K Mrakum Magellanovym

Na konci prvého roku cesty se mezi mými pacienty objevili noví, kteří si stěžovali na poruchy časové koordinace spánku a bdění. Rytmus jejich práce byl v poměru k ostatním druhům posunut, jedni pociťovali ospalost v časných večerních hodinách a probouzeli se dlouho před svítáním, druzí naopak pracovali raději pozdě do noci a spali dopoledne; rozdrobení pracovních úkolů, které takto vznikalo, se zvětšovalo a hrozilo, že rozleptá kolektivy.

Zvláště v odpoledních hodinách bylo možno potkat stále více lidí bloumajících bez cíle po chodbách; navazované rozhovory vázly na mrtvém bodě, lidé se sami toulali po palubě, vyhýbajíce se výslovně hvězdným palubám. Když jsem několik dní před Novým rokem vyšel na vycházkovou palubu v době, kdy dříve bývala největší frekvence promenujících, potkal jsem tam pouze dva piloty, kteří se bavili s Ametou o nějakém souhvězdí, jinak byla obrovská prostora zcela liduprázdná.

Všechny tyto události se časově sbíhaly s nejkomplikovanější fází mého vztahu k Anně, a proto jsem jim nevěnoval pozornost, jakou si zasluhovaly.

V pravidelných časových odstupech se konaly porady astrogátorů; tři dny před nejbližší z nich se na mne obrátil Ter Akonjan, abych promluvil o psychickém zdraví posádky. Šedi jsem si k tomu na několik hodin a připravil sáhodlouhý elaborát.

Na schůzi jsem přišel pozdě, protože jeden z Nilsových kamarádů, podnikavý ctitel cukrové vaty, spadl, když šplhal na nosný sloup letiště, a já mu musel napravovat vymknutou nohu. Když jsem přišel, slovo měla právě Lena Behrensová. Usedl jsem vzadu na jedno z posledních sedadel v rohu prostorné síně.

Felicitologická odbočka GEY dělala statistiku návštěvy určitých místností rakety. Ukázalo se, že v prvních měsících cesty se zdržovala většina členů posádky na hvězdných palubách, později se jim však vyhýbalo víc a více osob a místem oddechu se stal hlavně park, ale nyní stejně park jako paluby často zely prázdnotou.

„Kde tedy všichni tráví svůj volný čas?“ zeptal se Ter Akonjan; nakláněl se nad svými poznámkami a nedíval se na nikoho.

„Naše kontrola sledovala pouze společně užívané síně,“ odpověděla Lena, „ale není těžko uhodnout, že se zdržují převážně ve svých bytech.“

„A má to ráz větších společenských podniků?“ zeptal se Ter Akonjan; hlavu měl pořád sklopenou. Nechápal jsem dobře, k čemu jeho otázky směřují.

„Nevím,“ odpověděla Lena, „ale pokud mohu soudit podle sebe a tvých přátel… ne.“

„Co to tedy je?“ otázal se Ter Akonjan. Zvedl hlavu. Spatřil jsem jeho tvář.

„Myslím, že… samota,“ ozval se někdo vzadu. Všechny hlavy se tam obrátily. Řekl to Trehub.

„Doktore,“ obrátil se Ter Akonjan na mne, „prosím tě o zprávu.“

Vstal jsem. Můj referát byl zbytečný, pochopil jsem to ve zlomku vteřiny. Byla to podivná chvíle; sám jsem nevěděl, co v nejbližším okamžiku řeknu, ale zároveň jsem měl pocit, že mám o všem podivuhodné jasno.

„Kolegové,“ řekl jsem, „mám zde připraven soupis různých stížností svých pacientů za poslední měsíce, ale právě jsem pochopil, že jejich výpočet a rozbor ztratil smysl. Všechno to jsou úkazy vyvolané společnou příčinou; pojmenoval ji profesor Trehub. Do této chvíle byla nepochopitelná stejně pro ty, kdo si stěžovali, jako pro jejich lékaře. Všichni se učíme od nejútlejšího mládí překonávat rozumově konflikty, jaké s sebou život nese… S tím souvisí, že je pro nás samozřejmé zamlčovat věci, které jsou neodvratné, protože břímě, které nás tíží, smíme na druhého přenést jedině tenkrát, když máme naději na jeho pomoc: silnější, lepší, moudřejší poskytují pomoc kolísajícím, méně schopným, slabším. Avšak vůči prázdnotě kosmu jsme všichni stejně bezmocní. Proto o tom všichni stejně mlčíme. Toto mlčení mezi námi roste. Musíme s ním bojovat.“

Usedl jsem, o slovo se hlásil Yrjóla.

