Obydleny ostrov

Když si Maxim promyslel a porovnal všechno, co se zatím dozvěděl, pochopil, že tu po celou tu dobu musel vypadat jako šílenec, a tudíž není divu, že se jeho mentogramy staly součástí, schizoidního Čarovného putování. Za druhé si ujasnil, že pokud se nechce znovu vrátit k Hrochovi, musí prozatím o svém skutečném původu pomlčet. To všechno znamenalo, že obydlený ostrov mu na pomoc nepřispěchá, že spoléhat může jedině sám na sebe, že stavbu nulového vysílače je třeba odložit na neurčito a on sám že tu uvízl nadlouho, ne-li — massarakš! — navždy. Beznadějnost situace ho málem ochromila, ale zaťal zuby a přinutil se uvažovat čistě logicky. Maminka si prožije krušné chvíle. Bude jí nevýslovně zle a už jen tahle myšlenka mu bere všechnu chuť do jakékoli logiky. Čert ho vem, tenhle zabedněný, uzavřený svět…! Ale mám dvě východiska: buď teskné toužit po nemožném a bezmocně si okusovat nehty, nebo se vzchopit a žít. Skutečně žít, tak, jak jsem vždy chtěl — mít rád přátele, dosahovat svých cílů, rvát se, vítězit, prohrávat, dostávat přes hubu a zase to vracet, prostě cokoli, jen ne zoufale lomit rukama… Přestal s výklady o výstavbě vesmíru a začal se Gaje vyptávat na dějiny a sociální záležitosti svého obydleného ostrova.

Dějiny nevypadaly právě nejvábněji. Gaj mu z nich mohl poskytnout jen hodně útržkovité informace a solidní knihy doma neměl. V městské knihovně solidní tituly také k mání nebyly. Dalo se však pochopit, že země, která se Maxima ujala, byla dřív mnohem větší a vlastnila velké množství zámořských kolonií, kvůli kterým nakonec vypukla zničující válka s dnes už zapomenutými sousedními státy. Tato válka zachvátila celý svět, zahynuly v ní milióny a milióny obyvatel, do základu byly zničeny tisíce měst, desítky velkých i menších států zmizely z povrchu zemského a ve světě i v zemi samotné zavládl chaos. Přišly dny krutého hladu a epidemií. Pokusy o lidová povstání hrstka vykořisťovatelů potírala jadernými údery. Stát i celý svět směrovaly k záhubě. Situaci však zachránili Ohňostrůjci. Soudě podle všech známek to byla skupina mladých anonymních důstojníků generálního štábu, kteří jednoho krásného dne s pouhými dvěma divizemi, velice nespokojenými tím, že je posílají na atomová jatka, zorganizovali puč a zmocnili se vlády. Od té doby se situace do značné míry stabilizovala a válka utichla jaksi sama sebou, přestože mír nikdo s nikým neuzavřel.

Maxim chápal, že politické zřízení tohoto státu má k dokonalosti hodně daleko. Nesporné však bylo, že popularita Ohňostrůjců je mimořádná, a to ve všech vrstvách společnosti. Ekonomická podstata této popularity zůstávala pro Maxima záhadou, ale zřejmě šlo o to, že vojenská oligarchie dokázala zkrotit chuti průmyslníků, čímž si získala dobrou pověst mezi dělnictvem, a to si navíc sama podmanila, co se zase nepochybně zamlouvalo průmyslníkům. Ale to byly jen dohady. Například Gajovi taková interpretace problému připadala prapodivná: pojem třída neznal a rozpory mezi společenskými vrstvami si nedokázal představit…

Zahraničněpolitická situace, v níž se země ocitla, zůstávala i nadále velmi napjatá. Na sever od ní ležely dva další velké státy — Honti a Pandea — bývalé provincie či kolonie. O těchto zemích nikdo nic nevěděl, ale bylo známo, že obě mají ty nejagresívnější záměry, neustále vysílají záškodníky a špióny, organizují pohraniční incidenty a připravují válku. Smysl této války nebyl Gajovi jasný, ale takovými problémy si prostě hlavu nezaměstnával. Na severu byl nepřítel, on bojoval s jeho zákeřnou agenturou na život a na smrt a to mu úplně stačilo.

Za pohraničními lesy na jihu ležela poušť, vzniklá v důsledku stovek a tisíců jaderných výbuchů na území několika zemí, které se na vojenských operacích podílely nejaktivněji. O tom, co se děje na těchto miliónech čtverečních kilometrů, se nevědělo také nic a vlastně to ani nikoho nezajímalo. Jižní hranice nepřetržitě ohrožovaly obrovské hordy polozdivočelých degenerátů, jimiž se lesní masívy za řekou Modrý Had jen hemžily. Problém jižních hranic byl v zemi považován za snad nejzávažnější. Tento region z potíží prakticky nevycházel a právě tam se soustředily elitní útvary Bojové legie. Gaj v těchto jednotkách sloužil celé tři roky a vyprávěl neuvěřitelné věci.

