K Mrakum Magellanovym

Jednou večer Nils, v jehož chování jsem v poslední době pozoroval změnu — stal se zamlklým a často se zahleděl do prázdna — přiznal se mi po obřadném a ostýchavém úvodu, že píše básně. Přinesl jich napřed několik; četl jsem je v jeho přítomnosti a protože jsem cítil, jak napjatě sleduje moji tvář, snažil jsem se, aby zůstala bez hnutí, protože to byly velmi bídné verše. Brzy se objevil s tlustým svazkem nových. Toužil v těchto rýmovaných filosofických traktátech po zmaru, snil o nicotě jako o útěku před utrpením. Vytušil jsem zdroj těchto pochmurných nálad, protože v následujících básních — nosil jich čím dál tím víc — se objevila záhadná žena. Byly v nich, zvláště v metaforách, jisté osobité rysy. Jednou jsem si už nemohl odpustit otázku:

„Napsal jsi tady:,tvé oči černé jako nebe' — jak to, vždyť…“

„No, ona má černé oči,“ odpověděl a začervenal se.

„Ale nebe je přece modré!“

Pohlédl na mne užasle a vykoktal:

„No, ano… ale já jsem měl na mysli to skutečné nebe…“

Tak tedy pozemské nebe, tu blankytnou modř, kterou denně vídal v parku GEY, tu již pokládal za vylhanou v protikladu k bezmezné černi obklopující raketu. To si myslil on, jemuž při odletu bylo čtrnáct let.

Kdoví, uvažoval jsem, kolik takových nových asociací vznikne v myslích těch, kdo se narodili na GEI.

V den čtvrtého výročí odletu se Země se konal už tradiční společenský večer posádky.

V tomto roce se konal večírek ve velké sloupové síni. Již brzy večer se naplnila lidmi. Když jsem přišel s Ter Haarem, fyzikové z Rilyantova a Rudelíkova kolektivu právě demonstrovali na světelných modelech činnost dezintegrátoru.

Je to vrhač zářivé energie tak mocný, že jeden jeho výboj může rozmetat v nic asteroid střední velikosti. Spolu s radiolokačním zařízením chrání GEU před srážkou s kosmickými tělesy, protože při své obrovské rychlosti raketa není s to provádět úhybné manévry, a jediný způsob, jak zamezit katastrofě, je rozbití tělesa, s nímž se setká, zářivým výbojem. Podívaná, jakou fyzikové připravili, byla skutečně impozantní; scénou byl střed sálu a v tomto prázdném prostoru se odehrálo „drama“ atomizace kusu hmoty, která zkřížila dráhu rakety. V sále bylo tma, model rakety a meteoru vydávaly bledé, fosforeskující světlo, a když už se zdálo, že je srážka nevyhnutelná, vylétl ze střely paprsek ostrý jako jehla a proměnil úlomek skály v rozžhavený mrak. Když se rozžala světla, obklopili zvědavci fyziky a rozvinula se vášnivá diskuse, do níž se brzy písklavými hlasy vmísily matematické analyzátory. Ter Haar a já jsme odešli na chvilku do parku; když jsme se vraceli, uviděli jsme v chodbě před vchodem do sloupové síně tři lidi, kteří seděli ve výklenku proti akváriu, Byli to Ameta, Nils Yrjóla a paleopsycholog Achelis.

„Údobí několika tisíc let,“ říkal paleopsycholog, „je v měřítku biologického vývoje mizivé a stavba našich těl, smyslů mozku, je stejná jako u lidí starověku, přesto však pro Argonauty bylo Středozemní moře prostorem bez hranic, zatím co my vzdálenosti Země od Slunce říkáme ‚sluneční krok'; po nás možná přijdou kosmonauti, pro které bude krokem cesty kiloparsek…“

„Cožpak není možno srovnávat astronauty s Argonauty,“ řekl Ameta. Po jeho tváři se pohybovaly zelenavé a stříbřité stíny.

„Velikost odvahy se ovšem nedá měřit velikostí dobytého prostoru. To by byl nesmysl. Hlavy starověkých lidí sotva vyčnívaly z mlh magických pověr, všude viděli zpívající netvory, draky, bohy, a přesto se plavili pořád dál…“

„Srovnávání lidí různých epoch se mi zdá trochu nebezpečné,“ poznamenal Nils, „lidé ve starověku byli prchliví, nevyrovnaní, měli stejně blízko k slzám jako k bojovému nadšení…“

Ameta zvedl oči. Proti němu za skleněnou deskou se pohybovaly hlavy ryb, které se dotýkaly otevřenými hubičkami skleněné stěny, jako kdyby potají naslouchaly rozmluvě.

