Ostre sledovane vlaky

topírnách, dali jí do ruky konev s olejem a musela dolévat a utírat

mašinám ložiska.

Blížil jsem se k zatáčce trati, už z dálky trčelo k nebi těch

dvanáct kopyt mrtvých koní, jak sloupy ve staroboleslavské kryptě.

Myslil jsem na Mášu, na to, jak jsme se poprvé setkali, když jsem

ještě byl u traťmistra, který nám dal dva kbelíky s červenou barvou

a řekl, abychom natírali plot kolem celých státních dílen. Máša

začínala u dráhy zrovna tak jako já, stáli jsme proti sobě, mezi

námi byl vysoký drátěný plot, u nohou jsme měli každý svůj kbelík

se suříkovou barvou, každý svůj štětec a proti sobě jsme tupali,

natírali plot, každý ze své strany, pořád tak tvářemi proti sobě,

čtyři kilometry celkem bylo toho plotu, pět měsíců jsme takhle každý

den proti sobě stáli a všecko jsme si s Mášou řekli, ale pořád byl

mezi námi ten plot; po natření dvou kilometrů toho plotu jsem jednou

natřel drát ve výši Mášiných úst tou červenou barvou a řekl jsem jí,

že ji mám rád, a ona z druhé strany natřela ten drát taky a řekla,

že ona mě má taky ráda... a podívala se mi do očí, a že to bylo v

příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený

drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech

takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby

jsme byli štastni.

Když jsem došel k těm třem mrtvým koním, posadil jsem se jednomu na

břicho a opřel hlavu o jeho nohu. Hlava druhého koně na mne zírala

vytřeštěným okem, jako by i ten mrtvý kůň se mnou prožil to, co se

mi před chvílí mohlo stát.

Tenkrát jsem stoupal po schodech hotýlku v Bystřici u Benešova, v

zátočině schodů pracoval zedník v bílých šatech, dlabal, aby do zdi

zasádroval dvě kramle, na kterých za chvilku bude viset hasicí

přístroj značky Minimax, ten zedník už byl starý, ale měl tak

ohromná záda, že se musel otočit, abych prošel, a pak si ten zedník

pískal valčík z Hraběte Luxemburka, a já jsem vešel do pokojíčku,

bylo to odpoledne, vytáhl jsem dvě břitvy, jednu čepel jsem zadlabal

do štokrlátka v koupelně, druhou jsem položil vedle a začal jsem si

pískat valčík z Hraběte Luxemburka, svlékl jsem se, otočil kohoutek

s horkou vodou a pak jsem se zamyslel a potichu otevřel dveře. A ten

zedník stál z druhé strany dveří, na chodbě, a jako by i on

pootevřel dveře a chtěl se podívat na mne, co dělám, jako jsem se

já chtěl podívat na něho. A já jsem přibouchl dveře, vklouzl do

vany, musel jsem pomalu usedat, tak byla ta voda horká, dokonce jsem

sykal bolestí, opatrně a bolestně jsem usedal. A potom jsem nastavil

zápěstí a prořízl si pravou rukou zápěstí levačky... a pak jsem vší

silou udeřil zápěstím pravačky na tu obrácenou čepel zatemovanou do

štokrlete. A vložil jsem obě ruce do horké vody, díval se, jak

zvolna ze mne vytéká krev, jak je voda růžová, jak ale pořád ta

červená krev tak znatelně proudí, jako by mi ze zápěstí někdo

vytahoval dlouhý, pérující červený fáč, tančící závojíček... a potom

jsem houstl ve vaně, tak jako houstla ta barva, kterou jsme natírali

ten plot kolem celých státních dílen a museli jsme do ní lít

terpentýn... a hlava se mi naklonila a do úst mi tekla malinová

limonáda, která ale byla lehounce slaná... a potom ty soustředěné

modré a fialové kruhy, které pérovaly jako pohybující se barevné

spirály... a potom se nade mnou naklonil stín a o tvář mi zavadila

brada zarostlá strniskem. Byl to ten zedník v bílých šatech.

Podebral mne a vylovil jako červenou rybu, které pramení ze zápěstí

červené ploutvičky. Položil jsem hlavu na jeho halenu a slyšel jsem,

jak moje mokrá tvář hasí vápno, a ta vůně byla to poslední, co jsem

vnímal.