Ještě dál na jih, za pouští, se také mohly zachovat nějaké státy, ale ty o sobě nedávaly vědět. Trvale a nepříjemně však na sebe upozorňovala takzvaná Ostrovní říše, která vyrostla na třech velkých souostrovích v antarktickém pásmu. Světový oceán patřil jí. Radioaktivní vody brázdila mohutná flotila vyzývavě sněhobílých ponorek, vybavených v souladu s posledními úspěchy ve vyhlazovací technice a s komandy speciálně vycvičených hrdlořezů na palubě. Bílé ponorky, příšerné jako přízraky, udržovaly pobřežní pásmo v neustálém napětí, pouštěly se do nevyprovokovaného ostřelování přímořských osad a ohrožovaly je i pirátskými výsadky. Také této bílé hrozbě stála v cestě Legie.

Obraz celosvětového chaosu a zmaru Maximem otřásl. Měl před sebou planetu-pohřebiště, planetu, na níž rozumný život sotva skomíral a navíc byl zjevně ochoten kdykoli sám se sebou skoncovat nadobro.

Maxim teď poslouchal Radu, její klidné a hrůzné vyprávění o tom, jak matka dostala zprávu o otcově smrti (otec byl lékař, epidemiolog, který odmítl opustit oblast zachvácenou epidemií, a stát, který v té době neměl ani prostředky, ani čas na boj s masovým šířením chorob, na tuto oblast prostě shodil jadernou pumu); o tom, jak Rada po matčině smrti, aby uživila tehdy malého Gaje a zcela bezmocného strýčka Kaana, osmnáct hodin denně myla nádobí v jedné věznici, pak pracovala jako uklízečka v přepychovém útulku pro spekulanty, pak se zúčastňovala »ženských dostihů s totalizátorem« a pak se sama dostala na nějaký čas do vazby, sice jen nakrátko, jenže tak přišla o zaměstnání a několik měsíců žebrala…

Potom si vyslechl vyprávění strýčka Kaana, kdysi významného vědce, který mu vylíčil, jak režim hned v prvním roce války vyklidil celou Akademii věd a z jejího osazenstva sestavil Akademický pluk Jeho císařského Veličenstva; jak se v dobách hladu zbláznil a oběsil tvůrce zdejší evoluční teorie; jak se vařila polévka z cvrčků a lebedy; jak vyhladovělý dav vydrancoval Zoologické muzeum a coby potravy se zmocnil i exponátů naložených v lihu…

Pozorně se zaposlouchal i do Gajova bezelstného líčení o výstavbě věží protibalistické ochrany, jak se po nocích na staveniště přikrádají lidojedi a zmocňují se pracujících vychovanců a jejich strážců z řad legionářů; jak ze tmy jako neslyšné přízraky útočí upíři — krutí pololidé-polozvířata-polopsi; poslouchal jeho nadšené chvalozpěvy na soustavu PBO, která se za nepředstavitelných útrap rodila v posledních letech války, která v podstatě ukončila válečné akce a ochránila zemi ze vzduchu a která dodnes zůstává jedinou zárukou bezpečnosti před agresí ze severu… A ti padouši podnikají na vysílací věže teroristické útoky — ty prodejné kůže, vrazi žen a dětí, koupení za špinavé hontské a pandejské peníze, chamraď horší než takový Krysař… Nervní Gajovu tvář znetvořila nenávist. »To je teď to nejdůležitější,« řekl na závěr a poklepal pěstí po stole, »proto jsem nešel do továrny ani na pole, ani někam do kanceláře, ale do Bojové legie, která dnes zachraňuje všechno…«

Maxim to všechno dychtivě poslouchal — jako strašidelnou, neuvěřitelnou pohádku, o to děsnější, že tohle všechno se doopravdy odehrávalo, že mnohé a mnohé z řečeného přežívalo dál, a to nejhorší a nejnemožnější se mohlo kdykoli opakovat. Připadalo mu komické a ostudné přemýšlet o vlastních lapáliích, jeho vlastní problémy mu najednou připadaly zcela malicherné: nějaký kontakt, nulový vysílač, lomení rukama…

Náklaďáky prudce zabočily do úzké uličky mezi cihlovými mnohopatrovými domy a Pandi řekl: »Jsme na místě.« Chodci na chodnících poděšeně uskočili ke zdem a zakrývali si oči před ostrým světlem reflektorů. Nad kabinu stojícího náklaďáku se vysunula dlouhá teleskopická anténa.

»Sesedat!« zaveleli velitelé druhé a třetí sekce a legionáři vyskákali přes postranice na zem.