„Kolegové říkají, že pocit osamění a mlčení jsou prvními úkazy vlivu kosmické prázdnoty na člověka. Nevím, je-li to správné. Říkám, že nevím, a chtěl bych se s vámi nad tím hlasitě zamyslit. Co bylo základem našeho bytí na Zemi, co nás nejsilněji spojovalo s ostatními lidmi? Kdysi v dávnověku spojovaly lidi společné tradice, zvyky, pouta rodová, i národní, těžké doby minulosti a kult nejvýznamnějších událostí. Nás však nejsilněji spojuje práce pro budoucnost. Jsme generace, která hledí daleko za hranice individuálního, osobního života. V tom je naše síla. Nečekáme na to, co přijde, ale tvoříme to sami; klademe na sebe požadavky podle tužeb stále smělejších, z toho vyplývá proměna a obnova všeho v nás samých i kolem nás. Myslím, že někteří z nás tento vnitřní postoj pozvolna ztrácejí. Mimoděk už teď čekají na krajní mez cesty, ale dělí nás od ní ještě mnoho let, a proto je to nebezpečné; čekat větší část života, není možné!“

,A naše práce?“ zeptal se po delší chvíli Ter Akonjan a přeletěl přítomné pohledem.

Odpověděl Rudelík starší.

„Vzrůstající zpoždění ve styku se Zemí nám podstatně komplikuje provádění výzkumů, ale to patrně není nejdůležitější. Lidé pracují dokonce déle než dříve, přesto nejsou výsledky práce lepší; práce je jakýmsi únikem, protože pohlcuje čas a odvrací pozornost od naší situace, od přemýšlení o příštích letech. Sub specie budoucích let dýchá na nás z drobných denních úkonů, které jsme si dříve neuvědomovali, jako je vstávání, oblékání, jídlo, jakási vražedná jednotvárnost; ať konáme cokoli, zdá se nám to tak bezvýznamné, tak malicherné, že to nestojí ani za pohyb ruky; odtud ty prázdné koncertní sály, park a vyhlídkové paluby… To, co pro nás bylo na Zemi nejcennější — čas — stává se zde naším nepřítelem.“

„Promiňte, co to vlastně je… porada, myslím, ne,“ řekl náhle Trehub.

Vstal, obešel své křeslo a položil ruce na opěradlo, jako kdyby se chystal k odchodu…

„Hledáte název pro to, co se děje na GEI? Proč? Věděli jsme přece všichni, že to přijde. Nevěděli jsme pouze kdy. Zřekli jsme se pohodlí života v dostatku vytvořeném na Zemi, vydali jsme se dobrovolně do vesmíru.

Nekonečná prázdnota kosmu? Ano. Máme si tedy stěžovat? Nač? Na zákony přírody? Tím, že budeme vypočítávat všechna svá utrpení nynější i budoucí, nezmenšíme je ani o vlásek. Když jsem se zmínil o samotě, měl jsem na mysli něco zcela jiného než vy. Každý z vás ve společnosti svých druhů při práci, ve sportu je takový, jako byl předtím, jiný si připadá pouze, když zůstane sám. Chce tedy být sám, aby prozkoumal sám sebe, co je jednoduššího? To je jediná samota důstojná člověka. A co nám může udělat vesmírná prázdnota?“

„Zdolat nás,“ řekl jsem polohlasem. Zaslechl to.

„Naprosto ne,“ řekl. „Materiální síly vesmíru mohou nás zničit na příklad při srážce, ale vesmír nestačí na to, aby nás zdolal. Na to by bylo třeba… člověka.“

Nějakou chvíli mlčel.

„Naše úvahy jsou plané. Víte to stejně dobře jako já. Rozhodnutí padlo dávno, sami jsme je učinili. Děje se to, co se musí dít, ať se v nás mění cokoli, ať se to stane a projeví, budeme-li slabí nebo silní, rozradostnění nebo podráždění, nebo rozbolestnění, to všechno je bezvýznamné vzhledem k jediné neochvějné jistotě: pokračujeme v letu.“