Devatero pohadek

Nad tím zase žasl Buffino, ale aby se jen tak nepoddal, řekl: “No tak víš co? Nebudeme už na sebe štěkat. Neboj se mne a slez dolů.”

“Já,” povídá na to Jůra, “se tě ovšem nebojím. Ale víš co? Neboj se mne ty a vylez sem ke mně na strom.”

“Já,” povídá Buffino, “bych hnedle vylezl; ale dřív musíš na důkaz přátelství vrtět takhle ocasem, jako to děláme my psi.” Přitom začal vrtět ocasem tak rychle, že to svištělo.

Jůra to zkouší, zkouší, ale nějak jí to nešlo; no bodejť, když tomu pánbůh naučil jenom psy! Ale přece, aby si nezadala nějakou bázlivostí, slezla ze stromu a šla k Buffinovi. “My kočky,” povídá, “když nemyslíme na nic zlého, takhle předeme. Mohl bys to maličko zkusit z přátelství ke mně.”

Buffino tedy zkusil trochu příst, ale kdežpak! vyšlo z něho takové zavrčení, že se sám zastyděl. “Pojď,” řekl honem, “půjdeme raději před vrata štěkat na lidi; to ti je, člověče, báječná psina!”

“Myslím,” namítala Jůra skromně, “že bych to hrubě nedovedla; ale nemáš-li nic proti tomu, půjdeme si sednout na kraj střechy a dívat se na všechno hodně zvysoka.”

“Odpusť,” řekl Buffino rozpačitě, “ale když jsem vysoko, tak ti mám takovou jakousi závrať. Nejlepší by bylo, kdybychom šli spolu honit zajíce.”

“Zajíce,” povídá kočka, “bych honit nedovedla; já nemám, hochu, takové nohy. Ale kdybys šel se mnou, ukázala bych ti strom, kde bychom mohli spolu chytat ptáčky.”

Buffino smutně přemýšlel. “Jářku, Jůro,” povídá konečně, “takhle by to nešlo dohromady. Víš ty co? Já zůstanu psem v lese a na ulici, a ty zůstaneš kočkou na stromech a na střeše. Ale tady v paláci a na dvoře a v zahradě nebudeme pes a kočka, ale dva kamarádi.”

To se také stalo, a oba si na sebe zvykli tak, že si odkoukali i své způsoby. Tak Jůra se naučila běhat za princeznou jako pes, a Buffino, když viděl, že kočka nosí králi k nohám ulovené myši, nosil mu před trůn vítězoslavně kosti, které vyhrabal na smetišti či našel na ulici. Za tohle ovšem nebyl tak chválen jako kočka za své myši.

Jednou byla hluboká noc a Buffino spal ve své boudě; to víte, děti, že královský pes má boudu z cedrového dřeva. Zrovna se mu zdálo, že vidí zajíce, a hnal se za ním tak, že se mu i ve spaní pracky škubaly, když tu ucítil na nose lehkou ťafku. “Ha,” vyletěl ze spaní, “ha, co se děje?”

“Pst,” zašeptal známý hlas, “buď trochu tiše.” Buffino poznal Jůru; byla černější než noc, jen její zelené oči chytře a vzrušeně svítily. “Sedím ti na střeše,” vypravovala Jůra šeptem, “a myslím na ledacos, jak už mám ve zvyku; a tu, vždyť znáš můj sluch, slyším něčí kroky daleko, daleko odtud v královské zahradě.”

“Ha,” zvolal Buffino.

“Tiše,” zasykla Jůra. “Četu, Buffino, že to je zloděj. Víš ty co? Půjdeme ho chytit.”

“Ba,” vyštěkl pes samou horlivostí, “ba, už běžím.” Sebrali se a šli spolu do zahrady.

Byla černočerná noc. Buffino chtěl běžet napřed, ale tuze se potmě mátl a klopýtal každým krokem. “Jůro,” šeptal úzkostně. “Jůro, vždyť já nevidím na krok!”

“Já,” řekla Jůra, “vidím v noci jako ve dne. Půjdu napřed a ty jdi po čichu za mnou.” To také udělali.

“Oho,” vykřikl Buffino najednou, “čichám něčí stopy.” S nosem až u země hnal se teď po stopě, jako by nejjasněji viděl. Jůra za ním. “Pst,” zašeptala po chvilce, “už ho vidím. Je zrovna před tebou.”

“Aha,” vykřikl Buffino silným hlasem, “hrrrr, hrrrr na něj, vrrrrhněte se na něj! Ha, ha chlape, ha babo, ha padouchu, ha ty halamo! Škrrrrť ho, dav ho, maž ho, mel ho, vyhrrrrň si na něj rrrrukávy a rrrroztrrrrhej ho! Ha, ha, ha!”

Když to zloděj slyšel, lekl se strašně a dal se na útěk. Buffino za ním, pokousal mu lýtka, roztrhal nohavice, skočil mu pod nohy, že ho porazil, a ještě mu nakousl ucho. Zloděj taktak že mohl vyskočit, a vylezl strachem na strom. Ale teď zas přišla řada na Jůru: vylezla za ním, skočila mu do týla a drápala, kousala, škrábala, sekala, jak jen mohla. “Pfff” prskala přitom a syčela, “zasssolím ti, usssmrtím tě, nasssekám ti, rozsssápu tě na kusssy.”

