K Mrakum Magellanovym

Úderem šesté vešel postranními dveřmi u katedry profesor Goobar. Vystoupil na pódium, dlouho přebíral kousky křídy geometricky poskládané pod tabulí, než si jeden z nich vybral, pak se obrátil, lehce se uklonil a začal hovořit.

Začal tím, že vypočetl řadu všeobecně známých fakt, zmínil se o míhání vědomí, když se lidé blíží mezné rychlosti, a o pokusech překročit tuto rychlost, které skončily smrtí experimentátorů. Na konci hutného úvodu řekl:

„Většina odborníků se domnívala, že cesty rychlostí přesahující 190 000 kilometrů za vteřinu se nikdy nedají uskutečnit, jen málokteří vyslovovali naději, že se podaří objevit prostředky chránící člověka před zhoubnými následky nadlimitní rychlosti. Protože všeobecně uznávaná teorie životních procesů vylučuje objev takových prostředků, domnívali se tito specialisté, že je tato teorie nesprávná a že bude vyvrácena. Pokud jde o mne, nikdy jsem nevycházel z předpokladů ani prvé, ani druhé skupiny kolegů. Ze stanoviska první skupiny ne, protože přijetí jejich předpokladů uznává veškeré bádání v této oblasti za předem odsouzené k nezdaru. Ze stanoviska druhé také ne, protože existující vědecké teorie budou nahrazeny novými ne proto, že jsou nesprávné, — toto údobí vědy už máme za sebou — ale proto, že nová teorie je vždy obecnější než předchozí a obsahuje ji v sobě jako jeden zvláštní případ. Tak jsem si vzal za úkol objevit takovou novou teorii životních procesů.“

Sálem proběhl lehký šum.

Goobar napsal na tabuli každému známou stavovou rovnici živé buňky a oklepávaje s prstů křídu, pokračoval:

„Kolegové jsou překvapeni mým tvrzením, že může existovat teorie ještě obecnější než ta, kterou vyjadřuje napsaný vzorec. Skutečně, obsahuje všechny známé průběhy životních procesů v organismech zemských, od nejprostších, jako jsou bakterie, po nejvyšší, jímž je člověk. Lze tedy vymyslit teorii ještě obecnější?

Jedinou možnost jsem viděl v tomto pojetí: život na Zemi je pouze jistým zvláštním případem činného bytí existujícího v planetárních systémech vesmíru. Na jiných planetách mohou vegetovat organismy vzniklé jinak než na Zemi. U nás se život vždycky projevuje za přítomnosti existence bílkovinných sloučenin. Již dávno byla vyslovena domněnka, že mohou existovat struktury podobné bílkovině, utvořené na kostře atomů křemíku, tak zvané silikolipidy. Opíraje se o tuto domněnku, rozhodl jsem se hledat nejobecnější zákon, platný pro vznik forem života, jaké jen mohou vzniknout v miliónech a miliónech planetárních soustav kosmu. Možnost vytvořit takovou teorii na podkladě pokusů byla vyloučena, protože nemáme ani stín vědomosti o tom, jak mohou takové neznámé organismy vznikat; jedinou schůdnou cestou byla konstrukce hledané teorie, dedukce, která by se opírala o nejvšeobecnější zákony platné pro celý kosmos, to jest o zákony neživé hmoty. Jak známo, vzniklo nové odvětví matematiky, tak zvaná biotenzorika, která má matematicky obrážet průběhy života na zemských organismech; vzal jsem si tedy za úkol najít její matematické „příbuzné“, a mohu říci, že se to našemu kolektivu po mnohaleté práci podařilo.“

Opět se ozval šum podobný dutému vzdechu, který jako vlna proběhl shromážděním a ihned utichl.

Goobar napsal první vzorec, naklonil hlavu, chvíli si jej prohlížel, pak začal velmi rychle psát. Jedna rovnice vyplývala z druhé, v mrtvém tichu dutě skřípala křída, občas ťukl úlomek spadlý na podlahu. Tabule se pomalu pokrývala těžko čitelnými značkami. Souvislost dedukcí už jsem dávno ztratil a další postup jsem mohl sledovat jedině na chování vědců. Ti, kdož na počátku psali, odložili příruční přístroje. Nakloněni v křesle, sledovali každý objevující se článek, občas svraštili čelo, občas jejich obličeje ztuhly, pak se na nich objevil opět jakýsi neznatelný úsměv nebo ulehčení, jako když spatříme v davu známou tvář. Přitom napětí v celém sále neustále rostlo, ten či onen se chytil oběma rukama desky stolu, jako kdyby chtěl vstát a zapomněl na to v půli pohybu. Tembhara, sedící o řadu přede mnou, vlhčil si jazykem suché rty a jeho sousedka Čakandžanová, si tiskla oběma rukama spánky, jako kdyby se chtěla izolovat ode všeho, co nebylo tím roztahujícím se hadem rovnic, které se rozběhly konečně až k rámu tabule. Goobar neupadl ani na okamžik do rozpaků a psal dále po leštěném mahagonovém rámu. Když skončil první část, řekl:

