K Mrakum Magellanovym

Výjev pokračoval. Goobar několikrát přerušil pohybem ruky s černou tyčinkou, jako kouzelným proutkem, sérii dlouhého důkazu a přinutil automat, aby výpočty opakoval. Najednou svraštil obočí, odhodil tyčinku a zmizel mi z očí. Nějakou dobu tam nebyl nikdo a pouze automat vrhal na obrazovky, pomalu se zastavující, tabulky diagramů tuhnoucí v jakýsi zelený led, jako kdyby znovu, když jej mistr opustil, sám ještě jednou promýšlel všechny vyvrácené argumenty. Za minutu se Goobar vrátil s mechanoautomatem, který zamířil přímo k elektrickému mozku; vědec ustoupil, přimhouřil oko a řekl něco mechanoautomatu. Strnul jsem, protože robot na Goobarův pokyn vystrčil z hlavice nebozez a navrtal otvor do pancéřového čela elektrického mozku. Pak nůžkovým jeřábem nadzvedl celý obal. Ted mechanický chirurg ustal ve své činnosti a Goobar s největším zájmem nahlížel dovnitř otevřené aparatury, pak vzal několik jemných nástrojů a začal měnit spojení kabelů; pracoval nepředstavitelně rychle. Ustoupil, nějakou dobu pronikavě pozoroval obnažený vnitřek, v němž se svíjely stříbrné a bílé cívky drátů a znovu několik z nich přemístil. Konečně na jeho pokyn zvedl mechanoautomat poškozený čelní plát a vsadil jej na původní místo. Goobar zapnul proud, mozek ožil, světlo na obrazovkách zavibrovalo a černá tyčinka se jako kouzlem zase objevila ve vědcových prstech. Teprve teď jsem poznal, že to byla tuba s mentolovými pastilkami. Goobar usedl na okraj vysoké židle a dlouho se díval na křivky, rozvinující se v obrazovkách, nakonec přikývl hlavou na souhlas a řekl něco, obraceje se do rohu místnosti, kam jsem neviděl.

Napadlo mě, že určitě předělal část axiomatické aparatury — jak vidět, tvořil neexistující odvětví matematiky, jehož nutnost vyplynula ze souvislosti s novými pokusy; byl jsem svědkem operace, kterou převedl „myšlení“ mozku na novou dráhu.

Goobar seděl na stoličce s očima upřenýma na mozek, který pracoval dále; občas začínala světla slábnout; a tu se Goobar lehce pohnul, připraven k další etapě operace, ale mozek již znovu mžikal obrazovkami, a relé, která se zastavila, se dala do pohybu, kolísala a tím označovala tak jednotvárný rytmus mechanického života. Vtom mi Goobar zmizel z očí.

V zorném poli se objevila nová osoba, Callarla. Pomalu prošla prázdnou místností, zastavila se těsně u Goobara, zaclánějíc ho, pak se obrátila a blížila se přímo ke mně. Pohnul jsem se, chtěl jsem se ukrýt, ale nohy jako by mi vrostly do podlahy. Přistoupila ke skleněné stěně tak blízko, že její tvář vyplnila průhledné okénko. Byl jsem si jist, že mě uvidí. Tu jí Goobar něco řekl. Odpověděla pohybem rtů, aniž se ohlédla; její tvář se neúčastnila hovoru, který se jistě točil kolem nějakého technického tématu. Neviděla mě. Její velké, nehybné zřítelnice se pomalu rozšiřovaly, jako by vpíjely tmu. Neviděla ani mne, ani nic jiného. Její pohled nic nečekal, nepředpokládal, že uvidí nějaký obraz, světlo, ba dokonce ani tmu.

Scéna se dále rozvíjela. Goobarova černá postava v pozadí mi připadala najednou podivně bezvýznamná, a obrovské přístroje, které ho obklopovaly, vypadaly jako nějaké neobyčejně dokonalé mechanické hračky, vůči této jasné ženské tváři s hladkým čelem, se zmlklými rty a pohledem, jenž — opřen o čtverec skleněné zdi — byl tak daleký, jako kdyby jej upřela do bezedné prázdnoty. Pak se obrátila a dívala se na Goobara, jenž stále rozmlouval se stroji; tu jsem již déle nemohl vydržet na místě, cítil jsem na tváři palčivý ruměnec studu, že jsem ji potají sledoval ve chvíli, kterou neměl nikdo znát, odstoupil jsem úkradkem a utekl jako zloděj.

Výtah mě dopravil do patra, kde byla koncertní síň, ačkoliv jsem jej tam vědomě neodeslal. V proudech brilantového světla jsem se najednou vzpamatoval. Stál jsem na mramorových deskách pod obloukem vstupu do sálu. Poslední lidé se hrnuli dovnitř. Zároveň jsem si vzpomněl, že jsem měl schůzku s Annou a vtom jsem ji spatřil. Rozběhl jsem se k ní, vzal ji za ruce a začal šeptat nějaké zmatené omluvy. V dlouhé toaletě zhotovené jakoby z proudu velmi starého matného stříbra vypadala vyšší než obyčejně. Našpulila rty, předstírajíc, že se hněvá.

