Inzerat na dum, ve kterem uz nechci bydlet

A domyslel i ten druhý obraz, který mu v noci nazrál a teďka mu došel, že ti samí lešenáři jak nějaká artistická skupina stojí dnes jeden druhému na ramenou a podávají si z ručky do ručky trubky a prkna tak dlouho, až je obšanován celý chrám svaté Trojice, kde dneska on přicementuje katolické soše pískovcové koleno a počasím a časem užrané oko, které si ráno přinesl s sebou v aktovce se salámem a houskou. Aby konstrukcí kolem katolického kostela zahřímala církev původní parádní pompou.

Letos bylo velice horké léto. Pan Valerián a Míťánek se zchladili, když sestoupili do ateliéru.

„Jako bych šel na patentní úřad a přihlašoval tam jako svůj vynález bicykl,“ řekl pan Valerián ve sklepě před bílou sádrovou sochou luckého bojovníka, který vykročil z formy se sádrovou kamennou sekyrkou.

„Ale to je krása,“ řekl pan Míťánek.

Pan Valerián se napil hořčáku, pak vzal sekyru a jednou ranou urazil luckému bojovníkovi ruce i se sekyrou, potom mu rozbil hlavu a přerazil jej v pase. Pak stál před zrcadly, dlouho, díval se, pil hořčák a hovořil a za každou větou odzvracel.

„Zrcadla mě zradila,“ řekl a roztříštil sekyrkou všechna zrcadla, vždy sebe sama, svůj obraz.

„Vy tedy neuznáváte barvotisk,“ vykřikl pan Míťánek, „vy neuznáváte, že já jako pomocník Veřejné bezpečnosti můžu večer sednout a napsat o tom všem zprávu?“

Hrozil pan Míťánek a chodil za panem Valeriánem, který nosil kus po kuse luckého bojovníka do popelnice, až nakonec tam hodil i nohy, ale víko nešlo zavřít, z popelnice vyčnívaly kotníky a bojovníkova chodidla. Na rohu slepé ulice se objevila tetička, nesla v bandasce polévku a v uzlíčku kastrůlek.

„Nezdá se vám, že Valerián má vodnatelnou hlavu?“

„Kušuj, tetka,“ řekl pan Valerián a vešel do sklepa, pak se stočil do klubíčka do hromady mouru a dodal tichounce: „A furt se jede. Do toho…“ a rozplakal se jak děťátko.

„Děláskové„“ řekl zedník tiše, „tohle je děsnej renonc.“

A pak se vyklonil a díval se dolů, do dvora sběrny, a pomyslil si, že kdyby byl charakter, tak by skočil z tohohle okna zvonice jak ze skákacího prkna, s rozběhem, s hlavou vztyčenou, aby všichni dělníci v patrech konstrukce viděli, že to není nehoda ani náhoda… A potom by sklopkou, s rukama napřaženýma, padal dolů do dvora, zpřerážel by se ve fochu starého železa o tabulky generálových tříd a ulic a náměstí a sadů, a kdyby měl štěstí, že by se dotáhl do hromady starého papíru a tam zhebnul mezi těmi sedmi metráky psaníček, které psaly pražské děti na rozhlasovou soutěž: Jak zvelebiti vlast.

Letos bylo léto velice horké, kluci buzarem do zdi ve slepé ulici si nahrávali míč rovnou do české uličky.

– p r o k o p n u t ý b u b e n

Nic mi nedělalo tak dobře jako trhat lístky a takhle ukázat, kam si kdo má sednout. Už ve vobecný škole jsem dělal panu učiteli zasedací pořádky. Ale za protektorátu se mi stala událost, kterou jsem nazval podivnou. Takovej biletářskej šotek se mi posadil na záda a zrovna při žurnále, když hlas hlásil, že nad Dortmundem bylo sestřeleno osumdesát vosum nepřátelskejch letadel a pohřešuje se jedno vlastní, tak ten šotek laškovnej mi našeptal a já jsem řekl hlasitě: „Vždyt vono se možná ještě vrátííí.“ Tak mi ten můj hlas připadal jako cizí, že jsem hned rozsvítil a prosil diváky žurnálu, aby se přiznali, s ostatníma biletářema jsem chodil, ale nikdo se nepřiznal, a tak jsme z moci úřední, a tu moc jsme měli, prohlásili představení za skončený, vstupný i na hlavní film za propadlý, a aby za trest šli lidi domů.