“Ha,” řval dole Buffino, “dav ho, maž ho, mlať ho, vraždi ho, sraz ho, hoď mi ho, zab ho, bouchni ho, spoutej ho, kousni, nepusť ho!”

“Vzdávám se,” vykřikl zloděj v smrtelné úzkosti a spadl ze stromu jako pytel, klekl na kolena, zvedl ruce k nebi a prosil: “Nezabíjejte mne, prosím vás, vždyť já se už vzdávám. Veďte mne, proboha, kam chcete.”

Tak tedy se dali na cestu zpátky: napřed Jůra s ocasem vztyčeným jako šavle, pak zloděj s rukama zdviženýma, a naposledy Buffino. Na půl cestě je potkaly stráže s lucernami, protože ten hluk je probudil, a připojily se k průvodu. Tak přivedli Jůra a Buffno zloděje s velikou slávou do zámku. Sám král a králka se vzbudili a dívali se na to oknem, jen princezna spala a zaspala to všechno, a byla by zaspala snad i snídani, kdyby si Jůra, jako každého rána, nebyla přišla pohovět do jejích peřin s tváří tak líbeznou, jako by se docela nic nebylo v noci přihodilo.

Ledacos ještě Jůra dovedla, ale to by ta pohádka neměla ani konce. Proto jen v rychlosti povím, že někdy chytala tlapkou v potůčku ryby, žrala ráda okurkový salát, chytala ptáčky, třeba to měla zakázáno, a přitom se tvářila nevinně jako anděl a dovedla si hrát tak hezky, že by se člověk na to celý den díval. Kdo by chtěl vědět o Jůře ještě něco víc, ať se jen s láskou dívá na kteroukoliv kočku; každá má v sobě kus Jůry a každá dovede tisíce spanilých a veselých kousků a neskrývá se s nimi před nikym, kdo ji netrápí.

3. Jak detektývové kouzelníka honili

Když už si povídáme o tom, co všechno kočka dovede, musíme vypravovat ještě něco. Princezna kdesi cosi slyšela, že když číča padá z výšky, spadne vždycky na nohy a nic si přitom neudělá. I sebrala jednou Jůru, vylezla s ní na půdu, a aby to zkusila, pustila milou Jůru okýnkem dolů z náramné výšky. Honem pak vykoukla, spadla-li její micka opravdu na nohy; ale Jůra nespadla na nohy, protože spadla na hlavu jednomu pánovi, který šel zrovna dole po ulici. Snad mu Jůra v tom pádu nějak zaťala drápky do hlavy, nebo co se mu na tom jinak nelíbilo – zkrátka nenechal si kočku sedět na hlavě, jak snad si princezna myslila, že by měl udělat, nýbrž sundal ji, vstrčil ji pod kabát a rychlým krokem zmizel.

Plačky mračky běžela princezna z půdy a rovnou k panu králi. “Bů, bůů,” plakala, “šel dole pán a ukradl nám Jůů-Jůůru!”

Slyšel to král a lekl se. Kočka sem, kočka tam, myslel si, ale tahle kočka má k nám přivést příštího krále. Tu bych, myslel si, přece jen nerad ztratil.

Honem si dal zavolat policejního prezidenta. “Tak a tak,” povídá mu, “někdo nám ukradl černou kočku Jůru. Nesl ji pod kabátem a šel prý tudy tam pryč.”

Policejní prezident svraštil obočí, přemýšlel půl hodiny a pak řekl: “Pane králi, já tu kočku najdu, s pomocí pánaboha, policie veřejné i tajné, všeho vojska, dělostřelectva, loďstva, hasičstva, lodí podmořských i vzducholodí, věštců, kartářek a všeho ostatního obyvatelstva.”

Hned dal prezident svolat své nejlepší detektývy. Detektýv, děti, to je pán, který je ve službách tajné policie a je oblečen jako každý jiný člověk, jenomže je vždycky za něco přestrojen, aby ho nikdo nepoznal. A detektýv na všechno přijde, všechno nalezne, každého dohoní, všechno dovede a nebojí se ničeho. Jak vidíte, není to tak lehké, býti detektývem.

Hned tedy svolal prezident své nejlepší detektývy. Byli to tři bratři, Všetečka, Všudybyl a Vševěd; dále lstivý Ital Signor Mazzani, veselý tlustý Holanďan Mynheer Valijse, slovanský obr báťuška Jakolev a zasmušilý, nemluvný Skot Mister Nevrley. Pět slov, a už věděli, oč jde; a kdo prý toho zloděje chytí, dostane velikou odměnu.

“Si,” zvolal Mazzani.

“Jaa,” řekl vesele Valijse.

“Mm,” zamručel Jakolev.

“Well,” dodal Nevrley stručně.

Všetečka, Všudybyl a Vševěd na sebe prostě mrkli.

Za čtvrt hodiny zvěděl Všetečka, že pán s černou kočkou pod kabátem šel Spálenou ulicí.