K Mrakum Magellanovym

Automat u východu zkontroloval posledním obřadným pohybem těsnění mých kyslíkových záklopek, pak se vnitřní dveře zasunuly. Několik vteřin bylo slyšet stále tišší syčení vzduchu, pak se pomalu otevřely vstupní dveře u mých nohou, protože je vnitřní tlak už nepřidržoval. Počal jsem sestupovat po žebříku, pak se poprvé po čtyřech letech octly napřed nohy, pak trup a hlava, na vnější straně rakety.

Držel jsem se posledního příčle žebříku a položil jsem nohy na pancéřový povrch GEY; magnety podešví se pevně přichytily. Postavil jsem se. V očích jsem ještě měl záblesky světla, které jsem si pod víčky přinesl z rakety. Po několika vteřinách zhasly poslední a já jsem prohlédl. Vnější plášť GEY byl zcela nehybný — při vytváření umělé gravitace rotovaly jako obrovský kolotoč pouze vnitřní obytné místnosti. Tady, kde jsem stál, vládla absolutní nehybnost. Nakupená mračna Mléčné dráhy obíhala tmu nezměrným kolesem, které předstíralo, že je to obzor.

Skafandr ztratil váhu, připadal jsem si bezbranný, nahý, celým povrchem těla vydán všanc kosmické prázdnotě. Ze strachu, aby mě nějaký neprozřetelný pohyb neodtrhl od pancéře ve tmě neviditelného, klesl jsem na něj a přitiskl jsem se k jeho tvrdému povrchu. Vzpomněl jsem si, že mě spojuje se vstupním otvorem dlouhé jistící lano, kterým byl skafandr opásán, dříve než jsme vyšli ven. Hledal jsem horečně jeho karabinku a náhodou jsem zmáčkl vypínač magnetů a zřítil jsem se do prázdna. Rozšířenýma očima jsem pozoroval, jak se lano líně rozvíjí a tvoří poletující volné smyčky (bylo nafosforizováno). Natahovalo se, napínalo jako dlouhá pupeční šňůra, až jsem zůstal viset šikmo nad raketou — nebo pod ní — protože ztráta gravitace porušila orientační smysl. Pohnul jsem se, zvedl jsem hlavu — černo a hvězdy; pohlédl jsem pod nohy — hvězdy. Na všech stranách mrtvá temnota a v jejích propastech vychladlý hvězdný prach. Dostal jsem prudkou závrať a křečovitě jsem zavřel víčka. Tep vyplňoval dutým zvukem malý prostor vzduchu kolem hlavy. Znovu jsem otevřel oči. Od známého obrazce Velkého vozu sklouzl můj pohled níž. Tam mezi? — a ä — Cassiopey svitila nehybná žlutavá jiskřička — Slunce; byla tak mizivá, tak nepodobná všem mým vzpomínkám, že jsem nepocítil ani nostalgii, ba ani údiv, ale jen lhostejnost, pod níž se skrývala nevíra, nepřístupná rozumovým argumentům, že toto zrníčko prachu, ničím se nelišící od tisíců ostatních, je světlem mé vlasti.

Chtěl jsem se podívat na GEU. Myslil jsem, že uvidím, jak se vznáší v prostoru jako temné, štíhlé vřeteno — ale neuviděl jsem nic. Po druhé mi sevřela hrdlo příšerná hrůza; hlavou mi šlehla děsivá myšlenka, že se lano uvolnilo a já zůstal sám v černém nekonečnu. V záchvatu panického strachu začal jsem sebou divoce zmítat, abych se něčeho zachytil, abych se přitiskl k nějakému pevnému bodu. Nadarmo jsem se svíjel jako slepý červ. Srdce mi tlouklo jako kladivo, oči bloudily po horizontu. Všude miliardy nehybných hvězd, z nichž vycházelo světlo tak slabé, že jsem v něm neviděl ani své vlastní natažené ruce, jako bych se sám rozpustil v této černi, která všechno rozleptávala. Existoval pouze šum krve a černé nekonečno — nic více.

Najednou se v mém zorném poli ukázal dlouhý bílý had: lano, které mě spojuje s raketou. Napjal jsem zrak, až to zabolelo, zahlédl jsem GEU, či spíše vytušil jsem její rybí tvar z toho, že na jistých místech prostoru nesvítily hvězdy. Takto, jako černý stín, odrážela se raketa od jižních galaktických shluků. Chvatně jsem svinoval lano a za chvíli jsem oběma koleny najednou narazil na plášť rakety. Vzpomněl jsem si na magnety v botách — zapnul jsem je. Teď jsem mohl chodit. V černi, která mě obklopovala, zablýsklo najednou zelené světýlko — lampička, jakou má vzadu límec každého skafandru. Kdosi tam stál a díval se na pracující mechanoautomaty. Přiblížil jsem se k tomu místu. Mechanoautomaty dvěma řadami obstoupily trhlinu, zející v pancéři. Několik přicloněných reflektorů osvětlovalo pracoviště. V jejich světle bylo vidět zubaté okraje trhliny, vrhající obludné stíny, zkroucené a zprohýbané žárem, jaký tu panoval ve chvíli srážky. Zatím co jedny automaty odřezávaly tyto ocelové cáry, zašívaly ostatní ránu biči elektrických plamenů a další, které je následovaly, obrušovaly svary. Zpod jejich ramen vyletovaly do tmy trsy fialových a zlatých jisker. Byla to neobyčejná podívaná, jako kdyby nějací tvorové schoulení pod věčnými hvězdami tvořili barevné, okamžik trvající vesmíry, které ve chvíli vzniku ihned hasly. Na druhé straně zářilo druhé zelené světélko. Zamířil jsem k němu. Znovu mě obklopily hvězdami prosycené tmy. Nechtělo se mi věřit, že se GEA opravdu pohybuje. Přesvědčoval jsem se o relativitě pohybu: rychlost je prázdným pojmem, neudáme-li soustavu, v níž se pohyb děje.