„Teď změníme determinanty.“

Stiskl kontakt, mechanický zvedač vytáhl nahoru popsané tabule a spustil na jejich místo nové; vědec foukl na dlaň posypanou bílým prachem a psal dále. Najednou přestal, zase se podíval na vzorce, s hlavou na stranu jako pták, a pak řekl svým lehce chraptivým hlasem:

„A teď dosadíme všude homogenní formy a dostaneme…“

Napsal krátkou dvoučlennou rovnici a řekl:

„Jak vidíte, odvozený vzorec, vyjádřený v nejobecnější formě, dokazuje neodvratné zastavení životních procesů za meznou rychlostí. Jinými slovy — za touto rychlostí musí nastat smrt.“

Krátká ozvěna, jako zdušený povzdech jediné obrovské hrudi, zachvěla vzduchem. Goobar nevzrušen mluvil dál:

„To je zcela jisté. Smrti není vyhnutí. Na tomto místě dedukce končí. Po dlouhou dobu jsem neviděl východiska; zdálo se mi, že dál žádná cesta nevede, ale není to pravda. Co se stane, uvažoval jsem, postavím-li problém na hlavu, zavrhnu-li způsob všeobecně vžitý, a budu vycházet nikoli ze strany života, ale právě — od strany smrti? Přijmeme-li jako daný — právě organismus zabitý velkou rychlostí, zabitý najednou, a uvedu ho do nižší rychlosti?“

Goobar se zase obrátil k tabuli, smazal několik znaků rukávem a zároveň psal a mluvil: „Dosaďme ještě jednou parametry pole… teď Garganova transformace… a máme…“

Napsaný vzorec obkreslil rámečkem. Ještě se křída v jeho prstech neodlepila od černé desky a už zazněl tlumený sborový křik. Podíval jsem se po sále. Mechaneuristé, biologové, matematici vyskočili ze svých míst a strnuli jako zasaženi bleskem úžasu; jedni nakloněni, jiní těžce opřeni o stolky, upírali zářící oči na tabuli. Goobar setřel s čela těžké kapky potu, obrátil se k amfiteátru jako kdyby nepozoroval, co se v něm dělo, pokračoval;

„Jak vidíte, smrt, která nastává, když překročíme meznou rychlost, není neodvratná… Když zrychlení roste pomalu, následuje postupné odumírání organismu, rozpadající se enzymatické skupiny začínají otravovat a ničit tkáně, nastává rozklad. Překročíme-li však meznou rychlost velmi rychle, jako kdyby celá molekulární struktura upadla do stavu klidu, a když pak stejně rychle sestoupíme na nižší rychlost, všechny tkáně začnou fungovat tak jako postrčené kyvadlo hodin, na nějakou dobu zastavených. Jaké zrychlení je nutno udělit organismu, aby překročil meznou rychlost a dostal se do pásma překonatelné smrti? Vzorec odpovídá: zrychlení dvěstěkrát větší než zemské — jinými slovy organismus bude vážit 200 x živá váha. Člověk tedy bude vážit patnáct tun. Takové zrychlení ho nezabije, bude-li působit pouze velmi krátký zlomek vteřiny a více nepotřebujeme. Tak je možné, obrazně řečeno, prorazit hráz mezné rychlosti. Jaké jsou další perspektivy? Představme si, že máme raketu s lidskou posádkou, která dosahuje podlimitní rychlosti a pak přejde jedním skokem na rychlost vyšší. Následuje téměř úplné zastavení všech životních funkcí. Můžeme pak říci, že cestující podlehli smrti, která však je přesto překonatelná, a to i po velmi dlouhé době, jestliže rakety stejně rychle přeskočí z rychlosti nadlimitní do podlimitní — lidé obživnou.

Je třeba zdůraznit, že stav takto způsobené překonatelné smrti, nebo, chceme-li raději, druh nejhlubší letargie, může trvat libovolně dlouho: stovky let, nebo tisíce let — protože v raketě pohybující se rychlostí řekněme 999/1000 světelné rychlosti, prakticky přestane plynout čas, protože ustanou životní procesy, eo ipso také stárnutí. A tak tedy raketa může podnikat výpravy do libovolně vzdálené části vesmíru. I kdyby měla cesta trvat sto tisíc let, k cíli doletí titíž lidé, kteří opustili Zemi, a ne jejich vzdálení potomci: tito lidé nepodlehnou ani stárnutí, ani jakýmkoli obtížím cesty; toto obrovské údobí nebude pro ně vůbec existovat, protože pro tu dobu nebudou při vědomí. Jak vidíte, otvírají se tady perspektivy nesrovnatelně širší, než kdybychom mohli cestovat živí, aniž se zpomalilo uplývání času, protože v takovém případě muselo by se cestování vždycky vměstnat do hranic života jednoho pokolení. Můžeme tedy říci, že je k nám příroda nesmírně laskavá…