K Mrakum Magellanovym

„Totéž, co s mořem, do něhož dítě vhodí zrníčko písku…“

Poslední astrogátorova slova nepronikla do mého vědomí, protože mě znenadání napadla zlá myšlenka.

Nedbaje na nevhodnou hodinu, zaběhl jsem ihned ke Grotrianovi, a vzbudil jsem ho, zeptal se, zda první automaty, které jsme poslali na družici Atlantiďanů, byly po návratu na GEU sterilizovány.

Astrogátor, znepokojený, ale navenek plně se ovládající, zatelefonoval Yrjólovi.

Za chvíli jsme znali odpověď: automaty byly sterilizovány až po našem návratu na raketu; takže mohly být ve styku s lidmi téměř tři hodiny.

„Ale tvrdili jste přece, že je bakteriová infekce vyloučena!“ řekl Grotrian a podíval se na mne zkoumavě.

Mlčel jsem. Grotrian přistoupil k aparátu a začal telefonicky svolávat specialisty; zakrátko se objevil Ter Haar, Moletič a paleobiolog Ingwar. Astrogátor jim stručně sdělil fakta.

Když skončil, vyskočil Ingwar prudce ze svého místa.

„Virusy!“ vykřikl. „Dělali jste krevní zkoušky na virusy?“

,Ne,“ odpověděl jsem, zblednuv.

Na tuto možnost jsme si nevzpomněli, nedopatření katastrofální, ale pochopitelné, uvážíme-li, že poslední virusy zmizely se zemského povrchu před devíti sty lety.

Chvatně jsem opustil Grotriana s prosbou, aby zjistil, zda se Kanopos dostal do styku s automaty, než byly sterilizovány, a vrátil jsem se do nemocnice.

Nemocný byl stále v bezvědomí. Dusnost se zvětšovala, víčka i prsty modraly a srdce bilo stopadesátkrát za minutu. Zoufalá Anna dávala bez přestání kyslík.

Vzal jsem krev z žíly v lokti a ihned jsem ji odevzdal automatům — analyzátorům. Musel jsem jim dát přesné instrukce, jak postupovat, protože nebyly seřízeny na podobné zkoušky. Teprve v devět ráno, jako omámený nevyspáním, s hlavou praskající bolestí, sklonil jsem se nad výsledkem analýzy. V krvi pacienta byla drobná tělíska průměru dvou desetitisícin milimetru. Již povrchní zkoumání ukázala, že jsou to choroboplodné zárodky. Nebylo pochyb. Náš druh byl obětí virusové nákazy, kterou automaty přenesly z umělé družice. Znovu jsem vzbudil Schreye, abych ho o tom zpravil. Ihned přišel do nemocnice ve společnosti Ingwara a dalšího paleobiologa, specialisty na prastarou bakterijní flóru. S pomocí trionové knihovny jsme nákazu rychle určili; byly to virusy tak zvané „papoušci nemoci“ (psittacosis), nebezpečné infekce, která na Zemi zuřila asi před tisícem let. Stáli jsme právě v analytické laboratoři, když nám volala Anna.

„Agónie,“ řekla do telefonu. Opakoval jsem ta slova přítomným.

Za minutu jsme byli v separaci.

Náš druh umíral. Puls na tepnách už nebyl znatelný, promodralá tvář šedla jako popel a dech se chroptivě dral z hrdla.

Znovu jsme dávali sérum a krev, pokoušeli jsme se podporovat srdeční činnost, ale všechno nadarmo. Tu, splňujíce nejvyšší lékařskou povinnost, pokoušeli jsme se přivést jej k vědomí aspoň na několik okamžiků, aby mohl projevit svou poslední vůli, ale ani to se nám nepodařilo. Mozek ochromený jedy ztrácel vládu nad tělem. Šest minut po desáté přestal Kanopos dýchat.

Byl to na raketě první případ úmrtí zaviněného nemocí. Opustili jsme nemocnici, zdrceni porážkou, kterou jsme utrpěli; kdybychom byli včas rozpoznali příčinu choroby, bylo by se nám pravděpodobně podařilo jí čelit. Nyní jsme se museli připravit na možnost, že vypukne epidemie. Grotrian nás informoval, že Kanopos skutečně přišel do styku s automaty; on je totiž přivedl do pracovny astrogátorů, kde byly jejich výpovědi nahrány na triony. Virusovou infekcí se jistě nakazily, když procházely olovem opancéřovanou laboratoří na umělé družici. Nezachovávaly nezbytnou opatrnost, neboť jejich konstruktéři nemohli předvídat podobnou možnost.

