Krakatit

Prokop usedl a zavřel oči. Krupičky deště na kožišince, hustý a orosený závoj; zastřený hlas, vůně, neklidné ruce v těsných, maličkých rukavičkách; chladná vůně, pohled jasný a matoucí pod sličným, pevným obočím. Ruce na klíně, měkké řasení sukně na silných kolenou, ach, maličké ruce v těsných rukavicích! Vůně, temný a chvějící se hlas, líčko hladké a pobledlé. Prokop zatínal zuby do chvějících se rtů. Smutná, zmatená a statečná. Modrošedé oči, oči čisté a světelné. Ó bože, ó bože, jak se tiskl závoj k jejím rtům!

Prokop zasténal a otevřel oči. Je to Tomšova holka, řekl si se slepým vztekem. Věděla kudy jít, není tu poprvé. Snad tady… zrovna tady v tom pokoji – – Prokop si v nesnesitelné trýzni vrýval nehty do dlaní. A já hlupák se nabízím, že pojedu za ním! Já hlupák, já mu ponesu psaníčko! Co – co – co mi je vůbec po ní?

Tu ho napadla spásná myšlenka. Uteku domů, do svého laboratorního baráku tam nahoře. A ona, ať si sem přijde! ať si pak dělá, co chce! Ať – ať – ať si jede za ním sama, když… když jí na tom záleží –

Rozhlédl se po pokoji; viděl zválenou postel, zastyděl se a ustlal ji, jak byl zvyklý doma. Pak se mu nezdála dost slušně ustlaná, přestlal ji, rovnal a hladil, a pak už rovnal všechno všudy, uklízel, pokoušel se pěkně zřasit i záclony, načež usedl s hlavou zmotanou a hrudí drcenou bolestným tlakem a čekal.

V.

Zdálo se mu, že jde ohromnou zelinářskou zahradou; kolem dokola nic než samé zelné hlávky, ale nejsou to hlávky, nýbrž zešklebené a olezlé, krhavé a blekotající, nestvůrné, vodnaté, trudovité a vyboulené hlavy lidské; vyrůstají z hubených košťálů a lezou po nich odporné zelené housenky. A hle, přes pole k němu běží dívka se závojem na tváři; zvedá trochu sukni a přeskakuje lidské hlávky. Tu vyrůstají zpod každé z nich nahé, úžasně tenké a chlupaté ruce a sahají jí po nohou a po sukních. Dívka křičí v šílené hrůze a zvedá sukni výše, až nad silná kolena, obnažuje bílé nohy a snaží se přeskočit ty chňapající ruce. Prokop zavírá oči; nesnese pohled na její bílé silné nohy, a šílí úzkostí, že ji ty zelné hlávky zhanobí. Tu vrhá se na zem a uřezává kapesním nožem první hlávku; ta zvířecky ječí a cvaká mu vyžranými zuby po rukou. Nyní druhá, třetí hlávka; Kriste Ježíši, kdy skosí to ohromné pole, než se dostane k dívce zápasící tam na druhé straně nekonečné zahrady? Zběsile vyskakuje a šlape po těch příšerných hlavách, rozdupává je, kope do nich; zaplete se nohama do jejich tenkých, přísavných pracek, padá, je uchopen, rván, dušen, a vše mizí.

Vše mizí v závratném víření. A náhle se ozve zblízka zastřený hlas: “Nesu vám ten balíček.” Tu vyskočil a otevřel oči, a před ním stojí děvečka z Hybšmonky, šilhavá a těhotná, se zmáčeným břichem, a podává mu cosi zabaleného v mokrém hadru. To není ona, trne bolestně Prokop, a rázem vidí vytáhlou smutnou prodavačku, která mu dřevěnými tyčinkami roztahuje rukavice. To není ona, brání se Prokop, a vidí naduřelé dítě na křivičných nožkách, jež – jež – jež se mu nestoudně nabízí! “Jdi pryč,” křičí Prokop, a tu se mu zjeví pohozená konev uprostřed záhonu povadlé a slimáky prolezlé kapusty a nemizí přes všechno jeho úsilí.

Vtom tiše zazněl zvonek jako tiknutí ptáčka. Prokop se vrhl ke dveřím a otevřel; na prahu stála dívka se závojem, tiskla k ňadrům balíček a oddychovala. “To jste vy,” řekl Prokop tiše a (neznámo proč) nesmírně dojat. Dívka vešla, dotkla se ho ramenem; její vůně dechla na Prokopa trýznivým opojením.

Zůstala stát uprostřed pokoje. “Prosím vás, nehněvejte se,” mluvila tiše a jakoby spěchajíc, “že jsem vám dala takové poslání. Vždyť ani nevíte, proč – proč já – Kdyby vám to dělalo nějaké potíže –”

“Pojedu,” vypravil ze sebe Prokop chraptivě.

Dívka upřela na něj zblízka své vážné, čisté oči. “Nemyslete si o mně nic zlého. Já mám jenom strach, aby pan… aby váš přítel neudělal něco, co by někoho… někoho jiného do smrti trápilo. Já mám k vám tolik důvěry… Vy ho zachráníte, že?”