„Pojď, pojď,“ řekla, „pak se spolu vypořádáme.“

Sotva jsme vstoupili, zhasla velká světla. Do obrovské mušle na konci sálu dopadla shora světla reflektorů a na pozadí blýskavých nástrojů a pohybujících se hlav udělala kříž černá, štíhlá silueta dirigenta. Taktovka suše zaťukala.

Zpočátku jsem naslouchal lhostejně a proud této staré hudby mě skoro míjel. Bylo mi příjemné se dívat na starobylé, mosazí a lakem se lesknoucí nástroje, na nichž bývají vždy provozována stará díla. Ty stočené trubice, kůže napjaté na válcích, kovové talíře, to všechno je zároveň zábavné i dojemné. Kdykoli myslím na nejvzdálenější minulost, přichází mi na mysl ten propastný rozdíl mezi fantazií těchto lidí, kteří milovali hudbu stejně jako my, a způsoby, jakými ji vyluzovali na dřevěné skříňky a struny ze zvířecích střev…

V hlavě mi vířily útržky obrazů, hlasů, nedopověděná slova, myšlenky, a to všechno, jako by bylo zvenčí podmíláno dunící, stoupající a klesající hudbou. A tu najednou, nevím ani jak ani kdy, tato hudba do mne pronikla. Mezi vychladlé vzpomínky se vtiskly mohutné, strhující tóny, jako by povodeň zaplavila dům a brala s sebou stejně veteš jako věci nesmírné hodnoty. Tam, kde ještě před chvílí byl skromný, ale milý řád všednosti, točily se nyní temné víry. A pak se stalo, že mě ta hudba začala pohlcovat a strhovat do svých hlubin. Probudil se ve mně hněv, nechtěl jsem se poddat, snažil jsem se nad melodií zvítězit. Nadarmo. Myšlenky, celá paměť, všechno, čím jsem byl, strženo s sebou, hnalo se někam do neznáma, až byl zlomen poslední odpor; a já zůstal bezbranný, nekrytý, byl jsem jako řečiště strašlivého proudu, který se valil, hlouběji a hlouběji vymílal koryto a strhával břehy, vracel se a bušil se zdvojenou silou; a v této bouři se začalo ozývat opakující se ustavičné volání — to mne volal nadlidský hlas!

Najednou vše zakolísalo, jako kdyby se na okamžik zastavila obrovská síla, zděšená vlastní odvahou, nastalo ticho, krátké a tak prudké, že srdce přestalo bít; pak vybuchla melodie.

Chtěl jsem vstát a odejít; nemohl jsem to snést. Potichu, skloněn, prošel jsem nevím jak prostor, dělící mě ode dveří. Octl jsem se v prázdném půlkruhu mramorových sloupů a oddechoval jsem nepravidelně, jako po vyčerpávajícím běhu. Začal jsem sestupovat, protože mě hudba, i když zaznívala tlumeněji, začala pronásledovat až sem. Tu jsem si uvědomil, že nejsem sám.

O schod výše stála Anna. Mlčky jsem ji vzal za ruku. Všechno jako by se utišovalo, dohasínalo. Čím dál tím vzdálenější tóny symfonických úderů provázely nás do nitra prázdné chodby. Pak tiše zasvištěl výtah. Několik kroků — a otevřela se hvězdná galerie.

Nevím, zdali jsem tam šel já, nebo zdali mě tam zavedla ona. Nevím. Stáli jsme bez hnutí a u našich nohou, neviditelných, jako kdybychom se sami změnili v čerň, otvíraly se hlubiny, strže bez břehů a dna, věčná, neměnná propast a v ní ztuhlé jiskry světla — kruté, kruté hvězdy.

Stiskl jsem Anninu ruku. Cítil jsem její teplo, ale byl jsem sám.

„Dítě,“ šeptal jsem, „ty nic nevíš… on, on nás znal, slyšíš. Ten pradávný muzikant, ten Beethoven, Němec z osmnáctého století… všecko věděl… on všecko tušil, on uhodl…“

Anna mlčela. Pocítil jsem klidný dotek jejích prstů. Chopil jsem se toho klidu. Mohlo to být počátkem všedního, dobrého rozhovoru, otevírajícího zpáteční cestu k něčemu, co bylo předtím a co se mi v tomto okamžiku zdálo být ztraceno navždy — ale svitla naděje.

„On nic nechápal,“ pokračoval jsem ještě tišeji, „nic, pouze hovořil a jeho hlas je dodnes živý… Zdálo se mi, že se všichni na mne dívají, protože vyslovil věci, které bych se neodvážil přiznat ani sám sobě… on znal dokonce i toto!“ zvedl jsem ruku k hvězdám.

Souhvězdí jsem neviděl. Bylo tam jakoby zmrazené míhání světel v propastech nekonečně starých; studené, mlčelivé jiskry, nehybné jako úšklebek věčné lhostejnosti; nemohl jsem ani zavřít oči ani se dívat. Uchopil jsem Annu za ruce. Tu se její hlava octla mezi mnou a prázdnotou, jako kdyby mě zakrývala a chránila. Bez jakéhokoli úmyslu jsem ji k sobě přivinul. Pocítil jsem teplo nahých paží, její dech mi zalil tvář a rty se našly.