Ale pořádným biletářem jsem se stal až potom, když jsem trhal vstupenky v Čásku. Tam jsem dostal možnost tak trochu bejt pořadatelem. Nejen uvádět na sedadlo, ale i kontrolovat, jestli se divák nedívá na film ještě jednou, podruhý. A tady jsem si teprve medil, tady jsem na konci šichty teprve litoval, že už je konec, tak pěkný to bylo, hned vzít za rameno toho, kdo se začíná dívat ještě jednou, kdo tedy začíná okrádat Čásek. A já jsem se jen podíval a každej už podle pohledu viděl, že jsem pořadatel. A potom, když bejvala pauza, tak já jsem otevřel závěsy, otevřel jsem okna, aby biográfek vyvětral, a zatímco odcházeli diváci, kteří už všechno viděli, osobně jsem zádama a rozpřaženejma rukama držel dveře, za kterejma stáli už další diváci, a když teprve zmizel střevíc posledního, otevřel jsem houpací dveře a trhal první lístky dalších příchozích, ale očima jsem už kontroloval, kdo ze sedících už viděl jistou část Čásku a kdy jeho vstupenka přestala platit. Taky jsem neměl rád, když se mládež při žurnále bavila, protože já jsem se cejtil pořadatelem každýho představení, tedy zodpovědnou osobou. A proto jsem se nakláněl nad řadama a volal: „Zmlkněte, nebo nás zavřou!“ A můj hlas měl tu sílu, že nastalo ticho, ale já jsem nevěřil, stál jsem u první řady a díval jsem se na ty obličeje, jestli se dívají vopravdu na plátno, a přitom jsem uváděl další návštěvníky, někdy jsem poručil, aby si celé řady přesedaly, abych diváka posadil tam, kde jsem ho v tom zasedacím pořádku potřeboval mít. Ze svejch peněz jsem si koupil rozstřikovač a o pauzách jsem stříkal nad hlavama voňavý silice, a tak jsem se stal řádným biletářem jen proto, že jsem se současně cejtil i pořadatelem. Proto jsem taky byl povýšenej a stal jsem se uvaděčem v divadlech první třídy, na koncertech, veřejných akademiích. A tu samou metodu jsem uplatňoval i doma, v rodině. Jediný člověk, s kterým jsem kamarádil, byl můj švára, kterej dával razítka na pasy do ciziny a se kterým jsme často chodívali do restaurací, když jsme měli volno, a bavili jsme se tím, že já jsem dělal zasedací přádek v tý restauraci, říkal jsem švárovi, kdo do tý restaurace patří a koho bych vyhodil, koho kam posadil a koho bych vyvedl, když už měl dost, anebo kdo se napil a přiopil jinde, ale do týhle restaurace se šel dorazit nebo dělat incidenty. A můj švára, ten zase jen seděl a díval se na přicházející hosty a říkal mi tiše: „Tomu bych dal razítko na pas do ciziny a tomu bych nedal…“ Švára, ten třídil občany na ty, který by do ciziny pustil a který by do ciziny nepustil. Můj švára taky, ač mu do toho už nic nebylo, taky se cejtil pořadatelem zájezdu do ciziny. A taky do poslední chvíle zkoumal, jestli dal to razítko správně. Tak už dvakrát odstartovalo letadlo i s mým švárou a potom byl internovanej v tom městě, kde ten ajroplán přistál, jednou taky ve Vídni a podruhý v Paříži. Ovšem šváru zase oklamával taky takovej laškovnej šotek, kolikrát švára byl z toho oslněnej, protože o kom tvrdil, že je správný, že mu dal razítko do ciziny, ten tam vostal, a o kom pochyboval, že se vrátí, tak