Všechny, kteří se v posledních dnech stýkali s Kanoposem, jsme separovali v oddělené části nemocnice. Nebezpečí nákazy bylo velké, protože naše organismy si v pozemských podmínkách odvykly bojovat s nákazou a byly méně odolné. Zatím co biologové a chemici analyzovali bílkovinnou strukturu virusu, vyšetřoval jsem všechny podezřelé. Krev jedenácti lidí obsahovala smrtící zárodky. Chemosyntetizátory dostaly příkaz vyrobit látku zhoubnou pro virus, ale přitom neškodnou pro lidský organismus. Večer byly uvedeny do chodu a již o půlnoci nám vyrobily první dávku léčiva, které bylo ihned doručeno do nemocnice. Nazítří jsme podrobili chemoterapii celou posádku GEY bez výjimky. Nebezpečí epidemie bylo v zárodku potlačeno.

Navečer jsme potkali na hvězdné palubě Ter Haara a Nilsa Yrjólu.

Nils se mne ptal na poslední chvíle Kanoposa, který byl jeho přítelem.

„Pomyslete,“ řekl Ter Haar, když jsem domluvil, „dostali svou poslední oběť potom, kdy se již poslední jejich pozůstatek rozvál ve vzduchoprázdnu…“

Mlčeli jsme. Vzadu za zádí GEY hořel plamenný Trpaslík. Šarlatové světlo leželo na stropě paluby, na tvářích lidí, v jejichž očích rudě opalizovalo.

„To byl zásah naslepo,“ řekl najednou Nils, „ale jak nespravedlivý! Plody jejich nestvůrných snah přetrvaly věky a po těch všech, kdo s nimi bojovali, nezůstalo nic…“

„Jak tak můžeš mluvit!“ řekl Ter Haar skoro hněvivě a zvedl ruku, jako by ukazoval na hvězdné nebe.

„Klid profesore,“ řekl jsem. Snad to byly probdělé noci, snad smutek nad zemřelým druhem, snad hněv nad porážkou, kterou jsme utrpěli, stačí, že jsem pokračoval kousavě:

„To by ani hvězd bez nich nebylo?“

„Hvězdy by byly,“ odpověděl klidně Ter Haar, „ale lidé by nebyli na cestě k nim.“

PLANETA ŠARLATOVÉHO TRPASLÍKA

Druhá planeta Trpaslíka — Proximy — vypadala jako narezavělý kotouček, který se během letu stále více přibližoval k dvěma nejjasnějším hvězdám na obloze, blíženeckým sluncím Centaura.

Slunce á ma soustavu planet, složenou ze dvou skupin, vnější a vnitřní, která se dosti podobá soustavě zemského Slunce.

Slunce â nema planety ve vlastním slova smyslu; obklopuje je obrovský roj asteroidů a meteorů a největší z nich se téměř rovnají Zemi a Měsíci. Toto Slunce nazývají astrofyzikové „metařem podvojné soustavy“, protože vypadá, jako kdyby k sobě shrabovalo všechny odpadky hmoty, které zbyly, když se ustálila planetární rodina Telemachova.

V těchto dnech nabitých událostmi nebylo jen tak jednoduché potkat některého planetologa mimo observatoř. V naší sluneční soustavě změřili a zvážili už všechno, co se aspoň trochu podobalo planetě, a mohli nejvýš doplňovat bádání svých předchůdců; nyní byli přímo zaplavováni potopou nových fakt; ať se obrátili kamkoliv, ať již k velkým sluncím Centaura, nebo k Proximě, všude svítily neprobádané planety; není divu, že pracovali bez oddechu a u teleskopů nejen jedli, ale i podřimovali.

Ale přesto se mi poštěstilo zastihnout Borela v parku úplně liduprázdném; odskočil si tam, jak se vyjádřil,na momentíček, aby se osvěžil vůní květů“. Sedli jsme si nad balvany nad potokem, a tady mi Borel prozradil velké, právě odhalené tajemství. Druhá planeta Slunce? o poznání menší než Země, otáčí se kolem své osy tak rychle, že doba jednoho obratu trvá tři čtvrtiny času otáčení Země. Čekal jsem trpělivě na další vysvětlení, avšak Borel s ním nespěchal a podivil se, až když si všiml mého klidu.

,Cože, ty nechápeš? Víš přece, že se Merkur kolem své osy neotáčí vůbec a Venuše se točí velice pomalu. Slapové tření způsobené sluneční gravitací přibrzdilo v průběhu miliónů let původní rychlé otáčení těchto planet. Vždyť nejbližší planeta Centauri obrací k němu stále touž polokouli — jako Merkur — zatím co druhá, odpovídající polohou Venuši, má dobu rotace třicetkrát kratší než Venuše…“

„To znamená…“

„Zásah neastronomického činitele.“

„A jaký je to činitel?“

„Živé bytosti, které planetu obývají,“ odpověděl Borel. „A to tvorové, kteří se inteligencí přinejmenším lidem rovnají, ba dokonce nás možná předčí; my jsme se — aspoň zatím — nepokoušeli působit na zemskou rotaci.“