Ostre sledovane vlaky

esesáci byli krásní, spíš jako by psali básničky nebo šli hrát

tenis, ale oni se mnou stáli v lokomotivě, s inženýrem Honzíkem stál

velitel tohohle transportu, hejtman v rakouské horské čepici, přes

obličej měl položenou vyhojenou jizvu, která mu přeskočila přes ústa

a pokračovala po bradě dál, i strojvedoucí byl v uniformě, držel se

rychlostní páky a seděl v tapecírovaném křesle, byla to říšská

mašina na černé uhlí, vedle sedadla strojvedoucího byla páka, tak

jak je vedle křesel pro nemocné, kdy lze proměnit sedadlo v

lehátkovou postel. A ti dva esesáci mi pořád navlíkali na hroty plic

hlavně parabel a jejich oči, zrovna tak jako ty hlavně, se nehnutě

dívaly na hejtmana, který se ale díval do krajiny. Viděl jsem, jak

na statku kdosi ze zvědavosti otevřel záklop a vylezl na cínovou

střechu a teď zvedal ruce, jako by se vzdával. Jistě z transportu

na něho vykřikli, jistě na něho namířili nějakou zbraň, ten na

střeše měl zvednuté ruce, jako by připíjel slunci, byl to obecní

pitomec Jordán, který pásl krávy a trávil nedělní letní odpoledne

tím, že do kesírku dal láhev piva a jezdil na lodičce a každou

chvíli vytáhl ten kesírek a nalil do sklenice čerstvého piva a potom

stál na lodičce, zrovna tak jako teďka na střeše, stál na lodičce

v trenýrkách a zvednutou rukou připíjel slunci, volal na slunce,

vyrážel skřeky: Eh! Eh! Eh! a potom vypil pivo do dna, viděl jsem

i paní přednostovou za oknem kuchyně, měla oči oddělené mosaznou

tyčinkou, na které byly malinké záclonky, zvedla ruce, a potom

lokomotiva ostře sledovaného transportu se rozjížděla podle toho

rozstříleného vlaku na páté koleji, otočil jsem oči, abych viděl,

co tomu říkají ti dva, a oni zase se na mne dívali tak, jako bych

já ten vlak rozstřílel.

"Du Arschlecker," procedil esesák.

"Solche Schweine ist besser sofort schiessen," řekl druhý. "Dreissig

Minuten Verspátung," zasyčel první a víc mi narazil ústí parabely

mezi žebra.

Jak to bylo jinačí, když jsem si vyjel tenkrát před třemi měsíci za

svou smrtí, naklonil jsem se ke kase, byl večer, kasírka měla ryšavé

vlasy, povídám: Jednu jízdenku! A ona mne poznala a povídá: Pane

výpravčí, ale kam? Povídám: Jedu tam, kam se vaše oči podívají

poprvé. A ona se zasmála: Jak to poprvé? Já se na ty jízdenky dívám

pořád. Povídám: Víte co, slečno? Dívejte se na mne a levou rukou

vytáhněte jednu jízdenku. A ona se hyzlila: Ale pane výpravčí, já

můžu prodávat i potmě. A smála se, protože myslela, že žertuju. A

tedy povídám: Tak sedmý sloupec, sedmý foch, sedmička jako u židů.

Sáhla tam a pořád se dívala na mne, nespustila oči a řekla: Bude to

do Bystřice u Benešova a bude to stát umtadvacet korun...

Stroj se otřásal, do dálky se třpytily pláně sněhu, který tál a

pořád tikal barevnými krystalky. V příkopě leželi tři mrtví koně,

jak je v noci vyhodili Němci z vagónu. To jen otevřeli dveře a ty

mrchy vyhodili. Teď leželi v příkopě u trati, nohy natažené k nebi

jak sloupy, na kterých se opírá neviditelný portál nebe. Inženýr

Honzík se na mne díval a jeho oči byly plné smutku a zlosti, že v

jeho úseku se mu zpozdil tenhle ostře sledovaný transport. A zavinil

jsem to jistě já, proto bylo správné, že mě ti esesáci vzali na

mašinu a pořád se dožadují, aby mi mohli posunout ty hlavně parabel

do týlu hlavy a dát si znamení, stisknout kohoutky a nasypat do mne

náboje a otevřít dvířka... To jsem přesně cítil, a přesto jsem

myslil, že to je jen tak, že tohohle nejsou schopni, protože oba

byli takoví fešáci, já jsem měl vždycky hrůzu z krásných lidí,

nedovedl jsem s krásnými lidmi nikdy pořádně pohovořit, potil jsem

se, koktal jsem, tak jsem se podivoval krásné tváři, tolik jsem byl

oslněný, nikdy jsem se nemohl podívat v krásný obličej.

