, na plátno, tak tihle starci s neutuchajícím nadšením si prohlíželi zblízka a přes brejle tu ohnutý loket, tu zespodu rozpuštěnou kštici vlasů, tu nárt a kotník, pak zase břicho, jiný zase pootevřel krásné půlky zadnice a s dětským obdivem se díval na to, co právě viděl, jiný zase vykřikoval nadšením a díval se do stropu, jako by samému bohu děkoval za to, že se může dívat do roztažených nohou slečny a dotknout se prsty nebo ústy toho, co se mu zalíbilo nejvíc…, tak toto chambre séparé se třpytilo nejen prudkým světlem od stropu hnaným trychtýřem pergamenového lustru, ale i pohybujícími se sklenkami, a hlavně třpytem čtyř párů čoček brýlí, které se pohybovaly jako závojnaté rybky v osvětleném akváriu. A tak, když se nasytili pohledy, tak skončili tihle burziáni vizitaci, nalili slečně šampaňské, a ona seděla na stole, a ťukali si s ní, oslovovali ji křestním jménem, a brala ze stolu, co chtěla, a starší páni žertovali a byli dvorní, zatímco v ostatních chambre séparé zněl veselý smích, občas přecházel v mlčení, takže často jsem si myslel, že teď bych tam měl vtrhnout, jistě tam leží mrtvola nebo umírající burzián… A pak zase ti moji starci oblékali tu slečnu, zase jako film přetáčený nazpátek, tak jako ji svlékali, zase ji oblékali, žádná ta lhostejnost, která se dostavuje vždycky potom, ten nezájem, ale pořád ta samá dvornost, jako byla na začátku…, a když zaplatili, vždycky platil jeden burzián, dali vrchnímu tuzér a já jsem dostal vždycky stovku, odcházeli zářící, usmíření, plni krásných obrazů, které jim vystačily vždycky na jeden týden, už od pondělka se těšili, jak ve čtvrtek provedou vizitaci jiné slečny, protože tihle hosté nikdy nevizitovali jednu a tu samou slečnu znovu, ale pokaždé jinou, snad aby v polosvětě pražských prostitutek získali pověst. Ale pokaždé ta slečna, tu, kterou vizitovali, zůstala v chambre séparé…, čekala…, a když jsem uklízel ze stolu a když jsem nesl poslední příbor, to jsem věděl už od začátku, že to, co přišlo, bylo už tady zvykem, dívala se na mne tak lačně, jako bych byl nějaký filmový herec, byla ta slečna tou vizitací tak vzrušená, tak oddychovala, že nebyla schopna odejít, a taky se tak stalo poprvně a potom každý čtvrtek, že já jsem musel dokončit to, co staříci načali, vždycky a všechny ty slečny s takovou vášní se na mne vrhly, s takovou dychtivostí se mi oddaly, jako by to bylo poprvně…, a já jsem si těch pár minut připadal krásný a vysoký a kučeravý, já jsem měl ne dojem, ne pocit, ale jistotu, že jsem král těch krásných slečen…, ale to bylo tím, jak vizitací jejich těla byla tak vylechtána očima, rukama i jazykem, že nemohly ty slečny z té prohlídky chodit, až teprve když jsem cítil, že jednou a dvakrát dosáhly vrcholu, jak zase oživly, oči se jim vrátily, mázdra, kterou měly místo očí, zmizela, mrak, do kterého byly vyhnány, se rozplynul a dívaly se zase normálně, a zase já jsem byl pro ně malinký číšník, někdo, kdo v zastoupení někoho krásného a silného vykonal v příkazu to, co jsem každý čtvrtek vykonával s čím dál větší chutí a rutinou, protože tohle patřilo tomu vyvolenému číšníkovi přede mnou, Karlovi, který k tomu měl vlohy a schopnosti a lásku, ale tu jsem já měl taky… A asi jsem byl i jinak dobrý, protože všechny slečny mne zdravily předem, když mne potkaly v podniku nebo na ulici, už zdaleka se mně klaněly, už zdálky když mne viděly, na mne třepaly kapesníčkem nebo kabelkou, a když neměly v ruce nic, tak alespoň přátelsky třásly ručkou…, a já jsem se jim klaněl nebo širokým pohybem klobouku devótně házel poklony a pak jsem se narovnal a zvedl bradu, abych byl sám u sebe