“Nesmírně rád,” vydechl Prokop nějakým nesvým a rozechvěným hlasem; tak ho opojovalo nadšení. “Slečno, já… co budete chtít…” Odvracel oči; bál se, že něco vybleptne, že je snad slyšet, jak mu bouchá srdce, a styděl se za svou těžkopádnost.

I dívku zachvátil jeho zmatek; hrozně se zarděla a nevěděla kam s očima. “Děkuju, děkuju vám,” pokoušela se také jaksi nejistým hlasem, a silně mačkala v rukou zapečetěný balíček. Nastalo ticho, jež působilo Prokopovi sladkou a mučivou závrať. Cítil s mrazením, že dívka letmo zkoumá jeho tvář; a když k ní náhle obrátil oči, viděl, že se dívá k zemi a čeká, připravena, aby snesla jeho pohled. Prokop cítil, že by měl něco říci, aby zachránil situaci; místo toho jen hýbal rty a chvěl se na celém těle.

Konečně pohnula dívka rukou a zašeptala: “Ten balíček –” Tu zapomněl Prokop, proč schovává pravou ruku za zády, a sáhl po tlusté obálce. Dívka zbledla a couvla. “Vy jste poraněn,” vyhrkla. “Ukažte!” Prokop honem schovával ruku. “To nic není,” ujišťoval rychle, “to… to se mi jen trochu zanítila… zanítila taková ranka, víte?”

Dívka, docela bledá, zasykla, jako by sama cítila tu bolest. “Proč nejdete k lékaři?” řekla prudce. “Vy nemůžete nikam jet! Já… já pošlu někoho jiného!”

“Vždyť už se to hojí,” bránil se Prokop, jako by mu brali něco drahého. “Jistě, to už je… skoro v pořádku, jen škrábnutí, a vůbec, to je nesmysl; proč bych nejel? A pak, slečno, v takové věci… nemůžete poslat cizího člověka, víte? Vždyť to už ani nebolí, hleďte,” a zatřepal pravou rukou.

Dívka stáhla obočí přísnou soustrastí. “Vy nesmíte jet! Proč jste mi to neřekl? Já – já – já to nedovolím! Já nechci –”

Prokop byl docela nešťasten. “Hleďte, slečno,” spustil horlivě, “to jistě nic není; já jsem na to zvyklý. Podívejte se, tady,” a ukázal jí levou ruku, kde mu scházel skoro celý malík a kloub ukazováčku naduřel uzlovitou jizvou. “To už je takové řemeslo, víte?” Ani nepozoroval, že dívka couvá s blednoucími rty a dívá se na pořádný šrám jeho čela od oka k vlasům. “Udělá to prásk, a je to. Jako voják. Zvednu se a běžím útokem dál, rozumíte? Nic se mně nemůže stát. Nu, dejte sem!” Vzal jí z ruky balíček, vyhodil do výše a chytil. “Žádná starost, pane. Pojedu jako pán. Víte, já, já už jsem dávno nikde nebyl. Znáte Ameriku?”

Dívka mlčela a hleděla na něho se zachmuřeným obočím.

“Ať si říkají, že mají nové teorie,” drmolil Prokop horečně; “počkejte, já jim to dokážu, až vyjdou mé výpočty. Škoda že tomu nerozumíte; já bych vám to vyložil, vám věřím, vám věřím, ale jemu ne. Nevěřte mu,” mluvil naléhavě, “mějte se na pozoru. Vy jste tak krásná,” vydechl nadšeně. “Tam nahoře já nikdy s nikým nemluvím. Je to jen taková bouda z prken, víte? Haha, vy jste se tak bála těch hlávek! Ale já vás nedám, o to nic; nebojte se ničeho. Já vás nedám.”

Pohlížela na něho s očima rozšířenýma hrůzou. “Vy přece nemůžete odejet!”

Prokop zesmutněl a zmalátněl. “Ne, na to nesmíte dát, co mluvím. Povídal jsem nesmysly, že? Já jsem jenom chtěl, abyste nemyslela na tu ruku. Abyste se nebála. To už přešlo.” – Přemohl své vzrušení, byl tuhý a zakaboněný samým soustředěním. “Pojedu do Týnice a najdu Tomše. Dám mu ten balíček a řeknu, že to posílá slečna, kterou zná. Je to tak správně?”

“Ano,” řekla dívka váhavě, “ale vy přece nemůžete –”

Prokop se pokusil o prosebný úsměv; jeho těžká, rozjizvená tvář náhle docela zkrásněla. “Nechte mne,” řekl tiše, “vždyť je to – je to – pro vás.”

Dívka zamžikala očima; bylo jí skoro do pláče prudkým pohnutím. Mlčky kývla a podávala mu ruku. Zvedl svou beztvarou levici; pohlédla na ni zvědavě a silně ji stiskla. “Já vám tolik děkuju,” řekla rychle, “sbohem!”

Ve dveřích se zastavila a chtěla něco říci; mačkala v ruce kliku a čekala –

“Mám mu… vyřídit… pozdrav?” optal se Prokop s křivým úsměvem.

“Ne,” vydechla a rychle na něj pohlédla. “Na shledanou.”