„Byli to velice obyčejní a velice dobří lidé,“ řekl pilot, „a dovedu je dokonale pochopit. Měli odvahu snít, a že své sny odívali do pohádkového a pro nás nepochopitelného roucha… to je vedlejší. To, co jim přikazovalo opouštět rybářské osady a vydávat se na neprozkoumaný prostor moří, je v zásadě stejné jako to, co nás žene k hvězdám.“

„Jak to můžeš říci?“ Nils vstal. „Starověcí lidé dělali objevy náhodou, při honbě za vybájenými, neskutečnými cíli. Byli to otroci bájí.“

„Jsi nespravedlivý,“ poznamenal paleopsycholog. „Abych uvedl jen jeden z celé spleti mnoha činitelů — v barbarské době byl kdysi záhadou mechanismus sociálních sil. Při pohledu zblízka vypadal život jako víření zrnek prachu ve světelném paprsku, přerušený každou chvíli katastrofou. A zatím člověk toužil dopátrat se smyslu bytí vlastního i ostatních lidí. Chtěl je nalézt stůj co stůj, platil proto cenu logického nesmyslu a odcházel ze skutečného života do pomyslného života věčného proto, aby dal pozemskému životu smysl.“

Psycholog přestal hovořit, neboť viděl, že ho Nils neposlouchá. Chlapec se díval do chodby. Přicházela odtamtud dívka. Nils udělal krok vpřed a vyšel z našeho kroužku, aniž věděl, že to učinil. Děvče se ohlédlo. Z šera se vynořila druhá postava. Viktor.

Oba dva prošli mimo nás a zmizeli nám z očí v dlouhém sloupořadí. Nils strnul. Prsty jeho rukou udělaly lehký pohyb, jako kdyby něco mnuly. Najednou sebou trhl; jistě si uvědomil, že je v ohnisku mnoha pohledů, narovnal se a příliš klidným, zpomaleným krokem se blížil ke skleněné stěně. Kousal se do rtů a hleděl do zeleného světla, které se odráželo v jeho nevidoucích, široce otevřených očích. Tenkrát při pohledu na toho chlapce jsem si vzpomněl, že jsem jednou, když jsem byl velmi mlád a nešťastně zamilován a smuten, celou noc bloudil venku a vrátil se do chaty až ráno, celý promoklý, v šatech umazaných od pryskyřice — bylo to v horách, táhla těžká mlha a hustě mrholilo. Najednou mě, celého prokřehlého, vzpamatovalo prvé zašvitoření ptáka. Přistoupil jsem k oknu. Svítalo. Otevřel jsem široce okno a díval se, jak se země a nebe stýkají v místě stále více zaplavovaném světlem; mlhy a mračna se rozhořívala nehybnými plameny. Zahleděl jsem se do dálky, jako kdybych se díval do nekonečných, obrovských zástupů dní, které přijdou, jako kdybych viděl nesmírné poklady, jimiž mě zahrnou — a cítil jsem, jak hlasitě mi buší srdce a bylo mi tak smutno a tak šťastně…

Společenský večer se protáhl do pozdní noci. Konečně se hluk v sále pozvolna utišoval a zdálo se, že světla temněji. Cítil jsem únavu; nastávaly chvíle, kdy se všude mlčelo a kdy bylo slyšet jen lehké kroky obsluhujících automatů. V jedné takové chvíli zaintonoval někdo neobyčejně starou píseň. Melodie se začátku klopýtla, přejímána jedněmi či druhými ústy, konečně oběhla dokola a chytla všechny. Mně stejně jako ostatním někdy vypadla místy slova. Málokdo si je pamatoval. Byla prastará, podivná, sotva srozumitelná: o lidech vyobcovaných, mučených hladem a jejich poslední bitvě. Když některé hlasy umlkly, valila se píseň dál jako kámen řítící se po svahu, pak vzplály jiné hlasy, zvedaly ji, a tak znovu vzlétla, znovu rostla. Hned za sebou jsem slyšel mohutný bas. Obrátil jsem se. Stál tam Ter Akonjan. Jeho tvář vypadala, jako kdyby se v ní více než jindy soustředila pochmurná krása hor, v nichž se narodil, a on, který snad nejvíce z nás toužil po mezihvězdné pouti a zasvětil život, aby se uskutečnila, stál a zpíval starou hymnu Pozemšťanů a ze zavřených očí mu kanuly slzy.

O deset dní později probudil mě v noci zvonek z nemocnice: přišla tam rodička. Hodil jsem na sebe plášť, nahlédl jsem do Anniny ložnice: její lůžko bylo netknuté. Večer řekla, že musí ve Schreyově laboratoři dokončit nutnou sérii pokusů a že se vrátí dosti pozdě. Podíval jsem se na hodinky, byly bezmála tři hodiny. Dopálilo mě to. Umínil jsem si, že jí ráno řeknu několik trpkých slov a sjel jsem do porodního sálu. Ve ztlumeném světle jsem spatřil Mílu Grotrianovou, ženu astrofyzika Rilyanta. Rodila poprvé a byla trochu rozčilená. Ptal jsem se, kde je její manžel. Ukázalo se, že sleduje v observatoři nějaké dvojhvězdy. Abych zahnal její strach, začal jsem si žertem naříkat na náš společný trpký úděl — přehnanou pracovitost manželů a manželek. Rilyant telefonoval každou chvilku a ptal se, jak porod probíhá; protože mě to rušilo, řekl jsem mu nakonec, aby si hleděl své hvězdy a já že si budu hledět jeho ženy…