Seděl jsem na mrtvém koni, hlavu opřenou o vztyčenou nohu, která

trčela proti nebi, dotýkal jsem se hřívečky, kterou mají koně u

kopyt... a kolem projížděl náklaďák a vesele si pískal. Vagóny mě

zacláněly, rytmicky odhalovaly a roztřásl jsem se, vyhrkly mi sliny,

protože začátek toho všeho byl u strýčka Nonemana v Karlíně, spal

jsem tam u strejdy Máši, uložili mě do ateliéru na kanape a přikryli

dekou, navíc přikrytou tou plachtou, na které byla namalovaná Praha

a nad ní aeroplán, ve kterém se nechávali zákazníci fotografovat

jako piloti nebo pozorovatelé, celé legrační skupinky se vešly do

fotografie na tom aeroplánu, a potom v noci, když bylo u Nonemanů

ticho, přišla Máša, vklouzla pod tu plachtu s aeroplánem a hladila

mne, celá se přitiskla a já jsem ji hladil taky, a byl jsem mužský

až do té doby, kdy k tomu mělo přijít, ale tu najednou jsem zvadl

a bylo se vším ámen. Máša se pokoušela mne štípat, ale já jsem

zmrtvěl, jako bych ve všech končetinách ochrnul... a za hodinu zase

vyklouzla Máša zpod té plachty a odešla do pokojíčku k tetě... a já

už jsem se na ni ráno nepodíval, jak zařezaný jsem seděl, chodili

zákazníci, stavěli se za tu plachtu, pod kterou jsem v noci přišel

k tak špatné zkušenosti, stoupali si jeden na židli a druhý na

štafličky a strejda Nonemanů dával každému do ruky buďto láhev nebo

trychtýř, potom vlezl pod sukně tomu svému přístroji, zvedl ruka a

dal znamení jak hudbě, a opět se vykasal zpod té sukně a za pět

minut přinesl tu fotografii, protože nad vchodem měl veliký nápis:

Za pět minut hotové. Tak chodili celé dopoledne, až přišli dva

němečtí vojáci, a když si jeden stoupl na židli a druhý na štafličky

a pan Noneman dal před ně tu plachtu s aeroplánem a Prahou, ozvala

se dunivá rána a potom vítr proletěl ateliérem a porazil tu plachtu

s aeroplánem a ti dva vojáci spadli, a strejda, který se kasal pod

sukni, upadl také, ale to bylo málo, potom přišel ohromný průvan a

viděl jsem, jak se celá stěna ateliéru odvalila a průvan odnesl

strejdu a ty dva vojáky a z pokoje přivál tetu a Mášu, které letěly

vzduchem a přitom si obě chtěly stáhnout sukně, ale nedařilo se jim

to, vlasy se jim obracely a vlály a zaclonily mi celé nebe a všichni

jsme padli a potom ještě jako míče zvolna padali na loučce... a jako

poslední přivál ten průvan tabuli, na které byl nápis: Za pět minut

hotové... Po hlavní ulici přeběhlo několik lidí a pak bylo dlouho

ticho, potom začaly houkat sirény a projelo několik sanitních aut

a pak přišlo několik rozedraných lidí, jako blázni se smáli, pořád

se smáli a padali na záda na loučku, leželi na zádech a smích jimi

otřásal... a pak teprve přišel člověk, otočil se a ukázal směrem na

Vysočany a povídá: Hroznej nálet, lidi! A když se zadíval na loučku,

na tu velkou ceduli, opakoval s jinačím smyslem to, co tam bylo

napsáno: Za pět minut hotové...

Podlezl jsem závory a na páté koleji stály osobní vagóny. A celý ten

vlak byl rozstřílený, na prvním vagónu jsem si přečetl nálepku:

Určení, státní dílny, výchozí stanice Krakow. Takhle vždycky zřídili

partyzáni německé transporty těsně za frontou, ani jeden osobní

vagón neměl zasklené okénko, každý byl prošpikován střelami,

plechové stěny propsány rukopisem mašinkvérů, některé roztržené

granátem. jiné nábojem horského dělíčka nebo ukořistěnou pancéřovou

pěstí. Takové osobní vagóny to byly, jaké už dávno byly vyřazeny z

provozu, do každého kupátka vedly z obou stran dveře a kolem celé

stěny vagónu bylo dlouhé stupátko. Skoro u každých dveří byla hnědá

zaschlá stopa krve. Nahlížel jsem do kupé a všude to bylo stejné.

Na podlaze roztříštěné sklo, hřebínky, knoflíky vytržené i s látkou,

celý rukáv vojenského mundúru, zakrvácené spodky, kapesník kdysi

napojený krví, rozházené figurky šachů, schéma hry: Člověče, nezlob