ten se k všeobecnýmu překvapení vrátil. Tak já jsem předevčírem dělal uvaděče na Ledeburských terasách, hráli tam tragédii, ve který nakonec Maur Othello morduje svou ženu v posteli. Na tohle se dívali nejen ty, který si zaplatili, ale z votevřených voken baráků i ti, kteří neplatili, já jsem tam osobně šel, abych jim prodal aspoň lístky k stání, ale zavřeli barák, a já jsem si přinesl žebřík, ale jak jsem přelízal, tak jsem přepadl dolů na ruce, div jsem si je nevyvrátil, a koukám, ty dveře byly najednou votevřený, tak jsem vyšel k žebříku, ale zase někdo zabouchl a slyšel jsem zámek, jak zamyká na dva západy, a já jsem tloukl, protože jsem tam nechal na zemi celej blok vstupenek, ale ty už jsem nedostal, a aby se mi nesmáli, tak jsem musel zaplatit celou padesátku vstupenek k stání a dostal jsem pochvalu. Ale na konci, jak škrtí ten ušlechtilej Maur svoji ženu Desdemonu, tak v prvním patře toho přilehlýho domu se začala škrtit i ta partaj, tak se škrtili, že ta ženská vypadla z vokna zrovna v ten čas, kdy Maur doškrtil Desdemonu, a lidi vstávali, protože mysleli, že mají vidění, marně jsem je tišil… a potom jsem šel a z moci úřední jsem vylezl na žebřík a kladl jsem prst na ústa a do dvora jsem jako řádnej biletář šeptal: „Psst.“ Ale ta ženská tam ležela a měla přeražený nohy a brečela, a já jsem se díval do toho dvorka a ze žebříku do dvora Ledeburskejch teras, houby jsem se měl starat o tu přeraženou ženskou, hlavně aby se ze stanoviska řádnýho pořadatele dohrála ta tragédie. Až potom jsem slezl, když se ozval potlesk, kdy ten, kdo hrál Maura, byl zalitej slzama a vstal, jako mrtvej, aby se poděkoval, tak pak jsme zasunuli tu přeraženou ze dvorka do sanitky a já poprvně, jako bych si vyndal nějaký tampony z ucha, slyšel jsem ten potlesk z teras a ty slzy a ten nářek manžela a tý ženský, nějak současně vedle sebe jsem to slyšel, slyšel jsem a hrálo a ladilo mi i vrzání sklápěcích sedadel, vrzání oken, jak se z baráku vykláněly partaje, hovory na obou stranách zdi a všecko mi najednou připadlo tak zvláštní, že jsem si myslil, to že mě obloudil biletářskej šotek. Ale vono to pokračovalo i včera, kdy jsem trhal lístky a uváděl na kvarteto zadumaný posluchače, na kvarteta chodějí vybraný posluchači, ustaraný a zbědovaný obličeje, mladý dívky, na kterejch je hned poznat, že z takovýho kvarteta přijdou domů s outěžkem, protože pravý kvarteto dělá člověka bezbranným. A když kvarteto v Ledeburskejch terasách začalo, posadil jsem se až nahoře na posledním schodišti vzadu na pískovcovou zídku, vedle mě byly sochy, přehodil jsem si nohu přes koleno a bradu jsem položil do dlaně a sledoval jsem ten zápas nástrojů, já jsem vždycky měl dojem, že pravý kvarteto, to je takovej souboj, někdy až hospodská rvačka, hádka na tržišti, boj na život a na smrt, to jsem se naučil za ta léta, vidět ve kvartetu příběhy a události, abych se nějak bavil, aniž bych spustil voči z řad diváků, a věděl, kdyby někdo vomdlel nebo rušil. Ale dneska, když kvarteto šlo ke konci a vopravdu se zdálo, že cello to prohraje na celý čáře, tak mu housle voškrabávaly