ještě větší na dvojnásobně podbitých podrážkách, abych o těch pár centimetrů byl vyšší… A tak jsem na sebe začal držet víc, než jsem měl. Když jsem měl volno, oblíkal jsem se, zamiloval jsem se do kravat, taková kravata, ta dělá teprv šaty, a šaty pak dělají člověka, a já jsem si kupoval kravaty, tak jsem viděl, že takové kravaty mají i naši hosté, a to mi bylo málo, pořád jsem vzpomínal, a vzpomínkou jsem otevíral tu skříň s předměty a šatstvem, které si u nás v hotelu zapomněli naši hosté, a tam jsem viděl kravaty, jaké jsem neviděl nikdy a nikde, kravaty, které měly na tenké niti cedulku, a jednu kravatu si tady zapomněl Alfred Karniol, velkoobchodník z Damašku, a druhou zase Salamon Pihoyaty, generální zástupce z Los Angeles, a třetí Jonathan Shapliner, majitel přádelen ze Lvova, a čtvrtou a pátou, celé tucty kravat, a já jsem toužil po tom jednu takovou kravatu si uvázat, a tak jsem nemyslil na nic jiného než na tu jednu kravatu, měl jsem na vybrání tři, jedna byla modrá jakoby z kovu, druhá byla tmavě červená, z té samé látky jako ta modrá, leskly se jako krovky vzácných brouků nebo křídla motýlů, ach, maličko rozepnutý letní sako s rukou v kapse a od krku do pasu mít vyplazenou takovou kravatu, kvalita a obdiv, když jsem si ji na zkoušku uvázal v zrcadle, ani jsem nedýchal…, viděl jsem ty kravaty nikoliv přese mne, ale já jsem se na sebe díval a viděl jsem se, jak jdu Václavským náměstím a Národní třídou, a najednou jsem se polekal! Proti mně jsem kráčel já, viděl jsem, že i ostatní chodci, hlavně ti v elegantních šatech, jak sebou trhají a lekají se mé krásné kravaty, kterou neviděli nikdy, a nikde, a na nikom, a já jsem kráčel nedbale s tím rozepnutým kabátem, aby všichni odborníci viděli tu kravatu, tak jsem stál před zrcadlem v mansardě hotelu Paříž, zvolna jsem odvazoval tu lesklou červenou bordó kravatu a pak jsem se zadíval na jednu kravatu, které jsem si nikdy nevšiml, a ta kravata, ta byla moje! Byla bílá, jakoby z hrubé drsné vzácné látky a byla poseta modrými puntíky, světle modrými jako pomněnky, a ty puntíky tam byly vetkané, avšak vypadaly jako nalepené, třpytily se jako okuje, a na nitce visela cedulička, kterou jsem i s nití odvázal, bylo tam napsané, že tuhle kravatu si tu zapomněl kníže Hohenlohe, a tu kravatu jsem si uvázal, a když jsem se na sebe podíval do zrcadla, zkrásněl jsem tou kravatou tak, že jsem měl dojem, že z té kravaty do mne přeteklo trošku té vůně knížete Hohenlohe, a trošku jsem si zapudroval nos a vyholenou bradu a vyšel jsem k Reprezentačnímu domu a pak jsem jen tak kráčel po Příkopech, díval jsem se do výkladních skříní, a opravdu, byl jsem jasnovidný, tak jak jsem se viděl v zrcadle v mansardě, tak tomu opravdu bylo, ach, kdepak peníze, ty měl snad každý, kdo měl zvláštní kravatu a krásně ušité šaty a semišové střevíce a jako kord nesl deštník, ale takovou kravatu, jako jsem měl já, tu neměl nikdo, a tak jsem vešel do obchodu s pánským prádlem, a jen jsem vešel, ihned jsem se stal středem pozornosti, centrem byla ta kravata, ale já jsem si tu kravatu uměl uvázat, tak středem zájmu jsem byl já, objednal jsem si a prohlížel několik párů mušelínových košil a pak, abych si dodal lesku, poprosil jsem, aby mi předvedli bílé kapesníčky, a poprosil prodavačku, aby z tuctu vzala jeden a aby mi jej upravila do kapsičky tak, jak se to teďka nosí, a ona se smála a řekla, vy žertujete, vy, který si umíte uvázat tak krásné kravatu…, a vzala kapesníček, teď jsem to viděl, nikdy jsem to nemohl trefit, vzala kapesníček a položila jej na stůl, jako by brala ze slánky sůl, vzala střed kapesníčku třemi