Zato ten hejtman byl ošklivý, ta dlouhá jizva, která se mu zakrojila

do obličeje, jako kdyby v mládí upadl obličejem na rezatý hrnec, ten

hejtman se teď na mne podíval. Zvedl jsem ruku a chytil jsem se

takové štruple visící od stříšky lokomotivy. Dovolil jsem si to

proto, že ten hejtman se na mne jen zadíval a viděl, že jsem trotl,

který stojí u kolejnic, trotl, kterému na ředitelství v Hradci

Králové řekli, aby u těch kolejnic stál a spouštěl a vytahoval

semafory, zatímco říšská armáda se jeho stanicí nejdřív valí na

východ a teďka zase nazpátek. Povídám si, Němci stejně jsou blázni.

Nebezpeční blázni. Já jsem byl taky tak trochu blázen, ale na útraty

sebe, kdežto Němci pořád na útraty těch druhých. Stáli jednou na

páté koleji, celý vlak vojáků, kteří si chodili nakupovat do krámku

ve vesnici jídlo a cukroví a kostky umělého medu, až jeden voják

vytáhl potají tu kostku, na které stály ty ostatní, a umělý med se

zřítil a obchodník to spočítal a zjistil, že chybí pět kostek medu,

a velitel dal nastoupit celému cuku a až do večera prohledával celý

vlak a vyšetřoval ty kostky umělého medu, a když je nenašel, teprve

pak osobně šel k obchodníkovi a salutoval a obřadně se mu

omluvil... To byli možná zrovna titíž Němci, co teď stáli se mnou

na lokomotivě, možná, že to byli oni.

Topič zamrkal na mne vesele, pak fofroval uhelkou uhlí, házel

nejdřív až dozadu na rošt, pak doprostředka rytmickými pohyby, aby

poslední lopatou stáhl uhlí na samý kraroštu. A oči hejtmana se mi

dívaly na zápěstí, tam, kde jsem i já měl jizvu, rukáv se mi svezl

a hejtman se díval na tu vyhojenou ránu, jako bych byl nějaká

knížka. Už ten hejtman asi věděl víc, už se na všechno díval z druhé

strany, a jeho oči se podobaly dvěma kouskům kamence. A všichni se

mi dívali na zápěstí a hejtman natáhl bičík a vyhrnul jím i můj

druhý rukáv a díval se i na tu druhou jizvu.

"Kamarad," řekl.

A dal znamení a ostře sledovaný vojenský transport zpomaloval a dvě

parabely se mi odtáhly od zad a já už jsem se na ty dva krásné

vojáky nepodíval, jen jsem hleděl na podlahu, na járkované železné

plechy, které se neustále pohybovaly, jak lokomotiva žejbrovala po

kolejnicích.

"Gely" řekl hejtman.

"Děkuju," pošeptal jsem.

A pořád jsem nevěděl, jestli to není legrace, otevřel jsem dvířka,

sestoupil na první schůdek, pak každým krokem níž a níž, napřáhl

jsem nohu a dopadl na pěšinku, jako bych si zatančil kozáčka, ještě

skok a stál jsem, a lokomotiva se zase rozjížděla a podle mne míjely

otevřené vagóny s tygry, někteří vojáci měli otevřené kilové

konzervy a vyhrnuté rukávy a na nože napichovali kousky masa a

jedli, jiní, na kolenou automatické zbraně, houpali holínkama, jako

by si máchali nohy v potoce; když mne každý ten vagón minul, pořád

jsem cítil, že moje záda mohou být pořád dobrým terčem.

Jako poslední vagón toho transportu jel kastlák, otevřený, z kterého

se houpaly černé ženské punčochy, asi sestřičky z polního lazaretu,

ale já jsem pořád byl na dostřel německých parabel, revolverů a

automatů, poněvadž s Němci, teď jsem to poznal sám na sobě, nikdy

jeden nevěděl, co provedou, paní Karáskovou, která bydlí hned vedle

nás, Němci zavřeli hned v roce čtyřicet a vrátila se loni na vánoce,

celou tu dobu, ty čtyři roky, byla v Pečkárně a tam utírala krev po

popravách, celé čtyři roky utírala krev a hlavní kat byl na ni

hodný, dával jí šunku, prosíval ji, aby zpívala Černé oči, proč

pláčete? a říkal jí: Račte... a jak prosím? A potom zničehonic ji

pustili domů, navždycky, a ještě jí napsali omluvný dopis, ale paní

Karásková se z toho pomátla, na pracáku jí dali hned místo v