kosti a tak si z něho dělaly ouchcapky, ostatně první housle to možná nakonec vyhrajou vůbec, protože se držejí jen tak stranou, jako že když se tři perou, tak ten čtvrtej se směje, to bylo vidět na posluchačích, skoro všichni byli o moc menší, shrbili se, drželi si dásně, jako by je bolely zuby. A pak se v první řadě zvedl človíček a couval mezi sedadly, pořád couval, poznal jsem hned ze zkušenosti, že je to nějaký venkovský, že mu asi pojede poslední autobus nebo vlak, a já jako pořádnej biletář a pořadatel jsem viděl a věděl, že takhle, jak bude couvat, že musí zavadit nakonec kramflekem o hranu nízkýho bazínku s rybičkama a lekníny a pozpátku padnout do vody a nutně rušit posluchače a kvarteto jako takový, tedy že se musím rychle svízt z pískovcový balustrády a v poslední chvíli vzít posluchače za rameno a vlídně jej odvést k východu, ale biletářskej šotek mi našeptal, nech to a dívej se, co to bude dělat. A zvedl jsem hlavu a do toho kvarteta se mi zapojilo i vrčení ajroplánu s barevnejma světlama na křídlech, a do toho jsem slyšel i cinkání tramvají, a všecko mi to začalo tvořit nějakou symfonii a pak jsem se podíval dolů, a v pořádku, posluchač už byl několik metrů před bazínkem a ostatní posluchači se zdáli mrtví, tolik pro ně platila věta ze včerejšího Othella: Hle na ty pokosené na tom poli! a pak zavadil kramflek a přihrblý posluchač přepadl pozpátku, jeho tělíčko se zrcadlilo v hladině, pak vteřinku byl stočenej jako tělíčko dítěte v lůně matčině, mám doma obrázky v Domácím lékaři, a potom to šplouchlo a posluchač zmizel, a pak se vynořil a byl ověšenej listama leknínu, měl ty dva lupeny na rameni jak generálský epolety, a crčela z něho voda, a tak tam stál po pás, rozepnul si kabát a vypadla mu z vesty mrňavá zlatá rybička a posluchači z nejbližších řad u bazínku se odtahovali, některý i vyběhli po schodech až ke mně, aby to nebylo na ně, ten skandál, aby si někdo nemyslil, že toho v jezírku přivedl na kvartet on, že to je dokonce jeho příbuzný… a slyšel jsem, jak kvarteto se zvolna rozlízá, jak dokonce to cello, který to asi mělo prohrát, tak schválně se podílí na všeobecným zmatku, a pak pořadatelé tahali toho posluchače z jezírka a někdo se smál, ale mně nic nevadilo, i to, že dva hudebníci přestali hrát, ten první houslista se nedočkal vítězství a rozběhl se uličkou mezi řadama sedadel, a jak pořadatelé vytahovali za kalhoty toho mokrého posluchače, doběhl, a když mu vyšponovali právě kalhoty, první houslista přetáhl smyčcem toho rušitele koncertu, dvakrát, třikrát, a mlasklo to, jako když pleskne osrdím o vrata, a já jsem byl napjatý, klepal jsem se, jak to bylo všecko krásný, překrásný, několik posluchačů tlouklo pěstičkami do zdi, padala omítka, jiní škrabali nehtama, jako by chtěli vylízt nahoru, ale mně to všechno ladilo, až mi srdce zavylo radostí. „Já vás nechtěl rušit,“ řekl ten posluchač, „já jsem pospíchal na vlak.“ A já jsem potom šel domů, zblbený tím vším, co se to se mnou stalo, když jsem odmykal, ladil mi i cinkot klíčů, dokonce mi ladilo se vším i to, že dcera nebyla ještě doma.