prstíky, zvedla lehce, zatřepala tím plátýnkem, které vytvořilo krásné faldy stáhla ty záhyby druhou rukou, zahrnula a vsunula mi ten kapesníček do kapsičky kabátu, povytáhla rožky a já jsem poděkoval, a zaplatil a dostal jsem dva balíčky s krásnou košilí a pěti kapesníčky, převázané zlatým provázkem, a tak jsem ještě vešel do obchodu s pánskými látkami a tak moje bílá kravata s modrými puntíky a bílý kapesníček, vyčuhující bílými kornoutky a oušky ostrými jako hroty listů stočeného lupenu lípy, stáhly oči nejen prodavačů, ale i dvou elegantních pánů, kteří když tohle viděli, tak zavrávorali, zkameněli, trvalo jim to chvíli, než zase nabyli ztracené důvěry ve svoje kravaty a kapesníčky…, a já jsem si pak vybíral látku na šaty, na kterou jsem neměl peníze s sebou, vybral jsem si esterházy, anglickou látku, kterou jsem prosil, aby mi ji vynesli před obchod, abych viděl, jak vypadá na slunci, a hned mě měli za klienta, který rozumí látkám, a vynesl mi příručí celý ten štosek, přehrnul cíp, abych si mohl dosyta odhadnout, jak bude můj příští oblek vypadat v městských ulicích, a já jsem poděkoval a zrozpačitěl jsem, ale příručí pravil, že takový zákazník, jako jsem já, docela správně rozvažuje a otálí s koupí, a že zítra je také den, tuhle látku si mohu kdykoliv koupit, protože firma Heinrich Pisko je klidná, poněvadž tuhle látku má v Praze jediná. Tak jsem poděkoval a vyšel jsem a přešel jsem na druhou stranu ulice, tak nějak mne to všechno ohromilo, dokonce hlavu jsem si dal trochu na stranu a krčil jsem se, abych dostal ušlechtilé vrásky na čele, jakoby v zadumání, a pak se stalo něco, co mne utvrdilo, že jsem se tou kravatou změnil pořádně, protože tam kráčela slečna Věra, ta z chambre séparé, ta, která poslední čtvrtek byla s burziány v oddělení vizitací, ta, která mne znala z kavárny, viděla mne a viděl jsem, že na mne chtěla přátelsky pokynout taštičkou s bílými rukavičkami, které držela s řemínkem taštičky, ale najednou si to rozmyslela, jako by se spletla, docela nepoznala už, že jsem to já, ten, který jí musel poskytnout sebe, aby ze starých pánů vzrušená vůbec mohla odejít z našeho podniku domů…, a já jsem dělal, že jsem někdo jiný, otočila se za mnou, a pak šla dál, přesvědčena, že se mýlila…, a to všechno ten kapesníček a ta bílá kravata. Ale u Prašné brány, kam jsem zase přešel, abych šel znovu jistěji těmi Příkopy a když jsem skoro jásal nad tím svým kostýmem z tak málo doplňků, kráčel proti mně v bílé beranici svých starých vlasů můj vrchní z hotelu, pan Skřivánek, kráčel, nedíval se na mne, ale já jsem věděl, že mne vidí, přešel mne, a já jsem se zastavil, jako by mne oslovil, díval jsem se za panem Skřivánkem, a on se taky zastavil, otočil se a vracel se ke mně, díval se mi do očí, a já jsem viděl, že ze mne vidí jen tu kravatu, že vidí, jak ta bílá kravata kráčí po Příkopech, nic než kráčející kravata…, a pan vrchní, který všechno věděl, se na mne díval, že ví, odkud je ta kravata, že ví, že jsem si ji vypůjčil bez dovolení. Díval se na mne a já jsem si v duchu říkal, jak to všechno, pane vrchní, víte? A on se zasmál a odpověděl nahlas, jak to vím, vždyť jsem obsluhoval anglického krále…, a kráčel po Příkopech dál. A přestože svítilo slunce, jako by se zatmělo, jako bych byl rozžatou lampou, a pan vrchní mi stáhl knot, jako bych byl napumpovanou pneumatikou, které pan Skřivánek povolil ventilek, kráčel jsem, a slyšel jsem, jak uniká ze mne vzduch, viděl jsem, jak sám si už na cestu nesvítím, že už nevidím, měl jsem dojem, že tak jako já, že mi zplihla i ta kravata, i ten kapesníček, jako kdybych proběhl deštěm.