Z počátku se mi zdálo, že člověk, který tu stojí sám, je Ameta, byl však vyšší než pilot. Zvedl jsem ruku, abych mu ji položil na rameno. Sama klesla dolů. Byl to Goobar. Stál s rukama zkříženýma na prsou, matně osvětlen nedalekým mihotáním jisker, a s pohledem upřeným do nekonečné prázdnoty vesmíru se usmíval.

POČÁTEK EPOCHY

Nevím, kdy jsem se do Anny zamiloval. Muselo k tomu dojít dávno, ale pochopil jsem to až při katastrofě, která nás oloupila o druha. Naše soužití nebylo ani teď pásmem dní lehce a klidně se odvíjejícím, cesta nesla s sebou příliš mnoho událostí, s nimiž jsem se nedovedl vypořádat, býval jsem rozzlobený, bezradný a zdrcený tragickými událostmi, avšak tehdy ji miloval i můj smutek, a vždycky jsem po ní tesknil, i tehdy, když byla nejblíž.

Po dlouhé měsíce jsem pracoval do pozdní noci. Spím pak obyčejně těžkým spánkem, ráno se probouzím omámený, nevím, kdo jsem a jak se jmenuji a musím to teprve hledat v paměti, ponořené ještě ve snu, zatím co já již bdím. Tehdy v této chvíli hledání cesty k sobě, jako první přicházelo vědomí její existence, naplňovalo mě celého a jako kdyby vystupovalo z těla, rozsvětlovalo pokoj a každý předmět, na němž spočinuly oči. Zdálo se mi, že bych byl jedním z nejbohatších lidí na světě i kdybych ztratil všechny vzpomínky, celou minulost, a nepamatoval se na nic, kromě na ni. Večer jsme chodívali na vyhlídkové paluby, tam, kde jsem ji kdysi líbal pod hvězdami. Dívali jsme se do temnot, uvědomujíce si vzájemnou přítomnost, aniž jsme se sebelehčeji dotkli druh druha. Vysoko zářily shluky Plejád, mohutné perutě světel letících prostorem. Jednou přerušila Anna mlčení slovy:

„Můj milý — tam okolo těch sluncí krouží planety, obydlené živými bytostmi, viď?“

„Ano,“ odpověděl jsem, nevěda, kam směřují její myšlenky.

„Takových planet, obydlených živými, rozumem obdařenými bytostmi musí být v galaxii milióny — to je zcela jisté.“

„To je zcela jisté.“

„Pak tento černý prostor není mrtvý ani prázdný, jestliže jej milióny živých tvorů neustále pronikají svými pohledy.“

Jak mě překvapila její slova, tak prostá a tak přirozená!

Samozřejmě — uvažoval jsem — Anna má pravdu, a když se dívám na chladné ohně Jižního Kříže, můj pohled se snad potkává s pohledem neznámých bytostí, které, i když se od nás liší, i když vyrostly pod jiným sluncem, stejně jako my vidí hrůznou, věčnou krásu vesmíru.

Čtyři měsíce po katastrofě jsem obdržel starosvětsky vytištěný lístek se slovy:

„Skupina biofyziků na GEI klade si za čest zváti Vás na širší zasedání ve Velkém sála Ústavu, která se koná v osmnáct hodin místního času. Na programu:

1. Předběžná zpráva profesora Goobara.

2. Diskuse.

Předběžná zpráva se týká problému transgalaktických letů.“

Ještě nikdy se čas nevlekl tak nesnesitelně jako toho dne. Při práci v nemocnici jsem se neustále díval na hodinky. Rozhodl jsem se, že na schůzi přijdu v pět, ale octl jsem se v okolí Velkého sálu Ústavu biofyziky jakoby náhodou už ve čtyři, v přesvědčení, že tam nikdo nebude. Jaký byl můj úžas, když jsem už zdaleka uslyšel šum hlasů. V pět hodin dvacet minut byl už sál plný, že nebylo místečka volného. Ze svého místa, v horním rohu amfiteátru jsem viděl moře pohybujících se hlav, ve všech uličkách stáli namačkáni lidé, volná byla jen úzká prostora pod černými tabulemi. Byla zde celá posádka GEY; laboratoře a paluby se vyprázdnily, jen jediný člověk — astrogátor, který měl službu — nebyl přítomen, ale i on sledoval z Ústřední pilotní kabiny běh událostí na televizoru.